11.června 2004 Jsi úplně jiná Bohyně, jsi sekretářka, sekretářka…..doznívá mi v uších písnička od Vypsaný fixy.Totiž kapela Vypsaná fixa se uchytila mezi nynější mladou genarací na žebříčku profláklých hitů řekla bych dost vysoko.Mimochodem mladá generace?Co toto slovní spojení je schopno vůbec obsáhnout?Věkové rozmezí mezi patnácti až dvaceti lety, nebo snad dvacet až třicet?Možná i třicet a výš.Záleží na tom k jaké věkové hranici se člověk řadí.Každopádně můj třicetiletý přítel si na Vypsaný fixe dost ujíždí, takže i já i když je mi pouhých 26 jsem nucena tuto hudební skupinu občas vyslechnout z cd přehrávače v našem společně pořízeném skoro novém autě.Člověk si zvykne na všechno.Někdy se dokonce stává, že i když se vám věci jeví jako absolutně nepřijatelné a vaše životní situace zařídí věci tak, aby se tyto záležitosti ve vašem životě neustále objevovaly, někdy si aspoň jejich části oblíbíte.I když jste vlastně o ně ze začátku neměli zájem.A tak to je i se mnou.Jsi úplně jiná Bohyně…No a tak jedeme v autě a já se kochám krajinou ranního svítání a přemýšlím si.Domnívám se,že to tak dělá skoro každý.Jízda automobilem člověka jaksi ukolébá v jakýsi meditativní stav, při kterém je tato osoba donucena otevřít okruh svých myšlenek na všechno možné a nemožné.To by jste se divili na co všechno člověk při jízdě nepřijde.Já osobně většinou mapuji zážitky z probíhajícího,nebo proběhlého dne, v lepších případech zapojím fantazii,aby měla možnost formovat konkrétní obrazy budoucnosti.To co se teď snažím formulovat na tento arch se ale vztahuje spíše k mé minulosti.V onom autě mne totiž napadlo, že bych si mohla začít psát deník.Je to div už ze dvou důvodů.Za prvé jsem tento fakt vždy považovala za naprostý idiotský nápad třináctiletých puberťaček a za druhé při cestě z práce již zmíněným autem v roli spolujezdce z devadesátidevíti procent usnu.No, kdyby jsem takhle usínala jako řidič byla bych na tom asi hůř, anebo vůbec.Mám totiž noční zaměstnání a to vám teda řeknu, je to pěkný peklo.Už osm let to takhle válčim.Bylo mi osmnáct když mě napadla ta zářná myšlenka, že se stanu krupiérkou.Pěkně blbej nápad,ale co teď s tím,když nic jiného vlastně neumím.Někdo by mohl namítnout, že je to docela príma džob,ale já vím své.Fakt je ten, že kdykoliv potkám nějakého známého co jsem několik let neviděla a on se zeptá: „Jak de život a kde vlastně makáš?” A hned vzápětí se dozví co a jak, hned prohodí něco vtom smyslu:„Super prachy a velkej svět, co? ”No, jestli někomu připadá fajn vykouřit dvacku cigár za noc a poslouchat celej večer nadávky hostů, kteří jsou nespokojený za každých okolností a být pod neustálým tlakem svých hned několika šéfů, tak je teda padlej na hlavu.To je ta nevědomost a mystifikace, co nám jí svět předhazuje k zakousnutí.Proč teda nezměním práci, abych se cítila lépe?Už několikrát jsem se o to pokusila a stálo to za starou bačkoru.Po těch letech mám pocit,že už mezi takzvaný normální lidi nemůžu zapadnout.Něco jako mor, nebo cholera.Navenek to vypadá, že si toho druhý nevšimne a dřív nebo později se to projeví.Nakonec vás vždycky lidi chtějí z nějakého mně neznámého důvodu uškrtit,oběsit, utopit, rozčtvrtit, no co já vím, jste jednoduše bývalý krupiér.A tak si vždycky říkám, nějak to přečkám, našetřím a pak si koupím velký dům na venkově, daleko od všech Freudovských komplexů, který si člověka ve městě vždycky najdou.Jenže to není tak jednoduchý.Prachy v kasinu, teda jak v kterým, nejsou nejhorší.Ale při dnešních poměrech si člověk musí vzít nakonec stejně nějakou tu hypotéku a tady se nachází