Jdu se umýt do koupelny. Stojím před umyvadlem a pouštím vodu. Nějak se ucpal odtok a v umyvadle stoupá hladina vody. Utahuji tedy kohoutek a voda přestává téct. Hladina se začíná chvět. Ale určitě ne tolik, jako já. "Bože pomoc!" vykřiknu, místnost se začíná otřásat. To přece není možné, zemětřesení a tady? Z posledních sil se dívám z okna a vidím, že je vše ostatní v klidu. Snažím se dostat z koupelny, nakonec se mi to podaří. Vše je zase v klidu. Když se ale otočím, zděsím se. Koupelna se ještě pořád třese. Pomalu do ní vstupuji a moje zděšení přerůstá v něco nepředstavitelného. Na zemi vidím sám sebe, jen více bledého a s krvavou ránou na čele.
"Ehmm," odkašlávám si a pomalu se zvedám se země. "Jsem to zase já," pomyslím si při pohledu do zrcadla. Oplachuji si ránu vodou z umyvadla. Jsem z toho úplně mimo. Vycházím z koupelny a najednou mě oslní světlo. Jsem v nějaké dlouhé jasně bílé místnosti. Nic v ní není, jen na konci vidím černé dveře. Pomalu jdu k nim. Když už jsem skoro u nich, vidím, že je klika rozžhavená. Přesto dveře otevírám. Mám spálenou ruku, ale bolest necítím. Vstupuji do stejné místnosti. Jen na konci nejsou dveře ale nějaký nápis. Nemůžu ho z takové dálky přečíst, jdu proto blíž. Ano, už to vidím "Otoč se!". Pomalu se otáčím a začíná mi to docházet. Je to tak. Můžeme se dívat na jednu věc z kolika stran chceme, ale tím ji nezměníme. Bude pořád stejná. Opět na druhém konci místnosti vidím černé dveře ...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Šest pater k vrcholu | Pouze sví | Život v úskalí | Smutku nebraň | Život mourovatej