Matka jej brala jako každého jiného svého potomka. Byl pátý v pořadí. A právě pětka se mu měla stát v životě osudnou. (Mon-gi , 12.07 23:20) |
Už ve škole to bylo nejčastější číslo v učitelově zápisníku hned vedle jeho jména. Neuměl se totiž soustředit na to, co mu kdo říkal, neustále bloudil myšlenkami někde vysoko v oblacích. (Melissa , 02.08 18:08) |
Každé vytržení z jeho osobních oblaků, působilo jako rána pěstí na jeho vnitřní svět. Neposlouchal lidi kolem, měl dost hlasů v sobě, celkem pět, osudná pětka. Jednou bylo, ale na čase promluvit. (Satanriel , 05.08 09:00) |
Promluvit sám k sobě. Říci si dost. "Takhle nemůžu dál," říkal si každý den před spaním. Nevěděl ale, jak by se dokázal sám změnit. Šel proto za matkou. (Mon-gi , 05.08 20:32) |
Matka v tu chvíli připravovala oběd pro celou rodinu. Otázka jejího syna, "jak sám sebe změnit", nepřišla ve správný čas. V rychlosti ze sebe vyhrkla odpověď "Bež se zeptat otce." Zamrazilo jí nad vyřčenou větou, ale to už chlapec stál u fotky otce v černém rámečku. (Satanriel , 08.08 02:38) |
Matka sklopila oči a v koutcích se jí zaleskla slza. Stejně tak Jirkovi. Pohladil rámeček rukou a rozhodnul se. Tak jako nikdy předtím, byl teď odhodlaný to udělat. Odešel do pokoje a ze skříně vytáhl starý kufr. (Mon-gi , 08.08 17:54) |
"Nemohu se změnit, aniž bych změnil vše kolem sebe," říkal si. Věděl jistě, že odjet hodně daleko bude to nejlepší, co může v tuto chvíli udělat. Snad mu to pomůže v poznání sebe sama. (Melissa , 10.08 12:52) |
Zabalil svých pár věcí a chystal se zavolat taxík. V tom ale zazvonil někdo u vchodových dveří. Uslyšel rychlé kroky Ondry, svého nejstaršího bratra a pak tolik známý skřípot otevírajících se dveří. (Mon-gi , 11.08 18:57) |
S očekáváním vykukoval ze svého pokoje na neznámou osobu ve dveřích. V duchu si představoval jak jej tajemná osoba vezme na dalekou cestu. Pryč z domoviny. Opět se nechal unést svou fantazií, bohužel. Až uslyšel druhý hlas, pochopil, že je to starý, známí pan ... (Satanriel , 19.08 08:55) |
strýc Jaroslav, který přijel se svým synem na návštěvu. Každoročně touhlo dobou přijíždějí. "Proč zrovna teď," povzdechl si Jirka. (Mon-gi , 20.08 07:23) |
Čekají mě velké věci! Ne poslouchat opětovné vyprávění strýčka jak byl malý chlapec a tupě se usmívat na každoročně známé příhody. Snad, možná bych,ano, zeptám se dnes večer na svého otce u večeře. Nikdy se o otci nemluví, čas změn. Můj čas. (Satanriel , 20.08 15:00) |
Máma byla nervózní. Jako vždy, když přijde návštěva bez ohlášení. Rychle skočila do krámu dokoupit věci na večeři. Bude kuře. Bůhví, proč jí to přijde tak slavnostní. (Mon-gi , 20.08 21:13) |
Hodiny ubíhali, kuře se peklo v troubě, vzduch se plnil vůní chystané večeře. Ondřej se strýčkovi mezitím chlubil svými atletickými úspěchy. Já měl však jiný plán, zavlekl jsem bratrance k sobě do pokoje. (Satanriel , 21.08 13:28) |
Ptal se, jestli mu ukážu svou sbírku šnečích ulit, jako by nevěděl, že je už několik let nesbírám. Skočil jsem mu do řeči. "Potřebuju tvou pomoc." (Melissa , 22.08 15:43) |
"Dnes uteču z domova," pokračoval jsem. Odpovědí mi byl jen nevěřícný výraz. "Ses zbláznil? Proč?" Neměl jsem čas na dlouhé vysvětlování. "Na to není čas, potřebuju abys pro mě něco udělal." (Mon-gi , 22.08 21:44) |
"Maminka a ani bratři se to nesmí dozvědět, to je jisté. Vše mám promyšlené. Musíš zahrát divadélko na rodinu, že jsme pořád oba v tomhle pokoji jak nejdéle to půjde. Uděláš to pro mě?“ (Satanriel , 25.08 10:47) |
"Tohle nemůžu. Vždyť to je hloupost. Proč chceš utéct," odpověděl mi Ondřej. "Musíš to pro mě udělat. Musíš," tvrval jsem na svém. "Tak dobrá, ale co pak mám říct rodině?" (Mon-gi , 25.08 12:37) |
"Vždyť se na to přijde, a já budu mít průšvih. Co jim mám asi tak říct, no?" Ondřej byl hodně zmatený. To byl celý on. Já jeho pomoc ae potřeboval opravdu nutně, tak jsem se zamyslel. (Melissa , 25.08 17:38) |
"Pamatuješ si na mého otce," řekl jsem Ondrovi. "A víš, proč zemřel?" zeptal jsem se. "Dobře udělám to, ale jen kvůli tvému otci," nechal se konečně Ondra přesvědčit. Vzpomněl si totiž, jak se to tehdy celé seběhlo. (Mon-gi , 25.08 21:11) |
Nerad jsem vytahoval již tak bolestivou minulost, krizová chvíle žádá oběti. Tiše jsem ukázal na kupku svého oblečení. Ondřej nejspíše pochopil, začal přeměřovat do čeho by se tak mohl vlézt. (Satanriel , 27.08 11:59) |
