Jako každý správný příběh, i tento začíná tam, kde končí. V altánku, v parku, u rybníčka, ve kterém se honily malé zlaté rybky.
Anděl čekal. Každé úterý v pět hodin přišla do altánku na posezení s Andělem. Ten vždy přinesl čaj a kávu. Vždy se jí zeptal, zda si dá čaj nebo kávu a ona si vždy zvolila čaj. Vždy ho nalil do dvou malovaných, porcelánových hrníčků a pak ho spolu mlčky vypili. Pak Andulka beze slova odešla a Andělovi jenom zamávala. Nebylo potřeba slov, protože Anděl si s Andulkou rozuměl. Vždy věděl, co si myslí, a platilo to i naopak. Nyní Anděl vytáhl své kapesní hodinky a podíval se kolik je hodin. Za tři minuty mělo být pět. Anděl zasunul hodinky do kapsy a usadil se do bílého křesílka. Srovnal porcelánové nádobí na stolku, nalil mléko do malé konvičky a osladil čaj. Když se z jeho kapsy ozvalo tiché zacinkání, oznamující pět hodin, objevila se Andulka. Šla po cestě a její bílé šaty a světlé vlasy jemně vlály ve větru. Zabočila na trávník a došla k altánku, kde jí Anděl pohybem ruky nabídl místo k sezení. Ona pokynula hlavou na pozdrav, usmála se a sedla si.
„Dáš si čaj nebo kávu?“ zeptal se Anděl.
„Čaj. Děkuji.“ odpověděla Andulka.
Anděl jí nalil čaj do šálku, přidal kostku cukru a Andulka vzala lžičku a čaj zamíchala. Pak ji vyndala, olízla a položila na podšálek a napila se.
„Budou v pořádku?“ zeptala se smutně Andulka.
„Ne. Nebudou.“ odpověděl ji Anděl.
„A nedá se nic dělat?“
„Sama víš, že jsi jediná, která je může zachránit.“ Anděl se odmlčel.
Andulka se znovu napila čaje a pravila: „Pak tedy zbývá jen jediné.“
„V tom případě si budeš muset vytrhnout tři vlasy. Ne příliš krátké.“
Andulka si sáhla rukou do svých vlasů a vytrhla tři dlouhé, jako nitky široké, vlásky. Podala je Andělovi a spolu vyšli před altánek. Anděl vzal jeden vlas a pověsil ho do vzduchu. K němu přivázal druhý vlas, který pak natáhl až k zemi. S třetím vlasem udělal to samé na druhém konci. Holčička si pak olízla palec a ukazováček na obou rukou a vlasy potáhla svou slinou. Tak vznikly dveře.
„Počkej.“ zvolal Anděl. „Než odejdeš, chci ti dát tohle.“ pravil a sundal si křídla. „Budeš je potřebovat.“
„Děkuji ti.“ řekla a křídla si nasadila na záda, tam, kde měla lopatky. Lehce jimi zatřepotala a pak je přitiskla k tělu.
„Dávej na sebe pozor.“ rozloučil se Anděl, když Andulka procházela dveřmi z vlasů. Ona mu zamávala a za dveřmi zmizela. Odešla zachránit sny.
Andulka stála před vysokým polem, které se zlatě kývalo ve vlahém vánku. Slunce bylo vysoko na nebi a Andulka odhadovala, že bude okolo poledne. Rozhlédla se okolo, ale všude kam dohlédla bylo to zlaté, nejspíš pšeničné pole.
„Je jedno, kudy se vydáš.“ řekla Markéta.
Markéta byla Andulčina kamarádka. Když byla Andulka malá, vymyslela si kamarádku, kterou pojmenovala Markéta. Měla zrzavé krátké vlasy a byla o něco vyšší a také rychlejší než ona. To zjistila, když si spolu hrály. V zimě si hrály s panenkami, ale když bylo léto, vyběhly obě ven a skotačily na louce za domem. Nikdo jiný Markétu neviděl, takže když něco rozbila, byla to Andulka, která dostala vynadáno. Markéta nebyla zlá, protože kdyby byla zlá, Andulka by se s ní nekamarádila. Byla jen trochu divočejší a odvážnější. Když bylo Andulce šest let, navrhla Markéta, aby šly do lesa, který byl blízko jejich domu.
„Víš, že do toho lesa nesmíme samy chodit.“ připomněla Andulka Markétě, když vstupovaly mezi vysoké stromy.
Markéta jenom vyplázla jazyk a šla hlouběji. Andulka tehdy pokrčila rameny a vydala se za ní. Když došly k potoku, přes který ležel kmen spadlého stromu, navrhla Markéta, aby se na druhou stranu dostaly právě přes ten kmen. Andulka nejprve nechtěla, ale když Markéta na kmen vylezla a doskákala po jedné noze na druhou stranu, rozhodla se, že přes něj také přejde. Vyšplhala na kmen a pomalu a opatrně našlapovala. Když byla asi v polovině, sklouzla jí noha po vlhké kůře a ona spadla do potůčku. Odřela si nohu a trochu ji tekla krev a ona se dala do breku. Ne kvůli noze, ale kvůli tomu, že se jí Markéta smála, jaké je nemehlo.
Když nastupovala Andulka do školy, Markéta zmizela. Andulka se ji snažila najít, ale nikde nebyla. Od té doby ji vídala jenom někdy ve snech. A právě teď byla ve snu. V samotném Snění.
„Proč?“ zeptala se Andulka.
„Protože vždycky dojdeš tam, kam musíš. Jinak to ani nejde.“ zasmála se Markéta.
„Tak ... se vydám touhle cestou.“
„To bych ti zrovna nedoporučovala. Tam se jde do Mlžné rokle.“
„V tom případě půjdu tudy,“ ukázala Andulka jinam „co říkáš?“ otočila se na Markétu. Ta ale zmizela.
Andulka se tedy vydala směrem, kudy se nešlo do Mlžné rokle. Dlouho se prodírala vysokým pšeničným polem, odhrnovala stébla za stébly, ale pole dále pokračovalo. Náhle pšenice skončila a Andulka dorazila na kruhovou mýtinku. Na rozdíl od zbytku pole, tady na zemi rostla tráva, zelená a svěží. Byla už unavená, a tak se posadila zem a ovívala se křídly.
Už už se chtěla vypravit dál, když zaslechla zašustění nedaleko od ní. Šustění se stále přibližovalo, až se najednou z vysokých klasů vynořilo podivné kulaté stvoření.
Andulka odhadla jeho výšku na 30 centimetrů, ale nebyla si tím úplně jistá, protože stvoření mělo husté dlouhé chlupy po celém těle, takže nebylo poznat, kde končí tělo a začíná chlup.
„Čekáme na tebe.“ promluvilo stvoření vysokým hláskem.
„Na mě?“ zeptala se Andulka.
Stvoření přikývlo, otočilo se a vydalo se zpět do pole. Ohromená Andulka se ani nepohnula, a tak se chlupáč vrátil a řekl jí ať ho následuje. Vstala tedy a šla za ním.
Prodírali se hustým polem a ostré letní slunce jim pražilo do zad. Andulka zvedla hlavu, aby se ujistila a opravdu, slunce bylo stále na stejném místě.
‚Přesně jak jsem si myslela.‘ pomyslela si.
Ještě chvíli šli zlatým polem, když se chlupaté stvoření zastavilo. Andulka ho málem zašlápla, ale na poslední chvíli stočila chodidlo jinam a chlupáči se vyhnula.
„Tak jsme tady, mladá dámo.“ promluvil tvor.
„Kde tady?“ zeptala se Andulka.
„Stojíš přímo před vchodem do úkrytu.“
„Do jakého úkrytu?“
„Do našeho.“ odpovědělo stvoření a gestem jí ukázalo cestu. Andulka tedy vykročila směrem, které jí stvoření ukázalo. Neušla ani pár kroků, když do něčeho vrazila. Položila ruce před sebe a ohmatala neviditelnou bariéru.
„Nějaké sklo.“ řekla si potichu a dýchla na něj. Sklo se zamlžilo a Andulka ho otřela. A hle, tam kde před chvílí byl zamlžený obraz zlatého pole, teď jakoby prosvítala kamenná chodba. Andulka otřela zbytek „skla“ a vkročila dovnitř.
Stála v tmavé fialové kamenné chodbě. Po stěnách visely louče, které vrhaly mihotavý stín okolo sebe a vedly někam do dáli. Když se podívala přes rameno za sebe, viděla otvor, kterým sem prošla. Na nic nečekala a vydala se chodbou kupředu. Za chvíli se chodba stáčela doprava a začala klesat. Navíc se strop čím dál tím víc vzdaloval až úplně zmizel ve tmě. Andulce začalo připadat, že už jde nejméně deset minut, když chodba skončila a před ní stála masivní dřevěná brána s obřími kruhy na obou stranách.
Přišla až k ní a pokusila se dosáhnout na jeden z kruhů, ale byly moc vysoko. Roztáhla tedy křídla a trochu povyletěla. Objala kruh oběma rukama a zatáhla. Brána se ale nepohnula. Zatáhla tedy znovu, co nejsilněji dovedla, ale brána stále nic. Slétla dolu, složila křídla a zkusila na bránu zatlačit. Znovu bezvýsledně. Nakonec se rozhodla do brány opřít zády a tlačila. A tlačila. A křídlo brány se malinko posunulo.
Rozradostněna se do brány znovu opřela a ta se zase o trošku pohnula. Zatlačila do třetice a brána se najednou otevřela celá, až jí podklouzly nohy. Když se na ně znovu postavila, pohlédla na to, co bylo za branou.
