Tak jsem si říkala, jestli se mi vyplní moje přání být majitelkou psího útulku. To byl často můj tajný sen. Od mala jsem byla vychovávána k lásce ke psům a jiným nejen čtyřnohým tvorům. Doma jsem bohužel nikdy mít zvíře nemohla. Táta tvrdil, že je alergik na zvířecí srst. Moc jsem mu to nevěřila, každopádně do 22 let jsem byla bez tvorečka, co by mě měl rád. Jednou jsem se šla s přítelem projít, bylo to nějak koncem prázdnin roku 2007. Za vesnicí, kde jsem bydlela, jsme našli zlaté klubíčko. "Hele, tamhle je pes", poznamenal Vašek (můj přítel) a chtěl pokračovat v letní procházce. Mně to tedy chladnou nenechalo a šla jsem se hned podívat, jestli není třeba zraněnej, nebo tak něco, protože když najdete psa mimo vesnici na louce pod stromem, schloulenýho, nedůvěřivýho, asi jen tak nepůjdete dál. Opatrně jsem se k němu přibližovala a natahovala po něm opatrně ruku. Utíkal přede mnou a bál se. Logicky. Pak se přeci jen nechal pohladit. Pejska jsme tam nechali a došli domů pro něco na zub, pro misku s vodou a pro nůžky. TO co měl ten pejsek místo srsti, se dá nazvat plstnatou srstí neudržované ovce, se zachycenými ježky (plevel co se drží a nepustí). Zatímco já pejska krmila a dala mu napít, Véna ho opatrně z toho nejhoršího stříhal. Když jsme zjistili, že pejsek není on, ale ona, byli jsme rádi, že mu Véna neustřihl to, čím se mezi nožičkami pejsci chlubí. Při posledním střihu Vénovi ujela ruka a pejska střihl do nohy. Byl z toho hodně špatnej, tak jsem se ho snažila utěšit, že to nic není, že mu to doktor zašije pár stehy. Pejsek najednou hrozně ožil. Na zadní nohu sice trochu dopadal, ale přesto hrozně zvesela běžel a hopkal za námi až ke mně domů. Tak jsem mu nachystala kartonovou krabici, vystlala ji starým oblečením a nosila mu další pamlsky. Když přišel táta večer z hospody, s nadšením jsem mu sdělila, že máme nového člena rodiny. Jenže on moje nadšení nesdílel. Nechápala jsem proč. Bylo mi 22, v rodinném domku na vesnici (4+1) jsme bydleli pouze my 2, měla jsem po škole spoustu volného času a zvířata jsem milovala. Potom tátu napadl kompromis. "Když v předsíni zůstane do rána a neuteče, tak si ho nech. Když tady nebude, tak asi šel tam, odkud sem přicestoval." Chtělo se mi brečet. Nevěřila jsem tomu, že pejsek na schodech, před neoploceným barákem zůstane. Hned druhý den ráno jsem ani nemohla dospat a letěla jsem se podívat. Z poza zavřených dveří na mě koukala rozespalá hlavička mého nalezence. Okamžitě jsem se oblékla a šla s ním koupit něco k snídani. Byl všední den a do školy jsem šla až za týden. Mohla jsem se mu tedy naplno věnovat. Zjistila jsem, že vůbec nepotřebuji vodítko, pejsek se kolem mě motal a nespustil ze mě oči. Jenom před krámem na mě nechtěl čekat. Zřejmě se bál, abych se mu taky neztratila. Jeho minulost by mě opravdu zajímala. Odkud přišel, jestli ho někdo vyhodil? Táta dodržel slib a odpoledne, když dorazil z práce se mnou sjel k veterináři, který pejska oočkoval, zašil mu nohu a sdělil mi, že pejsek je v dobrém stavu, jenom trochu vystrašený a podviživený a jsou mu cca 3-4 roky. Ještě ten den jsem psa nechala i ostříhat dohola, protože z jeho srsti se nedalo zachránit vůbec nic a od té doby je ze mě a Zlatušky nerozlučná dvojka. Mám ji zhruba rok a 4 měsíce a nemůžu si ji vynachválit. Málokdo má tak poslušného a vychovaného pejska. Mám na ni dost času, proto se jí snažím maximálně věnovat. I nadále chodíme bez vodítka, ovládáme několik základních povelů ze základní poslušnosti a především mi dělá jen samou radost. Když mi někdo pochválí pejska, tedy jeho poslušnost, pýřím se až do nebe, ale vlastně nebýt mé lásky k pejskům, Bůh ví, jak by pejsek dopadl.....
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Hoď si kamenem | 3 Stíny | Vděčně tvá.... | Ptáci | Bolest