Konečně z hromady vytáhl pletený svetr a staré ošoupané džíny. Když si obojí natahoval na sebe, zašeptal:"Doufám že víš, co děláš." (Melissa , 27.08 18:27) |
"Abych řekl pravdu, nevím, opravdu nevím. Ale něco, spíše někdo uvnitř mne, říká, že tak to má být." Vyblekotal jsem ze sebe s radostí nad uskutečňovaným úprkem. (Satanriel , 28.08 02:13) |
Dobalil jsem si zbytek věcí, otevřel okno a naposledy se podíval na Ondru. "Už ho nikdy neuvidím," pomyslel si Ondra, když jsem skákal z prvního patra dolů na zem. (Mon-gi , 28.08 18:40) |
Jen tak tak jsem udržel rovnováhu, než jsem zaběhl za roh, naposledy jsem se ohlédl. Ondřej stál za oknem a díval se na mě. Zamával jsem mu, on se ani nepohnul, jen se na mě díval prázdným, smutným pohledem. (Melissa , 28.08 18:59) |
Ondra dokázal zamaskovat můj útěk skoro celý večer. Bylo jedenáct, když mamka zvedala telefon a volala na policii. V té době už jsem ale seděl ve vlaku. (Mon-gi , 28.08 21:07) |
Štasten z nové epochy mého života. Pořádně jsem nevěděl, kam jedu či snad vůbec dojedu. Nelámal jsem si s tím hlavu. Po nějaké době přisedlo, pět cizinců. (Satanriel , 29.08 01:14) |
Nevěděl jsem ani jakým jazykem mluví. Byl pro mě cizí. Naznačovali mi, jestli nemám cigaretu. "Nekouřím," doufal jsem, že mi porozumí. Otočil jsem se směrem na okýnko a sledoval mihající se krajinu, kde jsem strávil svůj život. (Mon-gi , 29.08 09:56) |
Na zlomek vteřiny jsem pocítil úzkost z neznáma, strach z toho, co přijde a taky se ozvalo špatné svědomí. Na zlomek vteřiny jsem zapochyboval, než jsem si ale stačil tento pocit pořádně uvědomit, byl pryč a já se začal těšit na svůj nový život. (Melissa , 29.08 18:36) |
Jel jsem celou noc, ale nemohl jsem usnout. Byl jsem příliš vzrušený. Až když jsem při východu slunce uslyšel název nádraží, rozhodl jsem se vystoupit. Tady začnu nový život. (Mon-gi , 30.08 09:43) |
Daleko od minulosti, daleko od přátel, tady na tomhle zapomenutém místě. Nový život, pořád jsem si opakoval, dělám dobře, dělám dobře. S bagáží v rukou jsem šel hledat nocleh. (Satanriel , 31.08 16:56) |
Ve Francii jsem ještě nikdy nebyl, a neznal jsem ani jejich řeč. Paříž byla ale už v té době kosmopolitní město, a tak jsem se domlouval aspoň svou lámavou angličtinou. (Mon-gi , 31.08 21:18) |
Nakonec jsem byl jakýmsi německým turistou nasměrován do ubytovny, kde jsem po zaplacení vyfasoval prostěradlo a byl přidělen k jedné z postelí. Únavou jsem už skoro nestál, když jsem šplhal nahoru na palandu. I přesto jsem dlouho do noci nemohl usnout, jak jsem byl vzrušený. Ještě pořád jsem se nemohl vzpamatovat z toho, že odteď bude všechno jiné. (Melissa , 02.09 12:40) |
Svět kolem mne mluvil cizí řečí, ne jednou, ale mnoha. Nic mi nedávalo smysl. Pak jsem se ale zaposlouchal do krásy těch nepoznaných slov. Měl jsem chuť psát. (Satanriel , 02.09 14:03) |
Chtěl jsem psát o sobě, o svém životě, o svých dobrodružstvích. Uvědomil jsem si ale, že zatím jsem toho příliš neprožil, abych o tom mohl psát. Začal jsem si tedy příběhy vymýšlet... (Mon-gi , 02.09 16:41) |
Do jisté míry jsem se inspiroval vlastním životem. Mé příběhy byly plné nepochopení a bezmoci, ale taky naděje a štěstí z toho, že jsem našel odvahu svůj život změnit. (Melissa , 03.09 15:00) |
Nové a nové slova se řinuly z mé ruky. Tužka nestíhala jezdit po papíře, dalo by se říci, že jsem jej přímo týral svými tahy. Uronil jsem tehdy svou první slzu nad sebou samým. (Satanriel , 03.09 17:47) |
Nad svým osudem. Vzpomínal jsem na svého otce, a na všechno, co tomuhle předcházelo. Nemyslím si, že se z toho někdy dostanu... (Mon-gi , 03.09 18:25) |
rány jsou příliš hluboké. Hlasy v hlavě příliš hlasité. Sny příliš vzdálené a já zatím ležím v šavšivené noclehárně mezi cizinci. Chce to přečkat noc, ráno uvidím co dál. Odkládám papír s tužkou, očekávajíc "nové" ráno. (Satanriel , 03.09 18:40) |
Měsíc venku byl dnes blíž než jindy. Musel jsem se skrýt pod pokrývkou, abych se jeho svitu vyhnul. Ale podařilo se. Po krátkém spánku mě probouzí slunce svítící skrz malé okénko, které mám nad postelí. (Mon-gi , 04.09 07:17) |
Do žil se mi vlila toužebná chuť žít. A psát. Psát o všem co uvidím, co uslyším, a co zažiju. Ano, zažiju. Dosud jsem nic nezažil, ale to se mělo brzy změnit. (Melissa , 04.09 16:38) |
Sbalil jsem si svůj cestovní kufr, upravil šaty a svou pomuchlanou vyzáž. Zaplatil za noclech, rozloučil se gestem s ostatními nocležníky, ani beztak nevědeli, že jsem tam byl. Na chodníku jsem z plna plic zařval "Paříži! Tady jsem! A připraven, snad..." (Satanriel , 04.09 16:45) |