‚Svatyně.‘ pomyslela si když uviděla osm statných sloupů nesoucí mramorovou kopuli, z níž vyzařovalo tlumené světlo. Šla blíž a dotkla se sloupu. Vypadal jako z kamene, ale byl jemný a hladký. Překvapivě byl i trochu lepkavý.
„Určitě si říkáš z čeho může být, že?“ ozvalo se za ní.
Andulka otočila hlavu a spatřila malého staříka s dlouhým bílým plnovousem.
„Ne. Říkala jsem si, že je asi z nějaké pavučiny.“ odpověděla.
„Máš pravdu. Je ze samotné Pavučiny snů.“ pravil stařík. „Z té, co se dělají samotné sny.“ dodal.
„A proč je tak lepkavá?“ zeptala se Andulka.
„To aby se na ní zachytily i ty nejmenší části přání a strachu, očekávaného a obávaného. Části, z nichž se pak tkají sny. Zapomněl jsem se představit, říkají mi Hemrod a ty, ty musíš být Anděl. Poznávám tě podle tvých křídel.“
„Jmenuji se Andulka.“ opravila ho.
„Takže nakonec se věštba přeci jen vyplnila.“
„Jaká věštba?“ podivila se Andulka.
„Věštba vyřknuta Ur-Nagou, tkadlenou snů. Ur-Naga před věky předpověděla příchod bytosti, z čisté nevinnosti a s párem křídel, která zachrání Snění.“
„Jsem tu kvůli záchraně, ale nejsem si jistá s tou nevinností ...“
„Ty... ty nejsi z čisté nevinnosti?“ zakoktal Hemrod.
„Myslím, že ne.“ začervenala se holčička. „Ale poslal mě sem Anděl.“ dodala rychle.
„V tom případě je vše určitě v pořádku.“ oddechl si Hemrod. „Každopádně, nesmíme si dovolit otálet. Čím víc času promrháme, tím silnější jsou naši nepřátelé.“
„Nepřátelé? To myslíte noční můry?“ tipla si Andulka.
„Kéž by to byly noční můry. Ale ty jsou na naší straně. Stojí proti nám něco strašlivějšího než jsou noční můry. Zaútočily na nás a pomalu nás pohlcují. Určitě jsi to už někdy zažila. Ráno, když se vzbudíš, nemůžeš si vzpomenout na to, co se ti zdálo.“
„Ano, poslední dobou se mi to stává čím dál, tím víc.“
„To znamená, že jsi měla bezesnou noc. Vy lidé takovéto věci přehlížíte, ale pro Snění to je další ztracené území.“ pravil Hemrod. „Bezesné noci zaútočily na Snění teprve nedávno, ale za to dobu již stačily napáchat škody, že se to nikomu, ba ničemu, ještě nikdy nepodařilo. Zmizela taková místa jako Azurové moře, les Tisíce listů, nebo i Město hádanek. Místo nich je jen černočerná pustota a již žádný smrtelník je nikdy nenavštíví.“ Hemrod se odmlčel.
„Ale je to horší než si můžeš představit. Čím větší je dosah Bezesných nocí, tím rychleji ubývá krajiny Snění. A nebude tomu dlouho a celé Snění zanikne. Proto jsi tady ty. Ty jediná můžeš zachránit Snění a přemoci zlo, které ho spaluje!“
„A co mám udělat?“ zeptala se Andulka.
„Musíš jít do chrámu Bezesných nocí a zničit původce tohoto zla. Nejdřív však budeš potřebovat zbraň. Naštěstí existuje meč zvaný Lapač, který ti pomůže ve tvém úkolu. Bohužel,“ zasmušil se Hemrod „nikdo neví, kde se teď nachází. Nikdo, snad kromě Ur-Nagy.“
„Tak najdu Ur-Nagu a zeptám se jí, kde je Lapač.“
„Kdyby to bylo tak jednoduché, holčičko, dávno bychom to už udělali. Naneštěstí Ur-Naga se skryla před Bezesnými nocemi. Bohužel nevíme přesně kam...“
„A nemáte alespoň ponětí kde by mohla být?“
„Nejspíše by měla být v Ponořeném lese. Ale nikdo se tam neodváží ani vkročit, a tak to nevíme jistě.“
„Proč? Co se skrývá v Ponořeném lese?“ zajímala se Andulka.
„Nikdo neví ale ten, kdo do něj jednou vkročil, už se nikdy nevrátil.“
Andulka se otřásla při pomyšlení na hrůzy zalezlé v lese.
„Možná by se dala najít nějaká jiná cesta, jak Bezesné noci přemoci...“ podrbal se Hemrod na bradě.
„Ne. Sám jste říkal, že je potřeba získat Lapač, abych zachránila Snění. A kde je, ví jen Ur-Naga, která je možná v Ponořeném lese.“
„Ale Ponořený les je velice nebezpečné místo. Nemůžu tě tam poslat s čistým svědomím.“ oponoval Hemrod.
„Postarám se o sebe.“
Hemrod zavřel oči a po chvilce ztěžka oddechl. „Dobrá, ale než vyrazíš na cestu musím ti ještě něco dát.“ řekl a začal prohledávat svůj hábit. „Je to věc, která ti může zachránit život. Kde jen může být? Schovával jsem si ji na chvíli, kdy vniknou Bezesné noci až sem, ale ty ho budeš potřebovat daleko víc. Že by byl tady? Á, ano, tady je. Na.“ dořekl, když Andulce podával malý sáček vytvořený z tmavé látky a nahoře svázaný nitkou.
„Co v něm je?“ zajímala se Andulka.
„Bohužel jsem to zapomněl. Je to již dlouho, co ho mám. Musíš mi však slíbit, že až budeš v úzkých, tak ho otevřeš. Slibuješ?“
„Slibuji, ale co má udělat až ho otevřu?“
„I to jsem zapomněl,“ ušklíbl se Hemrod. „Hlavně si pamatuj, že ho nesmíš otevřít jindy, než bude situace opravdu zlá.“
„Budu si to pamatovat. Děkuji ti, Hemrode.“ řekla Andulka.
„Ne, já děkuji tobě. Jestli se věštba vyplní, Snění bude zachráněno a pak ti budou děkovat všichni. Ale teď už pojď, musíš pospíchat.“ dořekl Hemrod a vedl Andulku k podivném přístroji.
„Tohle je náš výtah na povrch. Stoupni si na támhletu plošinu,“ ukázal na několik svázaných větví „a já tě lanem vytáhnu až nahoru.“
„Proč nemůžu jít zpátky chodbou?“ zeptala se Andulka, když pohlédla na vratký a nepříliš bezpečně vypadající stroj.
„Ach ano, chodba... Víš, ta chodba je jen dočasný vchod. Pro vlastní bezpečí. A teď neotálej více a pojď.“
Andulka si tedy stoupla na plošinu a Hemrod začal tahat za lano a plošina se začala trhavě zvedat. Andulka si sedla a musela se chytit, protože cukání vytahované plošiny ji rozhoupalo natolik, že kdyby se nedržela, určitě by spadla dolu.
„Je to bezpečné?“zeptala se Andulka pár metrů nad zemí.
„Nevím, nikdy ho nepoužívám. Hlavně seď klidně.“
„Na shledanou, Hemrode.“
„Na shledanou Andulko! Dávej na sebe pozor.“ zavolal na ní Hemrod.
„Budu.“ zavolala nazpátek a stařeček zmizel ve tmě.
Plošina stále a stále stoupala a nad ní skřípala kladka. Okolo byla jen tma a shora svítilo dírou v zemi denní světlo. Když byla asi metr pod otvorem, plošina se zastavila. Andulka si stoupla a otvorem protáhla ruce. Nahmatala zemi a pokusila se protáhnout. Když to nešlo, pomohla si křídly a brzy už měla na povrchu ramena a hlavu, jenom zbytek těla visel v podzemí. Vylezla dírou mezi kořeny opuštěného nízkého stromu. Okolo bylo opět pšeničné pole a slunce stále svítilo jakoby bylo poledne. Andulka si povzdychla a pokusila se povytáhnout. Bezvýsledně. Pak si přitiskla křídla co nejvíce k tělu a snažila se vytáhnout. Bohužel, křídla se zřejmě pod zemí vzpříčila a nešla otvorem protáhnout.
„Pomoc!“ zavolala do prázdna. „Pomoc!“
„Co, co se děje?“ ozvalo se vedle jejích ucha. Natočila hlavu a uviděla chlupaté stvoření, které ji dovedlo ke vchodu k Hemrodovi.
„Pomoz mi prosím.“
„Co se stalo?“ vyptával se chlupáč.
„Chtěla jsem prolézt otvorem v zemi, ale neprotáhnu křídla.“
„Aha, aha, aha. To je špatné.“ povídal tvoreček, když kolem ní obcházel. „Počkej, pokusíme tě vytáhnout.“ řekl nakonec, chytil ji za ruku a silně zatáhl. Na svůj maličký vzrůst byl obdivuhodně silný. Andulka by řekla, že určitě silnější než ona sama. Za chvíli už byla křídla skoro celá nad zemí a nohy šly vytáhnout lehce.
„Děkuji za pomoc.“ řekla Andulka.
„Ale, rádo se stalo. Vždy rád pomůžu dámě v nesnázích.“
„Dámě ...“ řekla Andulka a podívala se na sebe. Šaty, které byly ještě před nedávnem bílé, byly teď hnědé od hlíny a vzadu dokonce natržené. „Nevíš, kudy do Ponořeného lesa?“ zeptala se chlupáče.
„Ty chceš jít do Ponořeného lesa?“ vytřeštil na ni oči tvoreček.
„No, musím. Hemrod si myslí, že by tam mohla být Ur-Naga.“
„Aha, aha, aha. Do Ponořeného lesa je to tudy.“ řekl chlupáč a ukázal jí cestu.
