Sedím sám v prázdné třídě. Sedím v poslední lavici. Je zde temno, jen mezerami v žaluziích sem prosvítají úzké paprsky světla. Najednou jsem zpozoroval, že někdo sedí v první lavici. Přímo přede mnou. Běhá mi mráz po zádech. Ještě před chvílí tu nikdo nebyl. Pomalu se otáčí směrem na mě. "Bože! To jsem já," vykřiknu. Zděšeně hledím sám na sebe. Je ticho. Náhle se ozve klepnutí vypínače a místnost zalije světlo. V první lavici opět nikdo není. Ale kdo rozsvítil? Ach ne, to jsem zase "já"! Mé čelo se topí v potu. "Co po mně chceš?" pronesu roztřeseným hlasem. On ale jenom zakroutil hlavou a vytratil se pryč z místnosti. Jdu za ním na chodbu. Hrůza provází mé kroky. "To ne," vzkřikl jsem při pohledu na opačný konec chodby. Vlastě žádný konec nemá, hranicí jsou pro mě Oni. Světlo v celé chodbě mnou nyní prochází i zevnitř. Tak tohle je opravdový konec.
Jsou mezi nimi i má dvojčata, která jsem nikdy neměl. Dochází mi, že je to mé špatné a dobré já. Všichni tři musíme jít ...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Jsi to ty | Stále při dechu (leč bez dechu) | Ranní probuzení | Okýnkem do duše | Čára