Věděl jsem, že bez práce tady nepřežiju, ale minimálně dnešní den jsem si chtěl užít. Vidět vše z Paříže, Eiffelovu věž, Vítězný oblouk, Louvre,... ne, dnes se nebudu trápit, dnes budu žít. (Mon-gi , 07.09 22:40) |
Na jakou stanu se vydat? Kam jít dříve? Co vidět jako první? Rozčarovaní bylo příliš silné než, abych se mohl soustředit. Hodím si mincí, dobrý nápad. Házím, mince padá, kutálí se ... pryč. (Satanriel , 08.09 23:01) |
Pryč do kanálu. Nevadí. Půjdu témhle za tou slečnou, to bude mé znamení. Výborně, vypadá to že míří přímo k Eiffelovce. Zasním se, představuju si, jak budu nahoře a prohlížet si celou Paříž. Ani si neuvědomím, že slečna zastavila a já jdu dál. Zjistím to, až když do ní vrazím. "... (Mon-gi , 09.09 07:32) |
"Omlouvám se," vykoktám rychle, aniž bych si uvědomil, že mi nemůže rozumět. Než se stačím přeorientovat na francouzštinu, usměje se, a odpoví:"To nic, v pořádku." Očividně se dobře baví když vidí, že na ni zírám s otevřenou pusou. (Melissa , 09.09 16:38) |
Beru to setkání jako osud, na náhody nevěřím, jinak bych přece nebyl na tomhle "výletě". Když můj údiv lehce odezněl, představil jsem se a pokorně ještě jednou omluvil. Usmála se. (Satanriel , 10.09 15:23) |
"Neomlouvejte se, mě se to stává také. Jsem Žaneta," představí se a věnuje mi ještě jeden kouzelný úsměv. Uvědomil jsem si, že při pohledu na ni ztrácím řeč. Sakra, tohle přece nemůže být v normálním životě možné, pomyslel jsem si. (Melissa , 10.09 17:00) |
Odejít, spíše utéct z domova, ocitnout se ve Francii, v Paříži. Ztratit minci jenž měla mi ukázat cestu a teďka potkat stvoření, jenž je obrazem i snem mým. Nerad bych zastavil konverzaci, zeptal jsem se tedy na... (Satanriel , 10.09 18:34) |
to, zda by se mnou nechtěla poznávat kousek po kousku Paříž. Připadám si jak na da Vinciho obrazu. Jen já, Ježíš a Žaneta, Máří Magdaléna na vzácném obrazu Poslední večeře. Večeře, výborně. "Žaneto, nešla byste na večeři, třeba" polknu na sucho "společně ?..." ani se nedoufám doufat, že přijme a proto doplním " ...a pak třeba do Louverské galerie ?" (Darkfantom, 10.09 18:40) |
Její úsměv, spíše soucitný než veselý, cítím až hluboko v sobě. "Ano, půjdu moc ráda." Začínám mít opět problémy s vyjadřováním. "Ano? To je výborné," vykoktám ze sebe nakonec. (Mon-gi , 10.09 18:51) |
Bok po boku jsme se vydali k restauraci kousek od Eifelovky. Sedli jsme si ke stolku. Kolem jen Eifelský park, páry milenců na lavičkách. Na stole růže a svíčka. Objednali jsme si víno (Darkfantom, 10.09 19:12) |
Číšník rozlil víno nejprve mě, ale když se chystal nalít taky Žanetě, zastavila jej se slovy. "Já nemohu, ráno jsem si vzala antabus. Ale přesto děkuji." Antabus? Lehce se mi zkrátil dech. Kdo by to byl do ní řekl. (Satanriel , 11.09 03:51) |
Usrkl jsem vína a poděkoval čišníkovi. Otočil jsem se na Žanetu "antabus ? Kdysi jsem ho také brával" pousmál jsem se na ni a zamyslel se nad svoji alkoholickou minulostí (Darkfantom, 11.09 17:53) |
Vrátil jsem se zpátky. Do těch časů, které jsem snad ani neprožil. Nebo? (radexk, 12.09 14:32) |
"Antabus" odpověděla a lehce se usmála. "Víš, před rokem mi zemřelo dítě a manžel mě poté opustil. Začala jsem pít". V očích se ji objevila slza (Darkfantom, 12.09 15:27) |
Chtěl jsem se o jejím životě dozvědět co nejvíc, teď na to ale nebyla vhodná chvíle. Raději jsem tedy změnil téma. (Melissa , 12.09 20:09) |
Odvedl jsem raději téma "Tak co Eifelovka ? Líbí ?" Podívala se na mě pobaveným pohledem typu : To myslíš vážně ? Už ji cukaly koutky. Začali jsme se hlasitě smát ... jediné co si pamatuji je to, že jsme se vzbudili ráno. Brzy ráno na vrcholu Eifelovky v těsném objetí. (Darkfantom, 12.09 20:53) |
Objetí pomalu chladlo, až vychladlo úplne. Probudil mne až chlad, napodruhé. Opět sen, podle účtu v kapse jsem poznal, že mě čeká krušná kocovina. Co naplat, čas opláchnout obličej v té zaplivané noclehárně. Vyhrnu rukávy a tam, telefonní číslo. Žádná Eifelovka, ale Žaneta v hlavě. (Satanriel , 12.09 23:29) |
Zvednu telefon a vytočím číslo. "Volané číslo neexistuje" upozrňuje mne francouzský hlas. Podívám se na telefonní číslo a zajistím, že mi jedna cifra chybí (Darkfantom, 13.09 10:04) |
Vytočím rychle číslo správně a ozývá se tolik povědomé zvonění. Čekám. Čekám. Ale nikdo telefon nebere. "No nic, zkusím to později," říkám si. (Mon-gi , 14.09 19:11) |