„A proč se jmenuje Ponořený? To je jako pod vodou?“
„Ale co tě nemá, děvče. Je mnoho špekulací, proč se mu říká zrovna Ponořený, ale nikdo to neví jistě. Možná kromě Ur-Nagy, protože ta je tu z nás všech nejdéle.“
„A jak poznám Ur-Nagu?“
Tvoreček se trochu otřásl a po odmlce pravil: „Až ji potkáš, určitě ji poznáš. Ale teď už musím běžet. Mám ještě nějakou práci.“
„Já také.“ řekla polohlasně Andulka a s chlupáčem se rozloučila.
Chlupáč zmizel kdesi v poli a Andulka osaměla. Smetla si ze šatů kousky hlíny, protáhla křídla, vzlétla k obloze a vydala směrem, který jí ukázal chlupáč.
Letěla čistou oblohou a pod ní ubíhaly zlaté lány a sluníčko ji hřálo do zad. Během několika minut uviděla v dálce les. Jako by byl tmavým ostrovem vyčnívajícím ze zlatého moře. Slétla o něco níž, aby si ho pořádně prohlédla, jenže hnědozelené koruny stromů jí zabraňovaly, aby viděla, co se děje na zemi. Andulka se rozhodla přistát na mezi a do Ponořeného lesa nakouknout.
Ponořený les nebyl tak hrozivý jak si dosud myslela. Byl to spíš háj, protože kam dohlédla, byly jen listnaté stromy. A listy byly hnědé a žluté a tmavě zelené a celkově vypadaly jako obyčejné podzimní listí. Skrz hustou stromovou klenbu jen občas proniklo světlo, takže byla v lese celkem tma. Spadané listí se už více méně rozkládalo a příjemně vonělo. Mírumilovný dojem jen trochu narušovaly trnité keře a keříky, kterých byly všude spousty.
Andulka se zhluboka nadechla a do lesa vkročila. Listí spolu s větvičkami jí křuply pod nohama, ale jinak se nic nestalo.
„Asi to nebude tak strašné.“ řekla si a udělala dalších pár kroků. Najednou se setmělo tak rychle, až se polekala. Otočila se a za sebou uviděla oranžové večerní slunce, jak se sklání nad obzorem. Udělala pár kroků směrem k poli a slunce se opět vyhouplo vysoko na nebe.
‚Zvláštní.‘ pomyslela si Andulka.
„Tak zvláštní zase ne.“ řekla Markéta „Jsi přeci v Říši snů. Tady je možné všechno.“
„Všechno?“ zeptala se Andulka.
„Skoro všechno. Například není možné projít Ponořeným lesem bez úhony.“
„Ale já musím. Musím najít Ur-Nagu a požádat ji o pomoc.“
„Ale ...,“ ušklíbla se Markéta „Třeba se ten starý blázen Hemrod mýlil. Ur-Naga může být i jinde. Co třeba zkusit vršek hory Kylie? Takoví, jako je Ur-Naga, tam sídlí.“
„Musím doufat, že měl pravdu.“
„Když myslíš ...“ řekla Markéta a zmizela.
„Doufám.“ dodala Andulka a vydala se hlouběji do lesa.
Po chvíli chůze zjistila, že Ponořený les je větší než zvenčí vypadá. Byla už dost hluboko, ven neviděla a nebýt občasných paprsků slunce procházejících klenbou, určitě by neviděla vůbec. Velice ji znepokojoval fakt, že v lese určitě bylo i něco jiného než ona sama. Občas koutkem oka něco zahlédla, ale jakmile na to zaostřila, bylo to pryč.
Celý les postupně přestával být tím bezpečně vypadajícím místem, jakým se Andulce ze začátku zdál a začínal nabývat temného a strašidelného dojmu. Zrychlila tempo a rozhlížela se stále častěji. Až najednou v dálce uviděla světýlko. Mezi stromy tlumeně zářil malý bod a Andulka se rozhodla ho prozkoumat. Co kdyby to byla Ur-Naga?
Doběhla ke světlu a zjistila, že to není ani chaloupka, jak se domnívala, ani ztracená lampička, ale plod, tvarem podobný veliké borůvce.
‚Spíš vranímu oku.‘ opravila se a jala se plod prozkoumat z blízka. Plod byl velký asi jako menší míč. Visel na stonku, ze kterého u země rostly lístky a světlo vycházelo z uvnitř poldu. Andulka chvíli uvažovala, jestli se plodu dotkne nebo ne, ale nakonec zvítězila zvědavost a Andulka k němu natáhla ruku. A dotkla se ho.
V tu chvíli se z lesa ozval strašlivý výkřik a jekot. Andulka se polekaně rozhlížela, ale nikoho neviděla. Slyšela jen ten vřískot. Křik přicházel ze všech stran, začínal nabývat na hlasitosti a Andulce se strachy začala podlamovat kolena. Ale ovládla se a rozběhla se do lesa. Běžela a vyhýbala se stromům, které se jí stavěly do cesty. Přeskakovala kořeny a obíhala trnité keříky a když už si myslela, že jí ten křikloun ztratil z dohledu, konečně se zastavila a zhluboka dýchala. Najednou se ozval ten příšerný řev přímo za ní.
Andulka se pomalu otočila a spatřila nejděsivější věc, kterou v životě viděla. Hleděla do chřtánu vysoké šedé příšery, s obrovskými zuby, rudýma očima, ostrými drápy, šedou kůží a párem blanitých křídel na zádech. Příšera nebyla ani dva metry od ní a zplna zařvala. Andulka vylekaně vyjíkla, ale naštěstí se obrátila a začala utíkat. Právě včas, protože po ní příšera sekla svými drápy a kdyby holčička neutekla, určitě by roztrhly víc než kus bílých šatů.
Andulka běžela co mohla, ale obluda byla za ní. Slyšela její řev a také zvuk pařátem proťatého vzduchu. Příšera byla rychlejší než ona, ale byla méně obratná. Andulka toho využívala a kličkovala mezi stromy. Snažila se doběhnout ke kraji lesa, ale ten stále pokračoval. Les se naopak zhušťoval a holčička věděla, že se snaží jí co nejvíce znemožnit únik před příšerou. Stromy byly čím dál tím víc u sebe a znatelně jich přibývalo. Kořeny na zemi byly také vystouplejší a ona přes ně klopýtala. I přes to všechno stále byla před obludou, která hladově řvala a cvakala tesáky.
Začal jí docházet dech a doufala, že příšeře taky. Zakopávala o kořeny čím dál tím víc a začínala se jí trochu motat hlava. A najednou, její levá noha se zachytila za vyvýšený kořen a Andulka padala tváří k zemi. Jakmile mohla, obrátila se na záda a sledovala příšeru. Ta stála nad ní a udýchaně na ní hleděla. Pak zařvala. Andulka se snažila odplazit pozpátku, ale narazila zády na kámen. Obluda udělala krok, cvakla zuby a připravila se ke konečnému kousnutí. Andulka zavřela oči a ...
Země se zatřásla. Andulka měla zavřené oči, takže nic neviděla, jenom cítila silné otřesy povrchu a pomyslela si ‚Zemětřesení!‘. Otevřít oči se odvážila až když se země uklidnila a s úlevou zjistila, že před ní žádná příšera nestojí.
‚Asi utekla.‘ podivila se.
Pak se ale rozhlédla okolo a za sebou uviděla obřího pavouka. Pavouka, ne obřího jako pěst, či jako psa, nebo dokonce jako člověka. Pavouka obřího jako nákladní auto, které viděla na dálnici, když s rodiči jezdila za babičkou. Hladkého, černého a lesklého pavouka, který na ni hleděl svýma osmi očima. Už se nedivila, proč příšera utekla.
Pokusila se znovu odplazit pozadu z jeho dosahu, ale pavouk udělal dva tři kroky a stál nad ní. Sklonil svou hlavu s kusadly nad dívčinu tvář, která se strachy ani nehnula a pravil podivně milým hlasem „Copak děláš na takovémto nebezpečném místě, zlatíčko?“
Andulka v údivu zapomněla zavřít pusu a když se vzpamatovala, koktavě odpověděla „Já ... tu hledám Ur-Nagu, tkadlenu snů.“
„A pročpak ji hledáš?“ zeptal se pavouk.
Andulka se zhluboka nadechla a odpověděla: „Musím se jí zeptat, kde je meč zvaný Lapač.“
„A proč to chceš vědět?“ pokračoval pavouk.
„Protože s jeho pomocí dokážu porazit Bezesné noci, které ohrožují tuto zemi.“
„A proč si myslíš, že porazíš Bezesné noci?“
„Protože Ur-Naga to kdysi předpověděla.“
„Opravdu?“ podivil se pavouk a zvedl jednu nohu a obrátil stále ještě trochu ochromenou Andulku na břicho. „Křídla!“ zvolal pavouk a jeho osm očí se zalesklo. „Ty jsi anděl!“
Andulka se obrátila na zpátky záda a potěšena se usmála. „A vy jste Ur-Naga.“
„Pojď zlatíčko, není zde bezpečno.“řekla Ur-Naga a ukázala nohou na obří díru v zemi, kterou vylezla z podzemí. Andulka vstala, smetla ze sebe listy, které se přilepily na její potrhané a špinavé šaty a vstoupila do díry. Když byla už uvnitř, vstoupila také Ur-Naga a vyplnila celý prostor tunelu.
„Jdi dál, zlatíčko.“ pobídla Ur-Naga Andulku. Ta uposlechla a vydala se dál tunelem. Ur-Naga šla za ní a brzy se dostaly do velkého kulatého sálu. Dívenka uhnula Ur-Naze z cesty a pavoučice vstoupila do místnosti a odložila u vchodu nějaký smotek pavučiny.
