Lázeňské miniatury

miniatura prozaická


Autor: Frida , 9.10.2017, Povídky

  

V denní kavárně

Někdy kouzlo místa stojí a padá s jediným člověkem. Tady je tou osobou servírka Jaruška. Malá, v černém, upravená, úsměv ve vědoucích oříškových očích.

Obsluhuje zákazníky posedávající mezi kulatými stolky, kteří nad šálkem kávy pročítají denní tisk a vyčkávají  koupelového času. Poklid, až nuda.

U krátkého pultu s  barovými stoličkami to však žije.  Obstarožní Němci  šprechtí s nymfičkami pozdně středních let z řad pacientek. Čas od času se najde nějaký  kníže Rohan a baví a hostí celý bar.

 U Jarušky se splétají a rozplétají zamotané vztahy  hostů, současných i minulých. Jakou křepelku má teď X.Y., boháč a bývalý vekslák, a že ona je Ruska, co děti, mají si kde hrát? Polosvět v pološeru rubínové tapety malého kumbálu bez denního světla. Vše, co hýbe lázněmi, je promíláno tady s VIP hosty  minibaru. Vlastně je tu neoficiální ředitelství a jeho šéfka,  nonšalantní a decentní Jaruška s fernetovýma očima, od pondělí do pátku na svém místě. Ví vše a nepoví nic, tedy nikdy nepravému člověku.

V koupelích

 Nablýskané nerezové vany jsou místem pro přijímání radonové stopy z vody. Pod podlahou při napouštění detonují potrubím ozdravné proudy z hloubi matičky země.

Deset van, deset ponořených a poté odpočívajících klientů zavinutých v dece na lehátku. Mezi nimi tančí statně rostlá  Lena s dětským  obličejem, vlasy barvy zralé kukuřice kudrnaté jako pramínky rodné Volhy. Z pohledu čistých očí by se dalo napít. Ozařují lidskostí. Prožívá s lidmi  bolesti, studánky občas zalijí slzy. O svých strastech mlčí. Šťasten, koho konejší její vřelý, měkký slovanský hlas a buclaté ruce.

V jídelně

Noblesní jídelna, ne ovšem pro klienty pojišťovny bez doplatků, pompézností bere dech. První den se tu ostýchavě posedává na kraji křesílek a ochutnává drobet jídla z bohaté tabule vprostřed sálu. Otrkaní již bužírují, jdou  třikrát, jdou, i když břicho již nemůže, ale oči by stále jedly. Z vysokánských naškrobených čepic kuchařů na ostrůvku s jídlem přechází zrak. U oběda plní funkci jakýchsi dohlížitelů na velikost porcí, aby některý strávník nepobral pět řízků naráz.

U stolu sedí paní, dříve účetní, nyní lidová vypravěčka, jak jí v duchu říkám. Neznám jiného člověka, který od polévky po moučník odvypráví životopis svůj a dvou sester, taktéž starších dam. Ne, nepřijely s ní. Přitom stihne pod brýlemi kontrolovat, téměř s nosem v talíři, porce všech spolustolovníků a komentovat jejich obsah s výkřiky: že já si taky nedala ten závitek, vypadá báječně!

A hned zas:

„Mám kamarádku, ta si našla pána na inzerát, je osamělá jako já, no a jela na víkend k němu na chatu, že si jako užijou. No já jí říkala, jestli není hloupá, že ho vlastně nezná!“        Strčila mi vidličku před obličej a výhružně s ní zašermovala.

„Pani, teď si představte, že ten slušnej mužskej si na sebe natáhl nějaká kohoutí pera a po kamarádce chtěl, aby mu dělala slepici! Když odmítla, mával sekerou a chtěl jí useknout hlavu, že to se neposlušným slípkám dělá, tak co řeknete, pani?“

No já už nic. Odcházím, v hlavě hučící včelstva.

Na sluneční terase

Babí léto se spoustou hřejivých paprsků vybízí k posezení na terase. Je na střeše jednoho z lázeňských domů a vědí o něm pravidelní návštěvníci, nováčkům zůstává tak trochu utajeno.

Kromě západní strany je terasa  pohledově obrostlá vysokými smrky zasnoubenými s oblohou a čerstvým krušnohorským povětřím. Oáza klidu. Jaká to slast položit se na lehátko a přijímat podzimní sluneční koupel. Mlčenlivé společenství několika „vyvolených“ spojuje radost ze zeleného ticha,  v němž se tak skvěle spí a dýchá.

V pozdním odpoledni stoupá k nebi vůně připravovaných večeří a probouzí gurmánské fantazie.

K uším doléhá přibližující se  bzukot, něco jako nepříjemné komáří pištění. Jen nerada otevírám oči, abych zjistila, co narušilo klid na sluneční terase  nemilosrdněji než hukot větru z Klínovce. A již vnímám:

„Ta moje kamarádka chodila s jedním pánem, a jela s ním na jeho chatu, a představte si, on tam na ni vyrukoval s kohoutím pérem…“

Hrdelní trest pro toho, kdo přivedl na terasu lidovou vypravěčku! 

Zobrazeno 17x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Koala 10.11.2023, 19:40

Ty prostě umíš luxusně přenést na "papír" svá pozorování a vnímání. Při čtení jsem byl v té kavárně, ve vaně, v jídelně (dokonce jsem dostal hlad) a na terase. Geniálně popsané figurky lázeňského života.

Opravdu moc mě to bavilo.

Dotaz na závěr: Shodil někdo tu "tichou" paní z terasy...?

kvalitní komentář (0)

Reakce: Frida 13.11.2023, 09:35

Potěšilo, Martine!
Moc ráda pozoruji lidi kolem... díky.



kvalitní komentář (0)Reaguj >>

Dedek 9.10.2017, 23:01

Pěkné vyprávění. Dovolenou v lázních neznám, mám raději volný pohyb bez lékařských procedur.

kvalitní komentář (0)

Reakce: Frida 9.10.2017, 23:42

Děkuju, jsem ráda, že čteš i mé delší věci
V lázních spojuju boj o zdraví s příjemnou kulturou) Díky.



kvalitní komentář (0)Reaguj >>

Hesiona 9.10.2017, 15:55

Milé počtení, zvlášť když venku tak pěkně svítí sluníčko (zatím). Dík za trochu lázeňské atmosféry.
Já byla jen jednou, v Luhačovicích, ale to mě tam poslali na přelomu listopadu a prosince, ještě v době předrevoluční, takže... nic moc, no. Největší zážitek bylo Lázeňské divadlo, kde Skopal a Vladyka hráli cosi na téma sluhové a páni.
"Dneska už přece páni nejsou." - "... kdo řikal?"

kvalitní komentář (0)

Reakce: Frida 9.10.2017, 16:34

Já tam hltám kulturu - koncerty, kino, divadlo, a setkávání s lidmi...děkuju moc, teď publikuju víc, také kvůli bodům:_)



kvalitní komentář (0)Reaguj >>