Co teď, ale budu dělat? Paříž mi nějak nepřipadá už úchvatná, celkově se vše zdá být, ponuré. Hledal jsem svobodu, však uvěznil jsem se opět, v srdci svém. Zavolám za hodinu. (Satanriel , 14.09 20:49) |
Zatím bloumám potemnělými ulicemi. Kam zmizely rozjásané domy, sluneční svit a usměvavé tváře kolemjdoucích? Už dávno vím, že nic není jen krásné nebo jen ošklivé, ale jako dnes, tak pokaždé mě připomenutí tohoto faktu zabolí. (Melissa , 14.09 21:33) |
Kolemjdoucí si asi říkají že nejsem normální. Procházím kolem se zamlženým výrazem hledíc někam do pryč. Hodina, konečně hodina. Spěchám zkusit zavolat znovu. (Mon-gi , 15.09 07:25) |
Vytočím číslo. Ozve se tón, který mi udělá radost. "Prosím ?" Ozvala se Žaneta. "Ahoj, to jsem já, Jirka" řekl jsem energicky (Darkfantom, 15.09 14:30) |
"Podnikneme dneska něco?" ptá se vzápětí. "Klidně, můžeme zajít do Louvru," na to Žaneta. Snažím se nedát do telefonu znát své nádšení. "Dobře, vyzvednu tě ve dvě u Eiffelovky, souhlasíš," uzavřu hovor. (Mon-gi , 16.09 07:24) |
Změna přišla, jako mávnutím kouzelného proutku. Těším se jako malý kluk, a i ulice jsou najednou přívětivější. "Paříži, konečně se opět usmíváš," říkám si polohlasem. (Melissa , 16.09 18:00) |
Došel jsem až k Louveru, sedl jsem si před skleněnou pyramidu na lavičku a čekal, hodinu. Dvě hodiny, Žaneta nepřišla (Darkfantom, 16.09 18:53) |
Snad mohla mě napadnout lepší věc (v žádném případě jsem nechtěl odejít), jak si zkrátit čekání, ale nenapadla. Začal jsem plivat na holuby a dlažbu. Po pár minutách jsem uslyšel hlas, káravý hlas. (Satanriel , 16.09 22:26) |
"Pane, přestaňte," ohradil se na mě hlídač. "Omlouvám se," odpověděl jsem a začal jsem mu vysvětlovat svou situaci. (Mon-gi , 17.09 07:24) |
"To je mi jedno, mladý muži. To vás neopravňuje k znečišťování veřejného prostranství," vyšťekl na mě. Začal jsem se omlouvat, ale on mě neslyšel. "Jestli okamžitě neodejdete, zavolám policii." (Melissa , 17.09 15:22) |
Poodešel jsem o kousek dál, abych ho uklidnil. Naštěstí se zrovna objevila Žaneta. "Vše v pořádku," zeptala se mě, když viděla, jak ode mě odchází hlídač. "Samozřejmě, půjdeme?" odpověděl jsem. (Mon-gi , 18.09 07:26) |
Přikývla. Cestou jsem se zeptal, co ji tak strašně zdrželo (Darkfantom, 18.09 18:04) |
"To je jedno. Půjdeme," nechtěla mi to říct. Vydali jsme se tedy na cestu. (Mon-gi , 19.09 07:19) |
"Žaneto, čekal jsem dvě hodiny, málem na mě přišla policie, zasloužím si vědět kde jsi byla a proč si nepřišla včas" (Darkfantom, 19.09 15:00) |
Chvíli mlčela. "Víš, právo na to asi máš, ale tohle bys nepochopil. Navíc se, proč si to nepřiznat, skoro neznáme, a ty nemusíš o mém soukromí vědět hned vše." Překvapila mě. Takhle jsem ji neznal. (Melissa , 19.09 16:05) |
Trošku jsem se zamyslel, ale pak jsem se rozhodl neřešit její manýry. Přišli jsme k Louveru a koupil jsem lístky (Darkfantom, 19.09 18:35) |
Jakmile jsme vstoupili dovnitř, stal se ze Žanety nový člověk. Jak se mi svěřila, milovala umění. Dokonce studovala malířskou akademii, ale kvůli těhotenství toho nechala. "jak celý příběh dopadl, už víš," řekla a smutně se usmála. (Melissa , 21.09 17:26) |
pohladil jsem ji po rameni a usmál se na ni. Procházeli jsme kolem Madonny ve skalách a oba jsme se zadiskutovali nad tématem Leonarda da Vinciho (Darkfantom, 21.09 18:11) |
"Byl to genius,"rozplývala se Žaneta. "To co ve své době dokázal, je prostě fascinující!" Zastavili jsme se u obrazu Mony Lisy. Žaneta se nadechla, ale nakonec neřekla nic. Nechtěl jsem tuto nádhernou chvíli kazit hovorem, jen jsem ji jemně chytil za ruku. Žaneta neodtrhla pohled z obrazu, jen stiskla mou ruku ve své. (Melissa , 22.09 17:04) |
Myslím, že právě v této chvíli jsme byli jedno tělo a jedna mysl. Oba dva jsme mysleli na ty samé kontury. Rozdílné výšky dvou horizontů, nežné linky značící závoj, nebo kapuci na hlavě, zajímavou krajinu. "Většina malířů namaluje krásnou dívku na křeslu v krásné přírodě. Podívej se na to pozadí. Mona Lisa v křesle na balkoně a za ní depresivní terén." (Darkfantom, 23.09 20:15) |
Žaneta jen lehce přikývla a pevněji mě stiskla za ruku. Dokonce se mi zdálo, že jsem cítil tep její krve. V tu chvíli mi bylo všechno mé trápení jedno. Zapomněl jsem na problémy doma, na to, proč jsem utekl. "Žaneto, musím ti něco říct," podíval jsem se na ni. (Mon-gi , 29.09 14:56) |
"Víš, je mi s tebou strašně dobře..." "Mě také" skočila mi do řeči "....Dlouho jsem necítil takov ésilné bušení srdce" řekl jsem a podíval se jí do očí (Darkfantom, 30.09 20:36) |