„Co je to?“ zeptala se holčička.
„Okřídlená striga, která tě pronásledovala.“ odpověděla Ur-Naga. „Musím se něčím živit.“
Andulka přistoupila blíž k zámotku a skrz pavučinu poznala strigin obličej.
‚Takže příšera neutekla.‘ pomyslela si a celá se zachvěla.
Ur-Naga se mezitím uvelebila v sedátku, vytvořeném z pavučiny, a pravila: „Omluv mě, zlatíčko, že ti nemohu nic nabídnout, ale nečekala jsem návštěvu.“
„To je v pořádku.“ odpověděla Andulka a napřáhla pravici „Jmenuji se Andulka.“
Ur-Naga si s Andulkou potřásla přední nohou a řekla „Myslela jsem, že andělé nemají jména.“
„Já nejsem anděl, já jsem člověk. Ale anděl mě vyslal, abych ... víte co.“
„Zachránila Snění. A kolikpak let ti je, zachránkyně?“
„Dvanáct.“
„Dosti velký úkol máš na bedrech, na tak nízký věk.“ poznamenala Ur-Naga.
Andulka sklopila oči a mlčela.
„Hlavně nesmíš o sobě pochybovat,“ řekla pavoučice „protože nic ti nemůže ve tvém poslání uškodit víc než pochyby.“
Andulka stále mlčela.
„Takže ty chceš vědět, kde je Lapač, ano?“ změnila Ur-Naga téma.
„Ano. Hemrod mi řekl, že ty jsi nejstarší a že toho víš nejvíc.“
„Ach ano,“ zasmála se Ur-Naga „Hemrod. Ten starý dobrák Hemrod. Jsem opravdu nejstarší a vím mnoho věcí. Bohužel,“ odmlčela se a pokračovala „mám pro tebe špatné zprávy. Lapač byl ukryt na louce před městem Nýbiss, dnes již bohužel pohlceném Bezesnými nocemi.“
„Takže už není?“
„Ale co tě nemá, ovšemže stále je. Ale tam, kde vládnou Bezesné noci, je opravdu nebezpečno. Ne jako tady v Ponořeném lese. Ponořený les je v porovnání s Bezesnými nocemi růžový sad.“
Andulka si neodkázala představit hrůznější místo než Ponořený les.
„Meč je uvnitř monolitu uprostřed louky, pamatuj si to. Ale abys tam vůbec přežila, budeš potřebovat pomoc. A vím přesně, kde ji seženeš. Musíš požádat noční můry.“
„Noční můry?“ vykulila oči Andulka.
„Ano. Snad si nemyslíš, že tě před Bezesnými nocemi ochrání nějaký jednorožec nebo víla. Ale neboj se, noční můry nejsou zlé, dělají jen, co umí. Děsí.“
„A jak se dostanu k nočním můrám?“
Pavoučí vědma se poškrábala nohou na hlavě a pravila „Nedaleko odtud je Věž nočních můr, strašidelné místo, ale naštěstí ne pro tebe. Je děsivě pouze pro spící. Tobě by noční můry nemohly nic udělat, a tak tě nejspíš nechají na pokoji. A když je poprosíš, určitě ti pomohou v získání Lapače.“
Andulka mlčela.
„Víš ty vůbec k čemu je dobrý Lapač?“
Andulka zavrtěla hlavou.
„Málokdo to ví a Hemrod to zřejmě už zapomněl, jinak by ses to určitě již dozvěděla. Lapač není obyčejný meč. Má schopnost polapil jakýkoliv sen, proto se také nazývá Lapač ...“
„K čemu mi bude schopnost polapit sen, když se mám postavit Bezesným nocím?“
„Věděla jsem, že položíš tuto otázku.“ klapla kusadly Ur-Naga „Lapač nejenže polapí sen, ale získá tím i jeho vlastnosti. Pokud například do něj vstřebáš divokého baziliška, žijícího v pohoří Kaledios, získá Lapač schopnost zkamenět protivníka. Stejně tak získá schopnost zmámení, pokud lapíš bludičku.“
Andulka pomyslela na bludičku v meči a trochu se usmála. „A kudy je to vlastně k Věži nočních můr?“ zeptala se.
„Až budeš na povrchu, vydej se směrem opačným od slunce. Během hodiny bys k ní měla doletět.“
Při představě Ponořeného lesa přeběhl Andulce mráz po zádech. Ur-Naga si toho všimla a dodala „Ovšemže ti otevřu cestu skrz koruny stromů. Lesem už nebudeš muset jít. Ale neotálejme déle. Je čas, abys se vypravila. Čas na spasení se ti krátí, Andulko. Nezapomeň, že musíš získat Lapač za každou cenu.“
Ur-Naga vstala ze sedátka a nohou odsunula strigu od vchodu. Andulka prošla kolem ní, ale ani se na ni nepodívala. Došly k výstupu na povrch. Když vylezla Ur-Naga, začala natahovat na větve nad ní pevná pavučinová vlákna. Andulka nechápala proč, ale nic neřekla.
„Jakmile bude cesta volná, musíš rychle proletět, protože stromy tě nebudou chtít pustit. Připrav se ...“ začala Ur-Naga a obmotala si pavučinu kolem svých noh. „Přeji ti mnoho štěstí.“ řekla.
„Děkuji.“
„Pozor... teď!“ zvolala Ur-Naga a nohama zatáhla za pavučinou omotanými větvemi tak silně, až popraskaly a spadly na zem. V tu chvíli Andulka vzlétla. Trhlina po ulomených větví se začala zaplňovat větvemi novými a Andulka jí proletěla jen tak tak.
V tu chvíli se i slunce zvedlo vysoko na nebe a Andulka se rychle obrátila směrem, kde měla být Věž nočních můr. Dole pod ní nebyl po díře v korunách ani náznak, a tak nečekala a rozlétla se k věži.
Znovu letěla nad lány zlaté pšenice a pod blankytnou oblohou. Rozhlížela se a doufala, že v už dálce uvidí věž, ale první co spatřila, byl mrak. Plný, hustý, tmavomodrý bouřkový mrak „svítil“ v kontrastu se světlou oblohou. Zlaté pole pod ní přestalo mít svou zlatou barvu a postupně hnědlo, až najednou skončilo. Andulka se tomu podivila, ale letěla dál směrem k mraku. Brzy byla schopna rozpoznat vysokou a tmavou věž, která se tyčila pod mrakem. O další chvíli později spatřila větrný trychtýř spojující vršek věže a střed mraku.
‚Vypadá to jako tornádo,‘ pomyslela si Andulka ‚akorát, že zůstává na jednom místě.‘
Letěla stále blíž a blíž a na věži se objevovaly malé věžičky, podivné výstupky a zavěšené obří řetězy.
Andulce se začal svírat žaludek strachem, ale uklidňovala se tím, že noční můry jí nemůžou ublížit.
Přistála kousek od věže a zbytek pomalu došla.
Věž byla opravdu obrovská. Vysoká nejméně sto padesát metrů a tmavá jako noc. Měla mnoho oken, ale vycházela z nich rudá záře a nic z toho Andulku neuklidňovalo. Přišla k bráně do věže a rozhodla se zaklepat, ale než se dotkla klepátka, brána se pomalu a se skřípěním otevřela.
„Haló?“ zavolala Andulka dovnitř, ale nic, kromě ozvěny, se neozvalo. Opatrně vstoupila a brána se rychle zavřela. Stála uprostřed tmy a nic neviděla.
„Pomoc.“ ozvalo se odněkud „Pomozte mi prosím.“
„Kdo je to?“ zavolala do tmy.
„Pomoc. Kolem mě všude jsou. Pomozte mi!“
Ať to byl kdokoli, měl pravdu. Byli všude okolo, jen nebyli vidět. Andulka nevěděla jak, ale cítila je. Byli všude okolo a nebyli dobří. Měli velké a ostré zuby a drápy. A uměli rychle běhat a skákat. Andulka tenhle pocit znala a už už se chtěla rozběhnout pryč, když si uvědomila svojí situaci. Zhluboka se nadechla, aby zahnala strach a statečněji, než se cítila, zvolala: „Ale já nespím. Přišla jsem požádat vás, noční můry, o pomoc.“
Z tmy okolo ní se rozsvítily rudé zlověstně oči, ale Andulka pokračovala: „Ur-Naga mě za vámi poslala. Jste jediní, kteří mě můžou ochránit na cestě pro Lapač, který je na území Bezesných nocí.“
Oči ztratily svůj zlověstný výraz a vypadaly zaujatě.
„Moc vás prosím, pomozte mi získat Lapače.“
Chvíli bylo ticho, až Andulka znejistěla, ale pak se ozval hlas, který před chvílí volal o pomoc: „Získáme co, za pomoci poskytnutí tobě?“
„Nevím, zřejmě nemám nic, co by vás zajímalo.“
„Svých kapes obsah ukaž!“
Andulka zašmátrala v kapsách svých roztrhaných šatů a po hmatu rozpoznávala, co našla.
„Mám kapesník, sponku do vlasů, ... a korálek.“
„Ukaž je.“ řekl hlas ze tmy.