ten zakopaný pes.Kasino pro banku není zrovna ta nejvýhodnější area pro důvěru ať člověk dostává na účet kolik chce peněz.Při tom všem se tam někde ve mně ještě nachází idealista a snílek a tak to zkouším pořád dál.Jednou snad.Asi bych se měla cítit jako zaprodanec, to si však nemohu dovolit.Puberta se mnou svého času dost zamávala a tak při jistých okolnostech jsem v patnácti otěhotněla.V šestnácti letech se mi narodila dcera a tak se jako rodič musím neustále směrovat v pozitivním slova smyslu.A abych to na sebe vyzvonila všechno, tak jsem se v šestnácti ještě stačila vdát a za sedm let rozvést, poněvadž můj ex byl a asi stále je chronicky žárlivý maniak.A to se musím pochválit, že jsem to s ním vydržela takovou dobu.Pravda, musela jsem se zamilovat jinde, aby mi došlo, že můj dosavadní život je pěkně na prd, ale já se do té doby chlácholila uvědomělou rodičovskou myšlenkou, že musím udržet manželství za každou cenu kvůli dítěti.No,zaplať Pánbůh, že mi to nakonec došlo.Jó, to byla doba, když jsem se svým nynějším přítelem seznámila.Pravda,musela jsem ho nejdřív ukecat,aby mně chtěl, ale trvalo mi to pouhý měsíc po příjezdu do Izraele.Na vysvětlenou, to bylo tehdy když jsem se rozhodla, že konečně vydělám pořádný balík, když už dělám tu krupiérku.Naskytla se mi ta možnost pracovat v černém kasinu v Jeruzalémě.Sto dolarů na den při kurzu čtyřiceti korun snadno zahojilo fakt, že když mne chytí Izraelská policie zavřou mně až zčernám a hned potom mne bez peněz a s pláčem deportují zpátky do Čech.Nějaký ty prašule se nakonec vydělaly, ale nakonec všechny praskly za exmanželovy nadělaný dluhy a taky za právníka při rozvodovým řízení.No, musím mít holt vždy to nejlepší.A taky bylo fajn, když jsem se nastěhovala k mému novému druhovi do jeho Tel avivského bytečku.My jsme totiž přicestovali do Izraele s mým exmanželem společně.No, taky krupiér.Jen tak mezi řečí, můj tehdy zbrusu nový a zároveň současný přítel taky.Když se tak zamyslím nad situací, moje setra byla krupiérka, můj bývalý švagr rovněž, netřeba pokračovat.Takže zpátky k tématu.S mým ex jsme přicestovali společně na blízký východ a když jsem se rozhodla, že sním už rozhodně dále společný život trávit nebudu a nasměrovala přechodný pobyt k mému miláčkovi, požádal můj tehdy ještě manžel našeho Izraelského šéfa, beze srandy místního mafiána o pomoc při honbě za zběhlou manželkou.Víte, to se v Izraeli nesmí, být vdaná a rozhodnout se, že už nechcete být vdaná a mýrnyxtýrnyx odejít za svým milencem.Tenhle šéf to pojal jako vraždu tamních zvyků zběhlých a drzých cizinců a hodlal se podle toho náležitě zařídit. Proč taky ne, když muž muže požádá o přátelskou pomoc.Kromě toho neměl nic jiného na práci než válet se svými milenkami v černých prachách v domě plného teroristů ,zbraní, drog a k tomu kouřit batoh hašiše denně a kdoví co ještě. Trochu nám zavařil ten můj ex, když jsme vyslechli denně několik telefonátů v tom smyslu, že pokud mne nevrátí, rozporcují mého drahého do několika krabic od bot.A bylo toho spoustu v různých variantách.Moc moc líbivé, spalo se nám tehdy dobře.Můj exmanžel ještě stíhal volat mým rodičům a vyprávět báchorky o tom, že jsem byla unesená do drogového doupěte, kde mne drží na heroinu a nechtějí mne z nějakého důvodu propustit a ať okamžitě přijedou , nebo se stane neštěstí.Tomu teprve říkám nervy v kýblu.No, naši je určitě měli.Bylo dost těžké vysvětlit jak rodičům, tak mafiánům, že situace je naprosto normalizovaná.Nakonec se to obojí povedlo.Rodičům po telefonu a mafiánům osobně.Stálo to ale jeden zátah Izraelských policistů na jakési černé kasino v Jeruzalému.Ale dopadlo to.Jo, jo exmanžel je potvora.Tak koukám,měl to být původně deník a chtěla jsem popsat můj proběhlý běžný den krupiérky a máme z toho pomalu životopis.Tak já toho radši nechám, zkusím to někdy jindy. Nakonec už jsem měla dávno spát.Je přesně 08:09 ráno a ještě neděle.Jsem blázen, že tady ještě sedím a ťukám do klávesnice.