"A nikdy jsem s žádnou jinou necítil, to se teď prožívám s tebou," pokračoval jsem. "Já vím," přerušila mě znova. (Mon-gi , 30.09 21:11) |
Když podruhé na mne pohlédla, její oči byly smutné. "Copak se děje?" byla přirozeně má otázka. Neodpovídala. Stiskl jsem proto její ruku silněji, na důkaz pochopení. "Víš, my dva, no. Je nám spolu krásně, ale tím to asi musí končit..." její hlas šel do ztracena. "Proc?!" svíralo se mi srdce mocně. "Já jsem ..." odpověděla. "Ano? Co jsi? Povídej" (Satanriel , 01.10 09:49) |
"Nevím jestli ti to můžu říct," napínala mě, až jsem si myslel, že to dělá schválně. "Já to snesu, jen mi to už, prosím, řekni," reagoval jsem. (Mon-gi , 02.10 14:02) |
"To bys asi nepochopil," zavrtěla hlavou. Snažil jsem se být klidný, ale její tajnůstkáření mě doopravdy vyvádělo z míry. "Poslouchej," začal jsem, ale ona mi skočila do řeči. "Dobře, dobře." Zhluboka se nadechla. (Melissa , 02.10 16:06) |
"Jseš normální chlap, že ?" Zeptala se mně "..ale Žanet..." začal jsem odporovat "Jseš normální chlap, že ?" skočila mi razantně do řeči. "Jo" řekl jsem zaraženě. "Chceš vztah, lásku, pochopení, sex.."štěkala na mě a chtěla pokračovat "Jo, sakra chci" zvýšil jsem hlas "Tak já ti to ale nemůžu dát. Jsem HIV pozitivní" (Darkfantom, 03.10 16:21) |
Vzduch mezi námi by se v tom okamžiku nedal ani krájet. Žaneta odvrátila tvář, škubala sebou, jak přemáhala pláč. Nemohl jsem popadnout dech. V puse mi vyschlo, musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem polkl. Tak takhle to je. (Melissa , 03.10 17:43) |
"HIV pozitivní?" vyslovit tahle slova mě bolelo. Smutně kývla. "Je tomu pár let co to vím. Proto jsem byla alkoholička. Ten den, kdy jsi do me vrazil, tam na ulici. Byla jsem rozhodnuta zemřít. Zabít se, ale teď..." ani nedořekla větu, slzy kapaly, plakala. (Satanriel , 03.10 23:07) |
Obejmul jsem ji. "Nebojíš se, že se nakazíš ? Neštítíš se mně ?" Zeptala se vzlykavě a stále plakala. "Ne, Žaneto. Miluji Tě" (Darkfantom, 04.10 11:42) |
Obrevske oči se na mě pátravě zadívaly, renrgenovaly každý centimetr mého obličeje. Zavrtěla hlavou. "Já tebe ne. Nesmíme se dál stýkat. Nechci tě vidět." Každé slovo vyslovovala s velkou námahou, plakala. (Melissa , 04.10 15:17) |
Teď se slza vetřela do očí i mně. "Cože ? Takže to všechno byla jen lež ? Jen obyčejné divadlo ? To snad nemyslíš vážně." (Darkfantom, 04.10 19:37) |
Zaváhala, pak přikývla. "Už půjdu." Otočila se, na chvíli zaváhala, jako by snad čekala že ji zastavím, pak ale zamířila směrem k východu. Já zůstal stát na místě a jediný, kdo se na mě v té chvíli díval, byla Mona Lisa se svým tajemným úsměvem. (Melissa , 04.10 20:48) |
Pak to přišlo zatmění mozku. Když už Žaneta pomalu opouštěla galerii, rozběhl jsem se k ní. Zkameněla ve dvěřích. S pokřikem "Ještě pusu na rozloučenou" jsem k ní doběhl. Usmála se. "Tak dobře, ale poslední." řekla smutně. Políbil jsem ji a nenápadne, v nestřežené chvíli, ji kousl do rtu, objevila se kapička krve. Můj konec. Zjistila to. "Teď si budeme užívat život naplno, spolu, každý den jako poslední" řekl jsm šťastně. (Satanriel , 05.10 13:31) |
Ztuhla a zalapala po dechu. Z ranky ve rtu jí po bradě stékal tenký pramínek krve. Usmál jsem se na ni. "Říkej si co chceš, dělej co chceš, ale teď mě už od sebe neodeženeš. Jedeme v tom spolu." (Melissa , 06.10 15:49) |
"Blázne" vydala ze sebe jedno slovo , chytla mě za ruku a táhla mě s sebou pryč (Darkfantom, 07.10 11:35) |
Z chůze se stal běh, dlouhý běh napříč Paříži dokud dech nevypověděl službu. Žanet se na mne podívala "Opravdu jsi chtěl, aby život Ti utíkal takhle rychle?" vyhrkla na mě. "S Tebou? Ano!" zněla odpověď. (Satanriel , 08.10 08:32) |
"Já ne," zněla její odpověď. "Já s tebou chci žít co nejdéle. Ale uteče to," usmála se smutně. Chtěl jsem něco říct, moje slova se však zarazila v dlouhém a překrásném polibku. (Melissa , 08.10 20:22) |
"Polibek pro zichr?" řekl jsem s opětovným úsměvem. "Ne, tohle byl pravý polibek bez strachu z Tvé ztráty." (Satanriel , 08.10 23:19) |
"Polibek z lásky, polibek z radosti," pokračovala a v očích se jí opět třpytily slzy. Tentokrát ale byly jiné. Hřály. Byly to slzy štěstí. (Mon-gi , 11.10 10:52) |
Konečně jsem měl ten pocit z naplnění osudu, byť tak krátkého. Náhle mne však přepadl dlouho necítěné nutkání, psát o mém osudu. Na její tělo. (Satanriel , 11.10 12:29) |