„Nevím komu, nevidím vás.“
„Není vidět třeba. My tebe vidíme, tak věci k nohám svým polož.“
Andulka tedy vytáhla kapesník, sponku a korálek z kapes a položila je k nohám. Ozval se tichý svist, jak někdo nebo něco chňaplo po věcech. Chvíli slyšela tiché šeptání a pak se ozvalo „Co to kovové je?“
„To je moje sponka do vlasů,“ odpověděla Andulka „dostala jsem ji ke svátku. Je na ní červená beruška a okolo jsou třpytivé kamínky.“
Zase se ozvalo tiché šeptání a občas zaslechla vzrušené „Červená beruška!“ nebo „Třpytivé kamínky!“. Pak si hlas ve tmě odkašlal a pravil: „My vezmeme si sponku tvou. Věci ostatní u nohou máš.“
Andulka zvedla kapesník a korálek ze země. Sponky jí bylo líto, protože to byla její nejhezčí sponka a navíc byla s beruškou, ale už se nedalo nic dělat. Hlas pokračoval: „Ty žádáš o pomoc nás, že? Ochránce dva poskytneme ti, však vybrat ty je musíš. Blíž přistup, ať vstoupit do podzemí můžeš.“
Andulka udělala dva kroky k hlasu a něco jemného jak vánek, ale pevného jak ruka ji lehounce vzalo za ruku a vedlo tmou. Šli minutu dvě, když to, co jí vedlo, zastavilo.
„Před podzemím stojíme. Ty vejdi a dva ochránce sobě vyber. Ale počkej nejdříve, ochrany znamení dostaneš.“ ozval se hlas po její levici a něco jí přejelo svisle po čele.
Andulka chvíli čekala, jestli se třeba neotevřou nějaké dveře, nebo brána, ale nic se nedělo. Udělala tedy několik kroků a náhle narazila do jakéhosi závěsu. Byl z velmi těžké látky a zabraňoval Andulce v postupu, ale nakonec se jím prodrala na druhou stranu.
Ostré světlo jí oslepilo, ale když si protřela oči zjistila, že stojí v chodbě. Chodba byla obložena žlutými cihlami a na stěnách byly zavěšeny louče, které chodbu dobře osvětlovaly. Andulka se vydala chodbou rovně až došla na křižovatku ve tvaru T. Podívala se doleva a spatřila stěnu, na níž byl pověšený koberec. Na koberci byl vyšit člověk s kopím, jak probodává draka. Pak se podívala doprava a uviděla jak o stěnu chodby sedí opřený netvor - zpola člověk a zpola býk. Překvapeně na ni hleděl, a ona zas hleděla na něho. Pak vzal do ruky obrovitánskou dvoubřitou sekeru a vstal. Andulka se vyděšeně nadechla a začala pomalu couvat ale narazila do zdi s kobercem. Stála ve slepé uličce a jediná cesta ven vedla kolem býko-člověka, který se k ní přibližoval.
Andulka se přitiskla ke zdi a čekala. Býko-člověk přišel k ní, opřel sekeru o zeď a vyzdvihl dívenku do výšky svých očí. A že byl vysoký, protože Andulku držel dobré dva metry nad zemí. Podíval se jí do tváře a Andulka se pokusila odtáhnout. Pak netvor promluvil lidským a hlubokým hlasem: „Co dělá mládě jako ty na takovémhle místě?“
„Noční můry mě pustily. Abych si vybrala ochránce.“
Býko-člověk se zasmál „Noční můry? A máš nějaký důkaz?“
Andulka si odhrnula světlé vlásky z čela a netvor ji položil na zem. „Znamení ochrany... Dobrá, proč potřebuješ ochránce?“ řekl a sedl si, takže nemusela Andulka tak hledět nahoru.
Andulka mu převyprávěla svůj příběh a když skončila netvor se podrbal na hlavě a pak pravil: „Máš věru těžký úkol. Musím přiznat, že bych nechtěl být na tvém místě a obdivuji tvou odvahu. Pomohu ti s výběrem, pokud budeš chtít.“
„Děkuji.“ usmála se Andulka. „Jmenuju se Andulka.“ řekla a napřáhla ruku. Netvor se krátce zasmál a s Andulkou si potřásl ukazovákem, protože jeho ruka byla příliš velká. „Iriqotus.“
„Víš jaké ochránce bys chtěla?“ zeptal se Iriqotus.
Andulka zavrtěla hlavou.
„Dobrá, a stála jsi už někdy proti Bezesným nocím?“
Andulka znovu zavrtěla hlavou.
„Ani já ne. Dobrá, slyšel jsem, že Noci jsou obzvlášť mocné, proto budeš potřebovat velice silné ochránce. Co říkáš upírům?“
Andulka pokrčila rameny.
„Dobrá, možná by se ti hodil kurolišek, co myslíš?“
„O kuroliškovi jsem nikdy neslyšela. Co je to?“
„Kurolišek je takový velký... no, krocan a dokáže zkamenit někoho pouhým pohledem, jako bazilišek. Ale narozdíl od bazilišků jsou kuroliškové dosti popudliví.“
Andulka zavrtěla hlavou a řekla, že kuroliška nechce.
„Dobrá, kuroliška nechceš. A proti bubákům nic nemáš?“
„Myslela jsem, že bubáci neexistují.“
„A ty sis myslela, že existují minotauři?“ zasmál se Iriqotus.
„Co je to minotaur?“
„Já jsem minotaurus.“ řekl Iriqotus a zdůraznil koncovku na konci slova.
„Tak to chci minotaura.“ prohlásila Andulka.
Iriqotus se usmál „Dobrá. V tom ti nemůžu bránit, ale chtěla bys tedy bubáka?“
Ona pokrčila rameny a pak zakývala hlavou na znamení, že ano.
„Tak to abychom se po nějakém šli poohlédnout.“ řekl minotaurus a stoupl si. Vzal svou dvoubřitou sekeru a spolu se vydali chodbou.
Chvíli šli potichu, ale Andulka to nevydržela a zeptala se: „Jak vlastně vypadá takový bubák?“
„No, vypadá asi...“ začal Iriqotus, ale najednou něco zezadu chytlo Andulku za ramena. Andulka vykřikla a vymanila se z chycení.
„Vyděsil jsem vás?“ zeptal se šeptavým hlasem ten, který chytil Andulku.
„Ano. Dost.“ přiznala Andulka se srdcem v krku.
„Děkuji.“ zašeptal a obdaroval ji širokým a neveselým úsměvem.
„... vypadá asi takhle.“ dokončil Iriqotus a dlaní ukázal bubákovým směrem. Ten, doposud skrčený, se narovnal do své úctyhodné výšky. Nebyl tak vysoký, ani tak mohutný jako Iriqotus, ale šel z něj strach. Byl velice tmavý, až černý a měl dosti dlouhé paže a nohy. Jeho obličeji dominovaly nehodné oči a celkově působil strašidelněji než minotaurus.
„Slyšel jsem, že se bavíte o bubácích.“ obrátil se bubák na Iriqota.
„Vlastně jsme tě hledali. Dovol, abych vás představil. Andulko, tohle je Plíživec. Plíživče, slečna Andulka.“
„Takže vy jste bubák, pane Plíživče?“ zeptala se Andulka.
„Říkejte mi pane bubáku, prosím.“ řekl nepěkně Plíživec a ve stejném tónu pokračoval „Jsem bubákem přesně od svého narození a možná i chvíli před tím. A vy jste člověk, že? Tedy, vypadáte jako člověk, až na ta křídla na zádech. Lidé křídla nemají, to jsem si jist.“ pravil podezíravě.
„Jsem člověk, ale křídla jsem dostala od anděla, který mě sem vyslal.“ vysvětlila holčička.
„Dobrá, k věci,“ vmísil se Iriqotus „slečna tady hledá ochránce, kteří by jí doprovázeli, protože jde na území Bezesných nocí. A měla to štěstí, že narazila na mě a na tebe...“
„Tak to ne, já k Bezesným nocím nejdu. Ani za nic. A teď, když mě omluvíte...“
„Stůj. Andulko, zeptej se ho jestli ti pomůže.“ přerušil ho Iriqotus.
„Nemá to, co si myslím, že ne?“ řekl Plíživec vážně.
Minotaurus se místo odpovědi usmál a odhrnul nechápající Andulce vlasy z čela tak, aby bylo vidět znamení.
„Ne!“ skoro vykřikl bubák svým šeptajícím hlasem.
„No tak, zeptej se ho. Když máš znamení, nemůže ti nepomoct.“ pobídl Iriqotus Andulku.
„Pane bubáku, pomůžete mi při získání Lapače?“ zeptala se Andulka.
Bubák zaskřípal zubama a pak tiše řekl „Ano, pomůžu vám.“
„Výborně.“ řekl Iriqotus a pak se sklonil k Andulce a pravil: „Teď nás zaveď tam, kudy jsi sem vstoupila.“
Andulka je vedla chodbou, kterou jsem přišla, až k zácloně. První prošla Andulka, pak Plíživec a jako poslední Iriqotus. Prodrali se na druhou stranu, kde byla tma.
„Ochránce máš, tak teď jít už můžeš. Otevřena brána byla.“ řekl známý hlas a ve tmě se objevil světlý čtvereček označující otevřenou bránu.
„Jdeme.“ řekla Andulka, protože už chtěla být z věže pryč. Po její levé ruce se ozvalo tiché, pohrdavé odfrknutí Plíživce. Pokusila se ho ignorovat a rozběhla se k východu. Zprava slyšela těžké Iriqotovy kroky a nalevo se tiše pohyboval bubák.
Šli tmou a jediné, co bylo slyšet byly jejich kroky. Párkrát se jí zdálo, že za sebou slyšela tiché vzdechy „Beruška!“ nebo „Třpytivé kamínky!“, ale mohlo se jí to jenom zdát.
Za nedlouho stáli za bránou věže Nočních můr a Andulka si trochu oddechla.
„A teď pro Lapač.“povzbudila se.
„Tak kam jdeme, mladá dámo?“ zašeptal Plíživec.
„K městu Nýbiss. Tam je meč.“
„To nebude jednoduchá cesta. Nýbiss je sice nedaleko hranic Bezesných nocí, ale stále je to odtuď dál než k polím.“ poznamenal minotaurus.