Čučím tady a jiný má dávno půlnoc.Dobrou můj nepovedený deníčku. Téhož dne ve 20:54 Takže zkouška napodruhé.Vzhledem k tomu, že jsem dnes ulehla ke spánku o něco později, než mám ve zvyku, odpoledne jsem nebyla sto se ze zdravého spánku probrat.Byla jsem sice několikrát během svého spánku usilovně podněcována k procitnutí mou dcerou, ale mé tělo si žádá své.V 16:15 už bohužel nebylo možné pokračovat v takzvaných spánkových seriálech.Kručící žaludek napomohl mému příteli Oliverovi, aby mne společně se skvělou snídaní do postele, vytáhly ze světa neúnavných snů, do světa tvrdé reality.Zapnuli jsme telku, ale nedělní program mne nijak nezaujal.Zbývala mi hodina do odjezdu do práce.Cesta k mému pracovišti trvá cca 45 minut.Jó v pohraničí se prachy vydělávají samy.No, já o tom sice nic nevím, ale všeobecně je tato myšlenka zakořeněna.„Vendulo”,volá na mně máma z dolního patra domu.Bydlím totiž ve svých šestadvaceti lety ještě s rodiči.„Slíbilas mi,že mně vostříháš”,dodává.„No, jó ”, říkám a s mírnou neochotou vstávám z postele.Jednoduše se mi nechce, ale nic nenamítám a upaluji.Nemám sice žádné kadeřnické vzdělání, ale co se v mládí na panenkách naučíš…Prostě stříhám celou rodinu.Není to vždy efektivní, ale já pocházím z chudé dělnické rodiny a vo tom to je.Není divu, že máma vždycky při mém střihání znervozní, zvláště proto, že malá Vendulka okolo poskakuje a dělá neplechu se psy a kočkou.Nechte se ostříhat uprostřed silničního provozu na rušné Pražské křižovatce a hned vám to vše bude jasné.Navíc moje máma má furt nervy na pochodu.Kolem a kolem, každý má přece matku.Když se rozhlídnu kolem sebe, má nervy na pochodu kde kdo.V Americe dokonce začínají být populární zvířecí psychologové a psychiatři.Aspoň někdo má zajímavou práci a když ne určitě je aspoň dobře placená.Dělník nebo fabrikant si asi pro svého psa takovou službu neobjedná.A krupiér?.Možná jsou ale zvířecí psychologové levnější než ti lidští.A koneckonců každý má v sobě trochu toho zvířete.Asi bych měla sepsat bodový systém jak ušetřit.Ale o tom až zase někdy jindy. Když jsem ostříhala mámu na kluka a zklidnila hormon malé Vendy, Oliver už mne honil, že zase nestíháme.Jako obvykle,nic nového.Je zvláštní jak se některé věci v našem životě donekonečna opakují.Ale proč by je člověk měl vůbec měnit?Chodit pozdě mi prostě vyhovuje.Jestli jinému ne ať se mnou nechodí na schůzky.Jsem už taková.Když to někomu stojí za to, počká.Stejně je to výmysl lidského zrození.Kromě toho, nedělám to schválně, jednoduše na chození včas nemám ty správné buňky.Blablabla, to jsem teda egoista. Naskákali jsme tedy rychlostí supermanů do auta a mastili do práce.A zase v tom autě a ta podivná meditace.Naštěstí ženské kolegyně, které nabíráme cestou do zaměstnání dokážou vyvinout takové zvukové možnosti, že vás to z klidu snadno probere.45 minut volnou jízdou a jsme v práci.Převleču se, posadím do staffu, což je místnost kde krupiéři odpočívají, otevřu redbull, zapálím cigaretu, potlachám s kolegy a jde se na plac.Zase to stejné kasino, stejné žetony, stoly, prostředí, jen den je vždycky nový.Stereotyp je naprosto šílená věc.Jak jsem říkala, některé věci kolem nás se pořád opakují, pořád dokola až do němoty. Aby člověk nezblbnul obvykle dělá to, že pozoruje lidi kolem sebe.Proč taky ne, když s některými lidmi trávíte tolik času, někdy i proti své vůli, jednoduše z nutnosti.Například s lidmi z práce dvacet dní v měsíci, jedenáct hodin denně i s cestou. (Ingrid Indigová , 11.12 22:42) |
