-Prolog-
Znáte to, jednou se rozhodnete a jdete tím směrem.
Jenže život není tak přímočarý a jednoduchý, jak ho máte naplánovaný v hlavě.
Čas od času přijde chvíle, kdy se budete muset rozhodnout.
Buď se rozhodnete dobře, nebo špatně.
Neexistuje nic takového jako osud nebo náhoda.
Každý člověk má svůj život, který si řídí a směřuje.
Neexistuje výjimka.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------Stejně tak tomu je i v případě pana S. Pan S. si žije spokojeným životem. Má milující ženu, dvě děti, psa, pracuje ve firmě na broušení nožů. Jak má ve zvyku, každé středeční odpoledne se vydává běhat. Tuhle činnost miluje ze všeho nejvíce. Dává mu možnost zapomenout na věci kolem : na manželku, starosti s dětmi, problémy v práci. Pokaždé, když se vydává na svou trasu, cítí se volný, ničím nevázaný. Ale i on je přece jenom člověk. Unaví se a musí si odpočinout. Lehne si na lavičku, zelenýma očima sleduje mráčky na modravé obloze. Ptáčci zpívají, větřík se zlehka prohání v korunách stromů. Zelená očka pomalu mizí za růžovými víčky.
Dlouhá, neosvětlená chodba. Pan S. stojí na zeleném koberci. Neví, kde je, neví, kolik je hodin, a je hladový. Chce se otočit, aby se mohl vrátit. Je zděšen. Za ním stojí jen bílá zeď s drobounkým nápisem. Sklání se, aby viděl lépe. Sklání se ještě více, protože si zapomněl brýle. Nakonec to vzdal, nápis je až moc drobný. Pomalu se rozhlédne kolem sebe. Úzká ulička, zelený koberec, šero, dlouhá a rovná chodba. Nač zbytečně otálet, není jiná cesta. Pan S. se vydává, sic mírně zmaten a znechucen, ale rozhodnut, rovně napříč chodbou.
Cesta je únavná. Zelený koberec je až moc měkký a vysoký. Každým krokem se pan S. zabořuje více a více do zeleného "trávníku". Šero se pomalu mění v tmu. Pan S. velmi postrádá své brýle. Další nejistý krok kupředu. Do tváře mu narazil silný poryv větru. Díra v podlaze. Přímo pod jeho nohama.
Pan S. vždy snil o tom, že jednoho dne, až zmizí všechny jeho starosti, děti odrostou, on bude v důchodě a žena mu umře, že toho dne se proletí. Buď si koupí malé letadélko a nebo jen tak, nasedne do jedné z těch velkých dopravních oblud a vznese se nad mraky. Nikdy netušil, že se bude vznášet i bez toho. Jako teď. Nepadal, jak by si byl pomyslel. Vznášel se v temnu. Nic neviděl, nic neslyšel, jen cítil. Cítil svobodu, čistotu a prázdnotu.
Svobodu jeho mysli zaujal světélkující bod. Nepravidelně blikal namodralým světlem a přibližoval se. Panu S. se nezdálo, že by padal. A ještě k tomu do boku. Modrá tečka se pořád zvětšovala. Světlo nabralo tak na intenzitě, že pan S. musel zavřít oči. Když je opětovně otevřel, ležel na modrém a voňavém koberci. Ocitl se v oválné místnosti. Jediným zdrojem světla se zdály být dvoje dveře. Každé v jedné polovině místnosti, naproti sobě. Uprostřed se vznášelo kulovité zrcadlo. Seč se pan S. snažill jak mohl, vždy viděl jen sebe a oboje dveře. Zvláštní.
Dveře nevypadaly moc bytelně. Dle skromných odhadů pana S. se mohl jednat o smrk, ne-li o borovici. Pomalu přecházel od jedněch dveří k druhým a pozorně si je prohlížel. Dal by své oko na to, že oboje dveře jsou nachlup totožné. Ač se tady panu S. v místnosti líbilo, vnitřní nutkání ho vedlo k nepokoji.
Starost o rodinu, psa a bolavý žaludek. Je načase vyrazit.
Chvíle rozmýšlení kudy jít. Dveře jako dveře ale...
Nakonec vyhrály dveře po jeho pravici. Pokud si dobře vzpomínal, jeho dědeček byl pravák, babička a matka taktéž. Jednodušší odůvodnění své volby nenašel. Sotva zlehka uchopil kliku, dveře se prudce otevřely. A pan S. byl silným proudem vtažen dovnitř.
Svět, který viděl před sebou se mu zdál velmi povědomý. Byla tam žena, ve střední věku, nepříliš pohledná, byly tam dvě děti, pes, na zdi visel diplom: O nejlepšího brusiče. Ten dům vypadal tak známý. Otevřely se přední dveře, do pokoje vstoupil muž. Velmi podobný panu S. Na tváři měl smutek, v ruce dopis. Omluvným hlasem sdělil manželce, že byl propuštěn z práce. Žena byla poděšena, propukla v usedavý pláč. Manžel ji následoval. Děti odběhly ven, nepoznamenány novým vývojem situace. Pes odběhl za fenkami.