„Tak to abychom vyrazili.“ řekl Plíživec.
„A kudy to vlastně je?“ zeptala se Andulka.
„Já bych řekl, že tam.“ ukázal Iriqotus na horizont.
„Mohli bychom konečně jít?“ naléhal Plíživec, a tak všichni tři vyrazili k louce, na které měl být Lapač.
Když byli dostatečně daleko od věže, slunce se znovu objevilo zpoza mraku a začalo doslova pražit. Andulka se snažila ovívat křídly, aby jí nebylo takové horko a divila se, jakto že se ani Iriqotus ani Plíživec tolik nepotí.
„Tak to fakt nevim.“ řekla Markéta.
„Na nic jsem se neptala.“ řekla Andulka.
Markéta na ni vyplázla jazyk a nahodila jiné téma: „A ty si myslíš, že ten meč tam bude?“
„Věřím tomu.“
„Bezesné noci jsou ale dost silné. Myslíš, že je nějaké dvě... kreatury, dokážou zastavit?“
„Nevím.“
„Nechci tě nijak odrazovat, ale možná bys to měla zabalit. Máš opravdu malou šanci, že meč bude v nějakém kamenu. Menší, že tam dorazíš a ještě menší, že to vůbec přežiješ.“
Andulka nic neříkala, a tak Markéta pokračovala „No, ale taky sis mohla vybrat líp. Minotaura a strašidlo. Proč sis nezvolila třeba fénixe a upíra? Ti by tě ochránili určitě lépe, než tihle chudáci.“
„Nejsou to chudáci! Věřím, že jsou ti nejlepší.“
„Víš ty vůbec něco? Ty jenom doufáš, věříš a nevíš. Nemůžeš se vždy spoléhat na štěstí, protože jednou prostě nebude. A to může být tvůj konec. Já ti radím dobře, zanech tohohle směšného pokusu o... záchranu. Myslíš, že Bezesné noci jsou tak blbé, že se nechají přemoci malou holkou?“
„Budu se muset snažit.“
„Naposledy ti radím: Odejdi dřív než se spálíš.“
„To ty bys měla odejít. Nepotřebuji tvoje rady, spíš bys ...“ a než to stačila doříct, Markéta byla pryč.
„S kým jsi mluvila?“ zeptal se Iriqotus, který slyšel Andulčinu půlku rozhovoru.
„S nikým.“odsekla Andulka rozčileně.
„Vnitřní démoni.“ poznamenal Plíživec „Jednoho znám. Fajn chlap. Jednou mě pozval na rundu.“ dokončil spíš pro sebe.
Iriqotus obrátil oči v sloup a neříkal nic.
Andulka sevřela pěsti a párkrát se hluboce nadechla, aby zahnala pochyby vyvolané Markétou a začala nad ní přemýšlet jako nad vnitřním démonem.
Andulce se zdálo, že jdou už několik hodin, ale nemohla to zjistit přesně, protože slunce bylo stále ve stejné pozici. Šli zlatým polem, do něhož vstoupili celkem nedávno. Iriqotus šel vepředu a svojí sekerou sekal vysoké klasy a dělal tak Andulce a Plíživcovi cestu. Andulka párkrát zkusila s bubákem navázat konverzaci, ale ta vždy kvůli jeho nezájmu skončila.
Když Andulku začaly bolet nohy, vzal ji Iriqotus na ramena a vypadalo, že mu to vůbec nevadí. Z vyšší pozice měla Andulka větší rozhled, a tak si toho všimla první. Asi dvě stě metrů před nimi končila hranice zlatých klasů a za ní byly klasy černé. I kopce v dálce a mraky na nebi byly černé. Andulka tedy usoudila, že tam začíná území Bezesných nocí. Oznámila to svým ochráncům a Plíživec se zeptal: „Ví tady někdo, jak Bezesné noci vypadají?“
Oba zavrtěli hlavou.
„Skvěle.“ ušklíbl se bubák.
Došli k hranici a stáli a rozhlíželi se.
„Podívejte,“ ukázal Iriqotus rukou „támhle jsou trosky města Nýbiss.“
Andulka přivřela oči a opravdu, v dálce bylo něco, co by mohly být ruiny města.
„Navrhuji, abychom celou cestu tam běželi. Tebe, Andulko, samozřejmě ponesu dál.“
„Děkuji.“
„Za málo. Ty,“ obrátil se na Plíživce „můžeš?“
Plíživec skoro neznatelně pokynul hlavou.
„Dobrá, tak tedy...“ řekl minotaurus a rozeběhl se. Andulka se musela chytit jeho rohů, aby nespadla, protože sedět na ramenech běžícího minotaura bez držení se čehokoliv a přitom nespadnout bylo nad její síly. Iriqotus běžel rychle, velice rychle, ale Plíživec byl rychlejší. Z jeho běhu, stejně tak i z jeho ostatních pohybů, šel strach. Běžel přikrčený, dělal dlouhé kroky a občas si vypomáhal dlouhýma rukama.
Andulka, sedíc na ramenech, se rozhlížela okolo. Doufala, že neuvidí nic, co by mohly být Bezesné noce a také nic neviděla. Všechno bylo černé, ale přesto se daly rozeznat tvary. Pole, kterým běželi, bylo černé a přitom trochu žluté. Ne ne, žlutá barva se jí jenom zdála. Bylo černé. Podívala se nahoru na nebe a slunce... bylo černé a vyzařovalo černo.
‚Velice podivný kraj.‘ pomyslela si.
Ruiny se stále přibližovaly a ani Iriqotus ani Plíživec nejevili únavu z běhu, a tak Andulka odhadla, že za chvíli by mohli být už před městem.
Najednou ucítila na noze teplo vycházející z kapsy jejích potrhaných šatů. Sáhla do ní a vyndala váček, který dostala na začátku od Hemroda. Vycházelo z něj slabé světlo a hřál. Andulka si vzpomněla na Hemrodovu radu, že má váček otevřít až když bude situace velmi špatná. V duchu doufala, že situace na jeho použití nenastane a přemýšlela, proč začal najednou svítit a hřát.
‚Něco není v pořádku.‘ uvažovala ‚Někde blízko musí být Bezesné noci.‘. Blízkost Bezesných nocí byla jedna z mála rozumných důvodů, které ji napadly. Pátrala pohledem po něčem, co by mohlo být Bezesnou nocí až najednou spatřila něco podivného asi dvacet metrů od nich. Vypadalo to... vypadalo to jako když se vylije černá tuš do vody. Černé, pohyblivé a strašidelné. A rychlé.
Andulka oznámila přítomnost Bezesné noci Iriqotovi, který hned přidal do běhu. Taktéž i Plíživec.
Ruiny byly už blízko a Andulka už viděla i ten kámen, v němž by měl být Lapač.
„Ten meč je v támhletom kameni!“ zavolala na oba a ukázala na něj.
Dál sledovala Bezesnou noc nebo co to bylo, a rozhlížela se okolo. Naneštěstí spatřila další dvě Bezesné noci, jak je pomalu dohánějí.
„Přidejte! Přidejte prosím!“ zavolala Andulka.
„Už víc nemůžu.“ odpověděl Iriqotus.
Kámen byl už jenom kousek od nich, ale Bezesné noci byly blíž. Když tu se stalo něco, co Andulka neočekávala. Plíživec zpomaloval až zastavil, a když ho Bezesné noci předběhly bez povšimnutí, hrozivě zavyl. Noci, které pronásledovaly Andulku a Iriqota se obrátily a vydaly se k bubákovi.
To už byl minotaurus s dívenkou u velkého, ze země čnícího kamene. Minotaurus posadil Andulku na vrchol kamene a pak oběma rukama uchopil svou sekeru a postavil se do obranné pozice.
Bezesných nocí přibývalo, najednou jich bylo všude plno a pomalu se stahovaly ke kameni. Andulka se podívala na Plíživce, co dělá, ale to, co spatřila, ji překvapilo. Bubák doslova trhal svýma dlouhýma rukama Bezesné noci na kusy, ale stále přibývající Noci ho obkličovaly. Přesto se zjevně nedal zastrašit a s přibývajícím počtem roztrhnutých „těl“ se viditelně zvětšovala jeho zuřivost. Tenhle bubák byl doopravdy hrůzostrašný.
Ani Iriqotus však nezahálel a ťal svou sekerou do houfu Bezesných nocí, které se už skoro stáhly až k monolitu. Zběsile sekal a Bezesné noce se půlily.
„Andulko,“ zakřičel Iriqotus v zápalu boje „najdi nějaký způsob, jak otevřít ten šutr!“
Andulka si klekla a hledala nějaké skryté tlačítko na vrcholu a opatrně nakukovala i na okraje kamene. Náhle kamenem otřáslo, jak do něj minotaurus narazil zády. Bezesné noci je úplně obklíčily a donutily minotaura ustoupit až k monolitu a samy se natahovaly pro Andulku, která jim jen tak tak uhýbala. Noci na kámen nemohly, a tak byla holčička v relativním bezpečí, ale kdyby ji Noci stáhly dolů... ani raději nedomyslet.
Plíživec stále trhal a pomalu postupoval ke kameni a Andulka měla pocit, že ho vidí krvácet. Iriqotus stále rozsekával houfy Bezesných nocí a Andulka stále nemohla najít žádné otevírání.
Ozval se řev. Bezesné noci částečně pohltily Iriqotovu paži a Andulka viděla jak se od ní odděluje kůže a krev a mizí v prostoru. Minotaurus řval bolestí a sekerou rozsekl Bezesné noci, které ji pozřely. Ruka mu krvácela, ale on bojoval dál. S Plíživcem to také bylo špatné. Jeho oči rudě žhnuly a Bezesných nocí na něj útočilo víc a víc. Andulka nevěděla co má dělat a oči se jí začaly plnit slzami.