"Chtěl bych být teď někde s tebou sám," řekl jsem Žanetě. "Bohužel u mě na ubytovně bychom neměli soukromí," pokračoval jsem ve víře, že mi nabídne, abychom šli k ní. (Mon-gi , 11.10 16:06) |
"U mě v azylovém domě taky ne," odpověděla smutně. V té chvíli jsem si uvědomil, že ačkoli znám její největší tajemství, je stále ještě spousta věcí, které o ní nevím. (Melissa , 12.10 10:50) |
"Bez života, bez vlastního domova. Osud nás miluje, co?" neodpustil jsem si lehký sakrasmus. (Satanriel , 12.10 13:48) |
Na zlomek sekundy jsem v jejích očích pocítil výčitku. Nebo se mi to jen zdálo? "Ty jsi měl aspoň na výběr. Kdo tě nutil odjít z domova?" A měl jsem to. (Melissa , 12.10 18:10) |
"Ale znám jedno místo" řekla Žanet "Nečekej hotel Imperial, ale prostě je to tam soukromý, ačkoliv ne příliš hygienický ...." "Tak jdeme " vyhrkl jsem ze sebe hnán živočišným pudem (Darkfantom, 13.10 15:10) |
náš nový útulek se nacházel na okraji samotného města. Opravdu, hotel se to nedalo nazvat, však líbil se mi. Byl to totiž starý antikvariát. (Satanriel , 13.10 15:35) |
Když jsme vešli dovnnitř, ovanula mě tolik známá vůně starých knih. Místnost byla malá a přeplněná regály s knihami, mezi nimiž se tísnil malý stolek, za kterým seděla stará žena. Za stolkem jsem zahlédl úzké, točité schody vedoucí nahoru. (Melissa , 13.10 18:01) |
Starší dáma jenom poposunula své mohutné brýle když spatřila nás. Vyloudila neupřesnitelný úsměv na tváři a pak se opět zabrala do četby. Žanet mezitím prstem signalizovala ať ji následuju, potichu. (Satanriel , 15.10 07:26) |
Obešli jsme stůl a vystoupali nahoru po schodech. Stařena nám nevěnovala pozornost, věnovala se jen své knize. Žaneta otevřela dveře na konci schodiště a vešli jsme do malého pokoje. (Melissa , 15.10 15:51) |
Dole byl antikvariát, ale tady nahoře, hotový knižní ráj. "Tak taky jsem hledala prince v knížkách. A.." rozpovídala se Žanet. "A žádný nepřišel, co?" (Satanriel , 15.10 20:56) |
"Ale přišel" podívala se na mě a políbila mě. "Wow" řekl jsem po dlouhém polybku (Darkfantom, 17.10 17:40) |
Místnost se naplnila opět tichem stejným jako před našim příchodem. "Tak, teď Já si sednu zde a ty Žanet, naproti mě, platí?" ukázal jsem na stolek s dvěma židlemi. "A?" zněla otázka. (Satanriel , 19.10 13:26) |
"Budeme si povídat. Chci o tobě vědět všechno." Žaneta se neusmála. "Nikdo na světě nemůže vědět o tom druhém všechno. Ani já o tobě, ani ty o mě." (Melissa , 20.10 17:56) |
"Vlastně máš pravdu, to nejde. Zvlášť když máme tak málo času." Její pohled vypovídal o pocitu provinění nad tím, co jsem udělal. (Satanriel , 21.10 15:44) |
Nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků. "Tak to necháme na jindy," šel jsem k Žanetě, uklidnit situaci polibkem. Bál jsem se, že ucukne, ale mýlil jsem se. Náhle jsme se váleli mezi všemi těmi knihami... (Mon-gi , 27.10 14:36) |
Ráno jsme se probudili vedle sebe. Nazí a přikryti dekou. Kolem nás ležela spousta spadaných knih. Žaneta mně pohladila po tváři a políbila "Dobré ráno" usmála se (Darkfantom, 28.10 09:59) |
"Hmm celkem se divím, že žijeme. Milovali jsme jakoby by to mělo být naposled..." ani nevím proč jsem to řekl, ale řekl. (Satanriel , 28.10 17:51) |
"Nebylo," zašeptala a já v jejích očích poprvé spatřil něco jiného, než neštěstí. "Pořád se trápíš?" zeptal jsem se. (Melissa , 29.10 17:18) |
"Trápím, kdo by se netrápil? Vždyť darovala jsem ti smrt z mých úst." zněla její tichá odpověď. "Tu nejsladší ale!" vyhrknul jsem. (Satanriel , 30.10 06:38) |
a jejich rty se spojily, touha znovu rozbušila jejich srdce a pod dekou se děly věci... (Frea Nea, 30.10 20:46) |
"Teď bych chtěl zemřít!" křičel jsem z pod deky. "Proč?! V nejlepším?" zněl druhý hlas. "Právě. Nahý a v lůnu ženy kterou miluji." (Satanriel , 30.10 20:49) |
a vtom- jeho srdce zachvátil infarkt, a on opravdu zemřel s nejmilovanější osobou... (Frea Nea, 31.10 21:51) |
Zemřel ? Básnicky řečeno. Byla to ta chvilková příjemná smrt. Jeho celé tělo se vzepjalo a jeho rty vyhledaly rty Žanetiny (Darkfantom, 31.10 22:08) |
Po několika minutách probírání zpět do realného světa skrze její rty, mě odstrčila. "Tak nástroje smrti a prokletí se ti zachtělo pořád ochutnávat? Čas utíká, musíme něco podniknout!" vyštěkla do tiché místnosti plné zapsaných slov. (Satanriel , 31.10 22:32) |
Posadil jsem se a podíval se na ni. V očích jí hořely plamínky nadšení, nedokázal jsem odmítnout, i když se mi nechtělo opouštět její tělo, ani útulný kumbálek nad antikvariátem. (Melissa , 01.11 22:19) |