Celý obraz se rozostřil. Když se obraz vyjasnil, vše bylo jiné. Pokoj byl špinavý, všude kolem rozházené věci. Zarostlý muž ležel na pohovce, v ruce flašku vína a něco si brumlal pod nosem. Kolem proběhla jeho žena. V rukách kufry. Ani nezamávala. Ležící muž jí nevěnoval moc pozornosti. Obraz se zatřepal. Objevily se děti. Značně odrostlé, mohlo se jednat o věk nejvíce dvaceti let. Onen zarostlý muž nadále spočíval na své pohovce. Děti mu něco vytýkaly a nadávaly mu. On si jich moc nevšímal. Sem tam si usrkl z láhve a nepřítomně hleděl do zdi. Děti pronesly ještě pár opovrhovačných slov a odešly. Cestou sebraly pár cenností, diplom ve zlatém rámu a drobné akvárium s pestrobarevnými rybkami. Muž na pohovce osaměl. Obraz se zamlžil. Uprostřed tmavé místnosti se houpala postava. Silně zanedbaná, špinavá a pravděpodobně silně zapáchající. Panu S. bylo silně nevolno. Ona osoba zde visela nejspíše už delší dobu. A nikdo se nestará.
Pan S. sice nepatřil k nejchytřejším lidem, ale na druhou stranu vyložený hlupák to nebyl. To, že mu občas něco došlo až s větším zpožděním, zato prostě nemohl. Jako teď. Sotva si v mysli pospojoval jednotlivé výjevy, rozplakal se.
Jeho život se řítí do záhuby. Rozpadne se mu v rukách a on s tím nemůže nic udělat. Začal křičet. Svůj život má rád. A takhle skončit nechce!
Po tváři mu pomalu stékají slzy. Jedna za druhou, cestu si razí kolem nosu. Některé zůstanou na rtech, jiné pokračují až k bradě. A zde některé opouštějí tvář a vydávají se vstříc novému a nebezpečnému životu. A některé dopadnou na zvrásněný povrch modravého koberce.
Pan S. sebou krátce trhl. Špinavá a tmavá místnost byla pryč. Teď jen ten modrý a voňavý koberec. Sakra. Mírně pozvedl hlavu. Dvoje dveře, zrcadlo, koberec. Ticho celého výjevu narušovalo jen praskání dřeva. Praskání dřeva, které bylo nemilosrdně tráveno nenasytným plamenem. Jedny dveře hořely. Červenozelený plamínek se kymácel ze strany na stranu. Snad výstraha? Pan S. si vytáhl kapesník. Utřel si obličej od slz a odvážně pohlédl do zrcadla. Nebylo jiné cesty. Rozhodl se postavit se druhým dveřím. S očekáváním vzal za kliku a.. a nic. Dveře pootevřel o něco víc a.. a nic. Safra! Rázně otevřel dveře a napřáhl nohu. Ze tmy se vynořila obrovská tlama a nebohého pana S., v jednom nepostřehnutelném okamžiku, pohltila.
Ten samý pokoj jako předtím, ti samí lidé v něm. Žena, dítě, pes. Nic se nezměnilo. Otočil se ke dveřím. Otevřely se. Vchází muž, ve tváři šťastný, radostně mává kusem dopisu. Byl povýšen. Manželka mu blahopřeje, děti dostanou každé po padesátikoruně. Pes vesele vrtí ocáskem. Radost u rodinného krbu. Pan S. je spokojen. Tenhle "scénář" se mu líbí.
Obraz se mlží. "Né" pískne pan S. Nerad se loučí s tak světlou budoucností. Obraz se opět zlepšuje. Muž sedí na pohovce. Pečlivě upraven, čistí si boty. Do pokoje vrazila jeho žena. V rukách kufry, namalovaná a plná nadšení. Venku někdo troubí. Asi taxík. Žena se podívá na svého manžela. Pronese poslední sbohem a zamává. Pokud tomu pan S. správně rozuměl, právě mu utíká žena. Žena odchází, pan S. se vyklání z okna. Na cestě stojí luxusní sporťák, za volantem muž v letech. Pokud ho zrak nešálí, řidič vypadá jako jeho šéf, pan Koblížek. Pan S. zesmutněl. Sedl si na pohovku vedle muže, leštícího si boty. Ten prohodí jen pár slov, více se ale nestará. Panu S. klesla hlava do dlaní. Je tohle nějaká spravedlnost?