Naštěstí se jí připomněl hřející bod v kapse. Vytáhla váček a ještě naposledy se rozhlédla po okolí. Utřela si slzy z očí a pak už jen zatáhla za nitku, která váček obvazovala ...
Probrala se na zemi, asi pět metrů od monolitu, který stále pevně stále v zemi a bolel ji zadek a křídla. Nikdo nikde. A ticho. Nejdříve myslela, že ohluchla, ale když se pohnula, s úlevou si oddechla, že slyší. Pak se rozhlédla a nikoho neviděla. Postavila se a rozeběhla se ke kameni.
Iriqotus ležel na zemi vedle monolitu. Chyběla mu levá noha, ruce a hruď rozežrané od Bezesných nocí. Z ran mu pomalu tekla ještě teplá krev a on sám nedýchal. Andulce se znovu vehnaly slzy do očí a začala plakat.
„Omlouvám se,“ vzlykala „omlouvám se, že jsem ten váček neotevřela dřív. Já ...“ ani nedokončila větu, když uslyšela chroptivý kašel. Potlačila vzlyky a rozeběhla se k místu, odkud kašel vycházel. Ten, kdo kašlal, byl Plíživec.
„Pane bubáku, jste v pořádku?“
„Nejsem,“ zachroptěl Plíživec „vypadám snad tak?“ a vykašlal krev. Nevypadal, že by byl v pořádku. Byl hodně podrápaný a na mnoha místech silně krvácel.
„Co se stalo? Kde jsou všechny Bezesné noce?“ zeptala se Andulka.
„Doslova se vypařily. Nejdřív se ozval krátký a vysoký zvuk,“ vyprávěl a zakašlal „a pak jsem se podíval na vás, jak stojíte na tom monolitu. Měla jste v dlaních nějaký světelný orb, nebo co,“ znovu vykašlal krev „a ten se najednou rozrostl a všechno pohltil.“
„Já... na nic z toho si nepamatuji.“
Plíživec znovu a dlouze zachroptěl a pak vyplivl podivný chuchvalec, zřejmě už částečně ztuhlé krve a pravil „Vám... bíle zářily oči. Myslím, že jste byla něčím posednuta.“
„Možná tím, co bylo ve váčku.“
„V jakém... to už je jedno.“
„Mohu vám nějak pomoci?“ řekla po chvíli Andulka.
„Umírám,“ odpověděl Plíživec rozzlobeným a obviňujícím tónem a zakašlal „myslíte, že mi nějak pomůžete?“
„Ne,“ zavrtěla Andulka smutně hlavou „myslím, že ne.“ odmlčela se a pak pokračovala „Chci vám poděkovat, že jste mi poskytl ochranu. Nevím, jestli bych bez vás přežila ten útok. Děkuji.“
Plíživec naštvaně odvrátil hlavu a naposledy vykašlal krev. Už se nenadechl. Andulka zavřela oči a stiskla si pěsti. Zhluboka se nadechla a odešla k monolitu.
Zkoušela najít něco, co by monolit rozbilo, nebo jen otevřelo. Hledala skrytá tlačítka, projížděla prstem vyryté runy, mačkala středy spirál, kopala a bila dlaněmi do něj, ale monolit stále stál neporušen.
Najednou dostala Andulka zlé tušení. Bylo celkem možné, že Bezesné noci zmizely, ale určitě ne všechny. Možná se sem právě stahují a proto musí ten meč získat, co nejdřív.
Tlačila, tahala, zkoušela posouvat, znovu vyšplhat na vršek, ale nic z toho se jí nepovedlo. Napadlo ji použít Iriqotovu sekeru, která byla strašné těžká. Uzvedla ji až oběma rukama, ale nemohla s ní moc pohnout. Dotáhla ji až ke kameni, ale zjistila, že není schopná se s ní rozmáchnout. Nakonec vyzkoušela se s ní roztočit a potom seknout do kamene. Sekera prošla monolitem jako nůž máslem a zanechala velice hlubokou rýhu.
„Není to kámen... Je to něco jiného.“ řekla si Andulka. Šťastná, že se jí nápad vyvedl, vzala sekeru ještě jednou a znovu se roztočila a sekla.
Monolit se roztříštil na tisíc kousků, které se rozlétly do okolí. Andulka se skrčila, aby ji žádný úlomek neporanil, a když znovu pohlédla na místo, kde ještě před chvílí stál obří kámen, spatřila krásný a lesklý meč. Vznášel se ve vzduchu a vypadal nově a nepoužitě. Žádné rýhy ani zuby, jenom stříbrný lesk. Andulka přišla k němu a uchopila ho jednou rukou. Cítila se najednou silnější a odvážnější než před minutou. Náhle také znala a věděla všechno o meči, jeho původu, historii a vlastnostech.
Pozvedla meč k nebi a nahlas se zeptala, jak má porazit Bezesné noci. A znala odpověď.
Pak se zeptala, kde leží chrám Bezesných nocí. A znala odpověď.
Pak přišla k minotaurovi a namířila na něj meč. Minotaurovo tělo se vsáklo do špičky meče a ten se rozšířil a ztěžknul. Pak přišla k bubákovi a také ho vstřebala do meče. Meč ztratil trochu lesk, zploštěl a prodloužil se. Andulka ho nyní musela držet v obou rukou, aby nepadal k zemi.
Roztáhla křídla a vyrazila ke chrámu Bezesných nocí na poslední souboj.
Letěla nad černočernou krajinou a cítila jak se přibližuje. Slétla níž a pozorovala zem, jestli neuvidí nějaké Bezesné noci. Párkrát něco zahlédla, ale nebyla si jistá. Vypadalo to jakoby Bezesné noci už nebyly, což Andulce přišlo velice nepravděpodobné.
Uplynula asi půl hodina, když zahlédla chrám. Už z dálky vypadal jako obrovská stavba. Nebyl to takový ten řecký typ chrámů, který viděla v knížkách. Byla to obrovská polokoule, která zřetelně pulzovala. Andulka více stiskla meč v rukou a cítila se statečnější.
Když k němu dolétla, chvíli nad ním kroužila a hledala vchod. Když rozpoznala bránu, přistála na zem, meč v rukou a kopla do ní. Brána se otevřela a odhalila obrovskou místnost, která vyplňovala celý vnitřek chrámu. Místnost byla tlumeně osvětlena, u podlahy tma a Andulka neviděla na druhou stranu. Přesto vstoupila dovnitř.
Až teď zjistila, proč byla v místnosti u země tma. Místnost byla plná Bezesných nocí, které tvořily širokou uličku a nijak se nepohybovaly. Andulka zůstala ve střehu a šla pomalu uličkou kupředu, sledujíc stojící Bezesné noci. Došla až ke středu místnosti, kde mezi pěti vysokými sloupy byl trůn a na něm někdo seděl, nebylo však vidět, kdo to byl.
„Přišla jsem...“ začala Andulka a křečovitě svírala meč v rukou.
„Vím, proč seš tady.“ přerušil ji známý hlas.
Andulka přivřela oči a sledovala obrys postavy. „Markéto? Jsi to ty?“ řekla nakonec.
„Jistě, že jsem to já.“ vystoupila Markéta ze stínu.
Andulce běžely myšlenky hlavou a pak překvapeně řekla „Proč?“
„Proč? Ty se ptáš proč?“ uchechtla se Markéta a pokračovala „To kvůli tobě!“
„Kvůli mně?“ zmateně pípla Andulka.
„Jo! To tebe měli všichni rádi. O tebe se starali a pečovali. Ale co já? Proč si mě nikdo nevšímal? Proč?!“ zakřičela.
„Protože ty... ty nejsi opravdová.“
Markéta ukázala Andulce ruku a řízla se do ní svým nehtem. Z rány začala vytékat krev. „Tohle není opravdové? Ta krev není pravá?“ obrátila se na Andulku, pak ránu olízla a dodala „Chutná jako opravdová.“
„Ale já si tě vymyslela. Nikdo jiný tě neviděl, byla jsi jenom v mé hlavě.“
„Tak proč jsi neudělala něco, aby mě ostatní viděli? Když už si mě vytvořila, proč takhle? Já jsem taky chtěla, aby mě měl někdo rád a staral se o mě. Ale ty... jsi sobecká. Chtěla jsi všechno jen pro sebe.“ obviňovala ji Markéta.
„To není pravda... já chtěla kamarádku.“ řekla smutně Andulka.
„Vážně? Tak proč jsi mě opustila... ne, tys mě odkopla, jako něco použitého.“
Andulka vykulila oči, protože nevěděla o čem Markéta mluví.