Ale možná, že to všechno bylo celé jinak. (Ingrid Indigová , 27.12 23:16) |
Proč jsem si vlastně vybrala práci krupiérky? Určitě ne proto, že by mě tento job nějak zvlášť přitahoval. Vlastně jsem se k němu dostala náhodou. Byla jsem ve správný čas na správném místě. Nebo na nesprávném místě? To dodnes pořádně nevím. (Melissa , 28.12 22:50) |
Vím, nevím, tot je otázka.Těžko říci.Člověka napadnou za celý život tolik otázek, co teprve za pouhou minutu. (Ingrid Indigová , 28.12 23:30) |
Včechno to začalo v jednom nejmenovaném casinu, kam jsem zabloudila jen z čiré zvědavosti. A taky kvůli jednomu z krupiérů. Jmenoval se Laco, byl to Slovák a objekt mé adolescentní lásky. (Melissa , 29.12 20:24) |
Byla to čirá vášen!Pudová záležitost!Jak řekl jednou jeden z mých přátel, bud to pude, nebo nepude...Někdo vnímá cigaretu jako část své osobnosti, pro mne byla droga on.Bylo to šílené! (Ingrid Indigová , 29.12 23:23) |
Kde byl on, tak jsem byla i já. Jen u vchodu do casina jsem se vždy zastavila a dál nešla. Měla jsem strach. Vlastně jsem si vždycky myslela, že je závislý na hazardu. Až jednou jsem se odvážila vejít dovnitř a oddychla jsem si. Můj Laco tam jen pracoval. (Melissa , 30.12 14:22) |
Můj pohled patřil pouze jemu. Sundala jsem ze sebe černý kabát a a nedaleko dveří jsem najednou stála v bílém třpytivém tričku a minisukni. Kdyby mé nohy nezahalovaly vysoké kozačky jistě by se jeho pohled upnul přímo na ně. Ale... (Elenyss , 03.01 09:36) |
...jeho pohled nepatřil jen mě. Dodnes nevím, jestli to připisovat jeho povolání, nebo skutečnému charakteru, pravdou ovšem zůstává, že kromě chlípného úsměvu při mém příchodu mi už nevěnoval ani jeden. Nikdy. (Melissa , 05.01 18:56) |
Madar jak řemen a bídák to byl.Ale jen dobře tomu.Nestál mi za to.Byl celkem mlád a už měl pět dětí a za sebou dvě manželství.A jak nakonec skončil? (Ingrid Indigová , 05.01 23:09) |
I práce krupiéra na něj začala být moc. Skončil jako nezaměstnaný, nepřitažlivý chlap bez peněz a s povinností platit alimenty. Takže velmi výhodná partie. To bylo ale až o pár let později, v dobách jeho vrcholu jsem se kvůli němu dost natrápila. (Melissa , 06.01 16:43) |
Přesto jsem ho měla potkat.Vlastně ani ne tak kvůli němu samotnému, jako právě kvůli jeho bratrovi.Měl dvojče.Olivera.Oliver byl Lacovo přesný opak.Tichý nenápadného oblékaní i projevu.Avšak tvář měli tito bratři podobnou jak vejce vejci.Jak jinak by to také mohlo býti u jednovaječných dvojčat.Avšak výraz Oliverovo tváře skýtal cosi naprosto jiného, odlišného od Laca. (Ingrid Indigová , 09.01 14:50) |
Bylo to něco, co mě dřív nepřitahovalo, já milovala Laca právě pro jeho prohnaný výraz a oči gaunera. Oliver byl typický "hodný kluk". Jeho milou povahu jsem ocenila až se svou dopělostí, kdy se radikálně měnily mé priority. (Melissa , 17.01 11:01) |
Kolikrát mne napadlo, co by se asi ještě stalo, kdyby měli Oliver s Lacem dalšího bratra.Jenže světe div se, potkala jsem ji. (Ingrid Indigová , 17.01 23:05) |
Postava jako ze žurnálu, osobitost a sebejistota ji koukaly z očí. Těch očí, tolik podobných dvojčatům. Tak stejné a přitom tak jiné. Obdivné pohledy mužů doprovázely modlu mužů až k baru, kde jsem seděla já. "Smím?"Zeptala se s malborkou mezi prsty a nemající oheň (Lukáš Zemánek, 25.07 13:18) |