Obraz se chvěje. Pan S. vyskočil z pohovky. Mlha. Pomalu ustupuje. Muž na pohovce sedí v otrhaných šatech, bez bot. Na nástěnce je připíchnutý pohled. Nejspíše z dovolené. Hned vedle je výstřižek z novin: Poté co šéf, pan Koblížek vytuneloval svou firmu, Brusič Kobliha s.r.o. zkrachoval. Pana S. zamrazilo v zádech. Průvan větru. Do místnosti vpluly dvě postavy. Pan S. je pokládal za své děti. Opět notně povyrostlé, otce uchopily, každé za jedno rameno a někam ho odtáhly. Svět se zavířil a celý obraz se změnil. Už to nebyly ty známé zdi, ve kterých pan S. strávil tolik let. Teď to byly zdi holé a bílé, zamřížované okna, studená postel. Na posteli seděla shrbená postava, hlavu v dlaních, vzlykala. Někdo přichází. Černý muž v modré zástěře. V ruce nese sklenku vody a hrstku barevných prášků. Muž na posteli je vděčně přijímá a posléze ulehá, nejspíše ke spánku. Pan S. je naprosto zmaten.
To neexistuje "správná cesta"?
Světelný záblesk a pocit beztíže zasáhly pana S.ve chvílích zoufalství. Jen vyjekl, než se probudil na modrém koberci. Bolela ho záda, bolely ho nohy, bolelo ho srdce. Život pro něho pomalu přestal existovat. Neměl chuť dál žít. Neměl pro co žít. Ztratil naději, ztratil víru. Poraženě zvedl zarudlá očka plná slz. Před sebou viděl zrcadlo, dva hořící body a sebe. Ležící ho, bez života, poraženého.
Něco uvnitř se však nevzdalo. Mělo chuť bojovat, nechtělo se jen tak vzdát! Práce, láska, život. To jsou jen krátkodobé a pomíjivé věci. Boj je věčný.
Zrcadlo se nebezpečně zachvělo. Zavířilo v prostoru a několikrát se v něm zablesklo. Snad poselství, snad důvod. Pan S. sebral poslední své síly a vyrazil proti zrcadlu. S hlasitým mlasknutím zmizel. Oheň se pomalu začal rozšiřovat. Oboje dveře už dávno podlehly. Teď se oheň pomalu posunoval po koberci a co nevidět se dostane až k zrcadlu. Jen co se zbaví páru špinavých tenisek, co mu ležely v cestě.
Pan S. se probudil. Slunce už dávno zašlo, ochladilo se a on byl celý mokrý. Podíval se na kostelní věž. Poloha ručiček mu naznačila, že už je dosti pozdě. Bylo na čase se vrátit domů. Pár nejistých krůčků po podivném snu. Co krok, to bolest chodidla. S lítostí musel pan S. konstatovat, že v době, kdy zde pokojně odpočíval na lavičce, mu nějaký darebák odebral jeho sportovní obuv. Což pan S. považoval za navýsost velký prohřešek, a tak celou cestu domů jenom klel. Naštěstí dobré jídlo, horká sprcha a teplá postel ho uklidnily.
Tu noc se mu zdál velmi podivný sen. Byly tam dveře, zrcadlo, nože. Co chvíli pan S. vstal a musel se projít po pokoji, aby utišil své myšlenky. Jenže ono to nepomáhalo. Noc se vlekla nekonečně dlouho a pan S. strávil spoustu času přemýšlením, což dříve nikdy nedělal. Hlavu měl plnou obrazů, dveří a modrých koberců. Musí přece existovat cesta!
Ač mírně vyčerpán, zato plný nových myšlenek, se pan S. vydal do práce. Svačinu v taštičce, ranní noviny pod paží, jel ranním autobusem do blízkého města. V hlavě měl všechno poskládané, byl pevně rozhodnut.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-Epilog-
Od té chvíle se o panu S. ví jen velmi málo. Pravdou je, že svému šéfovi, panu Koblížkovi vylil kafe na hlavu a nazval ho starým kozlem. Následně podal výpověď. Doma se řádně rozloučil se svými dětmi a ženou, nechal na stole ležet polovinu peněz, které si naspořil, a pak zmizel. Nikdo neví kam, nikdo neví proč. Jsou jen otázky a dohady. Odjel kvůli nějaké ženě? Měl snad problémy v práci? Dluhy? Do něčeho "špinavého" se namočil?
Není nikdo, kdo by nám správně vylíčil myšlení pana S. I my můžeme jen odhadovat, co se stalo. Je možné že si pan S. "vybral"? Že pevně vzal svůj život do rukou a rozhodl se? A pokud tomu tak je, volil správně či špatně? Otázky, jen otázky jsou za lidským konáním, a čím má člověk svobodnější volbu ve svém jednání, tím více otázek nám vzniká.
Konec
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Člověk za dvě padesát | Autobus | Lovec upírů - 02 Cestou... | Stínadla | Strašákova schovanka