V ústech jsem začal stále více pociťovat chuť na cigaretu s kávou. "Dojdu pro rohlíky a uvařím kávu," řekl nerozhodně a přitom jí něžně hladil na nohou. (Tomáš Zdechovský , 01.11 23:22) |
Když jsem opouštěl náš kumbálek. Pořád jsem cítil její teplo na svém těle. Vše se, ale změnilo jakmilě mě v antikvariátu spatřila stařena. "Jsi jako každý co tu byl!" vrazila mi tuhle větu hned ve dveřích. (Satanriel , 02.11 07:09) |
"Prosím ?" Zeptal jsem se tázavě. Podívala se na mne skrze brýle "zaprvé máš rozeplý poklopec a zadruhé jí jen využiješ a odcházíš a už se tu nikdy neukážeš" zasmál jsem se, zapl si zip a odešel do krámu (Darkfantom, 02.11 20:02) |
Stařena však byla neodbytná. Vyšla za mnou ven a ještě na mě pokřikovala: "Jsi frajer, nevážíš si jí! Zkus se nad sebou někdy zamyslet! Ona není nejakou lehká holka. Je citlivá! Rozumíš?!" (Tomáš Zdechovský , 02.11 22:30) |
Ignoroval jsem ji a pokračoval v původním plánu dojít pro pečivo a cigarety. Bohužel, nasadila brouka do hlavy, jací jiní? Jak se Žanet stala HIV? Milion otázek... (Satanriel , 03.11 07:34) |
Za půl hodiny jsem se vrátil z krámu. Bába na mně zůstala civět s otevřenými ústy. Napadlo mě říct jí "To koukáte, co ?" ale nakonec jsem si to odpustil (Darkfantom, 03.11 14:10) |
Nic by to nevyřešilo. Čekala mě Žanet, to bylo pro mě důležité. Potichounku jsem pokračoval nahoru, v tom mě zamrazilo. Uslyšel jsem cizí mužský hlas za dveřmi a zněl dosti rozčileně. (Satanriel , 05.11 07:09) |
Během nákupu jsem si v hlavě vymyslel tolik možných vysvětlení toho všeho, že mým prvním popudem bylo se otočit, utéct a už se nkdy nevrátit. Přirozená zvědavost však nakonec zvítězila, tak jsem se přitiskl ke dveřím a nenápadně, aby to stařena neviděla, jsem poslouchal. (Melissa , 05.11 19:09) |
To co jsem slyšel mě silně rozrušilo. Nemohl jsem věřit tomu co se tam povídalo. Rozplakal jsem se nad tím. (Satanriel , 06.11 17:36) |
"Proč musíš odjet," zněl za dveřmi tajemný mužský hlas. "Nemůžu s ním zůstat a dívat se na něj, jak z něj prchá život. Kvůli mě," odpověděla mu Žaneta. "Musím pryč, tati," dodala. (Mon-gi , 08.11 20:45) |
Nemohl jsem dál. Sešel jsem opatrně ze schodů, a nevšímaje si stařenina hltajícího pohledu staré drbny jsem se snažil nedát průchod slzám, které se mi draly do očí. (Melissa , 08.11 21:08) |
Venku jsem si sedl na lavičku, a uvažoval nad tím, jak takovou situaci vyřeším. Pak mi to došlo. Pojedeme k nám! Domů! Ukážu Žanetě můj život, musí vidět, že ona je jediné světlo v mém životě. Že už nemám co ztratit. (Mon-gi , 08.11 21:25) |
Vběhl jsem do pokoje, jakobych nic neslyšel a nahlas zavolal "Snídaně se nese a po ní jedeme na výlet" podíval jsem se tázavě na muže, se kterým si Žanet povídala (Darkfantom, 09.11 17:15) |
Brečel. Žaneta taky. Teď už nešlo předstírat, že se nic neděje. Naoko tázavě jsem na ně hleděl, Žaneta propukla v ještě větší pláč, prudce mě odstrčila a vyběhla z obchodu. (Melissa , 09.11 21:55) |
zaslechl jsem ještě bábu z obchodu jak za ní ječela "Všichni chlapi jsou stejný prasata" Podíval jsem se na pána, se kterým se Žaneta bavila a zeptal se co se stalo. Změřil si mne pohledem a odešel také (Darkfantom, 10.11 08:20) |
bába za ním opět zařvala "Všichni chlapi jsou prasata" (Darkfantom, 10.11 08:21) |
Její posmešné vykřikování mi trhalo uši. Seběhnul jsem dolů a podíval se na ni. "Taky mám AIDS jako Žaneta kterou miluji, ještě jednou něco takového zařveš. Plivnu ti kapku krve do toho tvého kafe nebo co to máš, když se nebudeš dívat!" (Satanriel , 10.11 19:14) |
Okamžitě zmlkla, jen si mě přísně (a trochu vyděšeně) měřila pohledem. Vyběhl jsem z obchodu a rozhlédl se. Ulice po obou stranách zela prázdnotou, a já cítil, že se mě zmocňuje panika. Věděl jsem, že jestli teď Žanetu nenajdu, už ji nikdy neuvidím. (Melissa , 11.11 16:26) |
Pocit beznaděje a bezradnosti, jediné myšlenky co jsem měl se zaměřovali na Žanet. Čas přestat polykat slzy a vyrazit, ale kam?! (Satanriel , 13.11 20:14) |
Znal jsem ji příliš málo na to, abych věděl, kam asi půjde, když je jí zle. Napadala mě spousta míst, ale ani na jedno z nich jsem se nakonec nevypravil. Začínal jsem si totiž uvědomovat, že jsem ji ztratil, a s ní i smysl svého definitivně zkaženého života. Měl jsem vztek. (Melissa , 16.11 21:58) |
V tom na mne dopadly vzpomínky z Louveru. Jak se Žanet zasnila u obrazu Madonny ve skalách a jak řekla, že se k němu vrací, když je na dně (Darkfantom, 17.11 16:12) |