„No jasně... dělej, že mi vůbec nerozumíš. Ty jsi odešla do školy a našla sis nové kamarádky. Proč si mě s nimi taky neseznámila? Proč si se mi vůbec nevěnovala?“
„Já... neměla jsem čas. Musela jsem se učit a nemohla jsem si už jenom hrát. To tys nikdy pochopit nemohla, protože nejsi skutečná. Jsi jenom výmysl.“ Andulka se odmlčela a hned pokračovala „Ale tohle ti nezazlívám. Řekni mi proč ničíš Snění? Měla sis vylít zlost na mě...“
Markéta jí skočila do řeči „Když jsi odešla do školy a já tě přestala bavit, odešla jsem do Snění, protože jsem si myslela, že tady se s tebou budu moct vídat. A nebo že si najdu nové kamarády. Ale tady nikdo není, kromě zrůd a výmyslů. A ty, když jsi snila, nechtěla jsi mě ve svých snech. Snila jsi o škole, televizi, kamarádkách, rodině a vlastně o všem kromě mě! Já, jako bych už k tobě vůbec nepatřila.“
„Ale to není důvod k ničení snů.“
„Že ne? Tak to promiň... asi jsem se zmýlila.“ řekla sarkasticky „Ne! Za všechno můžou sny. Tvoje sny mě vytvořily. Do snů jsi mě vyhnala. A tam jsi mě taky nechala. Ty a ty tvoje sny... nechci, aby se tohle stalo někomu jinému. Proto zničím všechno Snění a žádné sny už nebudou.“ pak se Markéta zasmála a pravila „Ani bys nevěřila jak jednoduché to bylo. Zdlouhavé, ale jednoduché. Stačilo se stát královnou Bezesných nocí. Nic, co bych nezvládla. Nejtěžší bylo najít spojence, Bezesné noci, které se v tu dobu krčily v koutku a pak je přemluvit a hned všechno jelo jako po másle.“ Markéta se zahleděla kamsi do stropu, rukou si prohrábla vlasy a pokračovala „Čím více zabraného území, tím více Bezesných nocí a tím více zabraného území... příjemný začarovaný kruh.“
„Uvědomuješ si vůbec, že to, co děláš je špatné?“ řekla Andulka.
„Špatné? Myslím, že jsem ti svoje důvody už řekla.“
„Ale když zničíš Snění, tak nikdo nebude mít svoje sny. Nikdo nebude chtít někam mířit, něco zvládnout a třeba i překonat sám sebe. Nikdo nebude nic chtít ani po něčem toužit. Takhle nebude svět fungovat a zhroutí se. A když nebudou lidé, tak nebude ani Snění, v tu chvíli ovládané tebou. Chápeš? Snění zmizí, protože nebude ho nikdo navštěvovat a nebude potřeba.“
„Blbost!“ zakřičela. „Bude území Bezesných nocí, které budou navštěvovat všichni, protože budou mít bezesnou noc. Je to geniální plán!“ triumfálně uzavřela Markéta a pak klidně řekla „Nabízím ti se přiklonit na stranu Bezesných nocí. Dlouho o ní nepřemýšlej, je to časově omezeno.“ ušklíbla se Markéta.
„Přemýšlet nemusím. Je mi to líto, ale budu tě muset porazit... Nebo přesvědčit o opaku.“
Markéta se zamračila „Hmm, chápu. Je ti jasné, že pouhým pohybem ruky tě můžu nechat sežrat tady těma bestiema, že?“
„Pokud sis nevšimla, mám Lapač - nejlepší meč ve Snění, ne-li na světě. Tvoje Bezesné noci mě nemůžou porazit.“ řekla Andulka a doufala, že se Markéta zalekne, protože to, co řekla byla jediná věc, která ji v tu chvíli napadla a nemusela to být pravda.
„Tak dobrá, jak chceš. Budu tě muset zabít a věř mi, že mi to nebude líto.“ řekla Markéta a přejela si prsty po nehtech na obou rukou, které se prodloužily asi na 15 centimetrů a vypadaly opravdu ostře.
Andulka polkla a pozvedla meč.
Bezesné noci se stáhly a udělaly tak víc místa pro souboj.
Markéta zavlnila nehty a postoupila blíž k Andulce, která instinktivně ustoupila.
„Tak pojď.“ zašklebila se Markéta a stále se přibližovala k Andulce.
Andulka se pevně postavila a očekávala útok.
Markéta se najednou zastavila a skočila k Andulce a švihla po ní nehty. Andulka je odrazila mečem a cinknutí ukázalo, že Markétiny nehty budou neobyčejně pevné. Markéta znovu zaútočila Andulce na břicho, ale ta naštěstí uhnula, a tak byly znovu roztrženy, už tak cárovité, šaty.
Andulka nechtěla Markétě nijak ublížit, a tak její útoky vedly spíš na ruce a nohy, zatímco Markéta chtěla zřejmě Andulku zabít, a proto útočila na hlavu a hruď.
Markéta sekla levou rukou Andulce po břiše a druhou odrazila její meč. Andulka se jejím spárům vyhnula jen o vlásek a máchla mečem proti Markétě. Ta se meči vyhnula otočkou, při které stačila seknout Andulku do tváře. Naštěstí se netrefila hluboko, a Andulka tak utržila jen povrchové zranění. Z rány začala trošku téct krev a ačkoliv to nebolelo, Andulka se naštvala. Máchla jednou, podruhé, potřetí a Markéta měla co dělat, aby se stačila vyhýbat. Sekla drápy po meči, odrazila ho k Andulčiným nohám a druhou rukou švihla po jejím krku. Andulka se znovu tak tak vyhnula drápům a sekla mečem odspoda přes Markétino břicho a na tvář jí dopadla krev. Ale nebyla její.
Markéta ztuhla, ustoupila pár kroků a pohlédla dolů. Z rány, která vedla od pasu, proudila krev. Meč musel zlomit i pár žeber a možná i poranit žaludek. Markétě se podlomily nohy, dopadla na zem koleny a rukama si přidržela ránu. Nehty se jí opět zkrátily do původní délky a skrz prsty tekla krev. Markéta nelidsky a trochu zoufale zakřičela a upadla na záda.
Andulka, s mečem stále připraveným, pomalu k ní přistoupila a sledovala Bezesné noci, které se dívaly na umírající Markétu.
„Tak... jsi nakonec... vyhrála.... ty.“ zasípala Markéta.
Andulka se na ní s lítostí podívala, obrátila se na Bezesné noci a s mečem nad hlavou zvolala: „Porazila jsem vaši královnu. Vy všechny teď navrátíte území, které jste obsadily, zpět Snění a vrátíte se v klidu na místo, kde jste před vaší invazí sídlily. To říkám já, Anna a nařizuji vám to.“
Bezesné noci chvíli stály na místě, ale pak se vytratily ze sálu a Markéta s Andulkou osaměly.
„Strašně... to bolí.“
Andulka se na ní obrátila a nic neříkala.
„Prosím...“ zašeptala Markéta a vydechla naposled.
Andulka se po chvíli kousla do spodního rtu, sklopila oči a opustila místnost.
„Celé Snění je ti zavázáno, Andulko. Kdyby bylo něco, co bychom pro tebe mohli udělat...“ řekl Hemrod.
Byli v podzemní místnosti pod polem spolu s Ur-Nagou, která opodál pilně spřádala nové sny. Andulka měla na sobě deku spředenou Ur-Nagou a popíjela kořínkový čaj.
„Ne... děkuji, ale nic nechci.“
„Až si na něco vzpomeneš, klidně se ozvi. Ale teď budeme muset vyměnit ty tvoje šaty. Když jsi přišla, byly takové krásné a teď jsou z nich cucky.“ zakýval Hemrod hlavou a odebral se někam do hloubi jeskyně. „Někde jsem tu měl takové pěkné šatičky, ale kam jsem je jenom dal? Že by byly tady?“
„Tady jsou.“ řekla Ur-Naga a jednou nohou podala šaty Hemrodovi.
„No ovšem. Zrovna jsem se tam chtěl podívat.“ poznamenal a vrátil se k Andulce. „Co by tomu asi řekla maminka, kdyby ses vrátila takhle, že?
Andulka zakývala hlavou a šaty přijala.
„Převleč se, já ti zatím přinesu víc čaje. Je dobrý, viď?“
Andulka znovu zakývala hlavou a jakmile se Hemrod vzdálil, převlékla se. Když se zase vrátil i s hrnečkem čaje řekl „Teda, tobě ale ty šaty sluší, že?“
„Ano ano.“ řekla Ur-Naga, stále spřádajíc sny.
„Bezesné noci se už vrátily na své původní území a všechno vypadá, že je v pořádku.“
Andulka se usmála a zase si cucla čaje. Byla šťastná, že už to je za ní.
„Vlastně... možná mám jedno přání.“ řekla najednou.
„Povídej.“
„Přála bych si, aby se sny nikdy nestaly živými. Chci aby se uskutečňovaly, ale ne aby oživovaly. Zvládnete to?“
„Podivné přání, ale splnit ho můžeme.“
„Děkuji. Ale teď už budu muset jít.“
Hemrod si odkašlal a pak se zeptal „Víš, jak se odsuď dostaneš domů?“
Andulka kývla hlavou a vytrhla si tři tenké vlásky. Jeden pověsila do vzduchu a druhé dva na něj navázala. Natáhla je až k zemi a pak si naslinila palec a ukazováček obou rukou a vlásky potáhla slinou.
„Tak to je cesta do tvého světa? Zvláštní, ale průchod jsem si představoval jinak.“ pravil Hemrod.
Andulka se sklonila a políbila ho na čelo a zašeptala „Na shledanou.“ pak se obrátila na Ur-Nagu, zamávala jí a také se rozloučila.
„Sbohem, zlatíčko.“
„Pozdravujte toho malého chlupáče.“ řekla nakonec a naposledy zamávala a prošla dveřmi.
Byla opět před altánkem a proti ní stál Anděl.
Andulka se usmála a sundala si křídla. Beze slova mu je podala a on si je opět nasadil a gestem pozval Andulku do altánku. Andulka si šla sednout, zatímco Anděl se rukou dotkl vlasu visícím ve vzduchu a ten se lehce sesunul k zemi. Tak zanikly dveře.
Andulka už seděla na sedátku a míchala lžičkou v čaji. Čaj byl stále teplý, jakoby odešla teprve před minutou. Anděl si sedl vedle ní a napil se ze šálku.
A když Andělovi zacinkaly jeho kapesní hodinky a oznámily šestou hodinu, Andulka vstala a vydala se domů k mamince, která na ni už určitě čekala s večeří.
Konec
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Růžolící | Sympatická zlodějka | Zimní haiku | Země mezi slunečními soustavami | Bazén