Ten den si pamatuji jako by se to stalo včera. Bloudil jsem lesem, nad hlavou se mi stahovala velká černá mračna a od svého domu jsem byl ještě tak dobrou hodinu, hodinu a půl cesty daleko. Začínalo poprchávat, zvedal se vítr a prudce se během chvilky setmělo. Bylo mi jasné, že domů dojít nestihnu, rozhodně né suchý a teple oblečený. Rozhlížel jsem se jestli neuvidím nějaký krmelec, či snad dokonce myslivnu, ale nikde nic.
Za několik málo okamžiků už lilo jako z konve, nebe bylo černé jak duše politika a prudký vítr mě nemilosrdně bičoval do tváří. Ztratil jsem se. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde se nacházím. Vím jen, že jsem běžel jako o život, i když mi bylo jasné, že to není úplně nejmoudřejší nápad.
Prodíral jsem se hustým porostem divokého lesa, rozhrnoval zkrvavenýma rukama větve ostnatých keřů a najednou... najednou tam stál. Přímo přede mnou. Velký bílý dům.
Všechno vevnitř bylo staré a zaprášené. Žádný telefón, žádná elektřina, nic, co by jen vzdáleně připomínalo jednadvacáté století. Procházel jsem zaprášenými chodbami, otevíral dveře do místností, volal, vyptával se, jestli tam někdo nebydlí, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.
Byl jsem však rád, že na mě neprší, že jsem v suchu a není mi zima. Vešel jsem do jedné z místností, blízko u hlavních dveří, posadil se na zaprášenou zem a poslouchal kapky deště, bubnující do špinavých, okeních tabulí. Uběhlo zhruba půl hodiny a déšť se zdál být stále silnější a vítr prudší. Tma byla jako v noci a já se necítil vůbec dobře.
Přemýšlel jsem, jestli by se zde dalo přespat, když v tom někdo na chodbě zavřel dveře. Nebylo to prásknutí, byl to přesně ten zvuk, jaký je slyšet, když někdo vezme za kliku a pěkně zlehka, pomaličku, za sebou zavře.
Chvíli jsem nevěděl co mám dělat, vyskočil jsem na nohy a přitiskl se do rohu místnosti. Když se ani po deseti minutách žádné další zvuky neozvaly, vykoukl jsem opatrně na chodbu. Ta se na konci stáčela doprava a zpoza rohu se linulo tenké světlo.
Vydal jsem se tím směrem, opatrně nakoukl za roh a tam spatřil dveře, zpod kterých vycházela záře, jež vytvářela na tmavé chodbě děsuplné stíny. Otevřel jsem je a vstoupil do místnosti. V jejím rohu byl stolek, u něho křeslo a v křesle seděla žena. Že se jedná o ženu jsem poznal podle jejího poprsí, hlava totiž nepatřila člověku. Místo lidské hlavy jí na silném, ochlupeném krku, sedělo něco, co připomínalo hlavu koně. Ano, byla to žena s koní hlavou. Místo rukou jí z rukávů vylézaly kopyta, ale nohy měla normální, lidské.
"Dobrý den," pozdravil jsem. Bylo mi příjemně.
"Dobrý," odpovědělo mi stvoření. "Jmenuji se Gréta a jsem tu sama."
"Já jsem Michael, Gréto, rád vás poznávám. Také tu jsem sám."
"Já vím, vím kdo jsi. Vím, že si sám, né jenom tady."
"Co tu děláte Gréto?"
"Jsem. Bydlím tu od té doby, co muž překročil vodu a stromy se rozplakaly."
Stěny v té místnosti byly krásné. Červené tapety, bytelná, zateplená okna. V protějším rohu stálo koryto plné sena.
"Od kdy jste tady?"
"Od té doby, co muž překročil vodu a stromy se rozplakaly."
Najednou se Gréta zvedla, postavila se na své dvě lidské nohy a natáhla ke mě kopyto, ve kterém svírala mou fotku z dětsví.
"Ty víš, kdo jsem," řekla mi.
"Ano vím, ale jak je to možné?"
"Ty skvrny tenkrát, pamatuješ? Rád si jezdil na koni. Vím že se ti něco nelíbilo. Ale přesto-proč? Nedáš si trochu sena?"
"Né děkuji, nemám hlad. Ale co se stalo s otcem?"
"Překročil vodu, museli jsme se ukrýt. Ztratil ses. Ty skvrny byly moc silné."
Přestalo pršet.
"Musím jít domů," řekl jsem.
"Já vím." Odpověděla mi matka."A kdy se vrátíš?"
"Musím to vyřešit Gréto. Musím najít otce."
"Otec už není, buď opatrný."
Musím se do toho domu vrátit. Musím jí ještě vidět.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
ON a on | Rostou mi křídla | Pacient | Zážitky bez zážitků | Paní Benediktová