chyba, nebyla tam. (Satanriel , 18.11 13:47) |
Pomalu jsem to vzdával. Stmívalo se a já bloumal ztichlými ulicemi bez cíle, pojmu o čase a naděje. Zastavil jsem se na rohu úzké uličky nedaleko místa, kde jsem Žanetu viděl naposledy a zamyslel se. Najednou jsem ucítil něčí ruku na svém rameni, prudce jsem se otočil, a poznal Žanetina tátu. (Melissa , 18.11 18:44) |
"Tady máte adresu, já o ničem nevím" podal mi papírek a odešel (Darkfantom, 23.11 18:55) |
Chvíli jsem jej žmoulal v ruce, než jsem se na něj podíval. Stálo tam jméno ulice a čtvrti, které mi nic neříkalo, já byl však odhodlán Žanetu najít, ať se děje cokoli. (Melissa , 24.11 17:11) |
Zašel jsem do místní netové kavárny a naťukal data do počítače. Doklikal jsem se až k domu, který byl na papírku (Darkfantom, 25.11 19:32) |
Rychle jsem na zadní stranu papírku načmáral pokyny, které mě měly dovést až k domu mé milované, zaplatil a vydal se hledat stanici metra. Žanetin dům byl až na druhé straně města, čekala mě tedy poměrně dlouhá cesta s několikerým přestupováním. (Melissa , 26.11 15:12) |
Na linkách metra jsem většinou stihnul poslední večerní spoje. "Aspoň trochu štěstí v neštěstí," říkal jsem v duchu. Jen do okamžiku, než jsem zjistil, že nemám peněženku. "Těch pár drobných. Když mu udělají radost," řekl jsem si a zkontroloval druhou kapsu, kde jsem měl papírek s adresou. (Mon-gi , 02.12 15:58) |
Když jsem vystoupil z metra, které mě mělo dovézt k Žanetině domu, mírně jsem zabloudil. Žádný z názvů ulic, kterými jsem procházel, mi nic neříkaly a samozřejmě byly liduprázdné, tudíž jsem se neměl koho zeptat na cestu. (Melissa , 02.12 17:39) |
Hledal jsem dlouho, procházel ulicemi sem a tam. "Přece se teď nevzdám když jsem tak blízko." Po dalši hodině pátrání jsem konečně stanul před jejím domem. Vypadal podivně prázně. Nekterá okna byla rozbitá a jiná už tam ani nebyla. Prošel jsem předzahrádkou a stanul u vchodových dveří. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo půl druhé. Rozhodl jsem se vejít dovnitř. Zkusil sem kliku a dveře se nehlučně otevřely. Udelal sem krok dovnitř. "Žanet?" (HunteR , 06.12 10:00) |
Źádná odezva. Ucítil jsem vůni kadidla a uslyšel divné zvuky, znělo to jako nějaká zaříkávadla, že by v latině? (Lena, 07.12 01:36) |
Dům na mě působil natolik divně, že mě zvuky ani vůně nepřekvapily. Že bych tu něco takového čekal? Šel jsem opatrně dál chodbou, sem tam jsem zakopl o vymlácené dlaždice. Zvuk sílil, byl jsme blízko. (Melissa , 07.12 11:24) |
Za rohem jsem spatřil dveře z nichž se linulo světlo. Opatrně jsem se přikradl blíže a nahlédl dovnitř. Stálo tam 6 postav v hábitech s kápěmi. Držely v rukou svíce a mnoho dalších svící stálo okolo v místnosti. Některé na nábytku některé na zemi, ale dohromady dávay zvláštní obrazec. A uprostřed toho všeho ležela Žanet. Oči podivně zakalené hleděly do stropu....do prázdna. Vypadala jako mrtvá ale bylo vidět že dýchá. Postavy mumlaly něco jako obřadní zpěv. Nevědel jsem co mám dělat. V tom jedna postava uchopila rezavý nůž ze stolku za ní, a začala přistupovat k Žanet. Rozhodl jsem se jednat. Vedle sebe jsem spatřil větší klacek. "Na mojí Žanet nikdo nořem nesáhne!" (HunteR , 07.12 14:15) |
Popadl jsem klacek a vrhl se na postavu s nožem. Ta pronikavě zaječela, když jsem ji jím přetáhl přes hlavu, nicméně se otočila a mířila nožem na mě. Nikdy jsem neměl v rukou moc velkou sílu, ještě chvíli jsem zápolil se šesti zakuklenci, nakonec jsem skončil na zemi. (Melissa , 08.12 18:26) |
Byl jsem jako v mrákotách. Viděl jsem že se postavy kvapem dohadují co se mnou. Když tu náhle jsem jako ve snu zaslechl houkačky policie. Postavy se v tu ránu vrhly ke dveřím a zmizely prič. Pak jsem omdlel. (HunteR , 13.12 12:54) |
Probral jsem se v sanitce, otevřenými dveřmi jsem viděl, jak záchranáři z domu vynáší přikrytá nosítka. Ten pohled byl jako ostrý nůž v zádech, hlavou mi probleskla myšlenka na jedinou věc: Žanet! (Melissa , 13.12 21:32) |
Pokusil jsem se zvednout, ale vtom se za mnou ozval hlas ošetřovatelky. "Ležte klidně." "Co je s Žanet?" zeptal jsem se. "Vaše přítelkyně může mluvit o obrovském štěstí, je předávkovaná nějakou drogou ale jinak v pořádku." "Tak kdo je na těch přikrytých nosítkách?" Otázal jsem se. "Nevím to určitě." Zašeptala "Ale nejspíš jedna z osob co byly s vámi v domě." "Slyšela jsem že se střílelo." Takže Žanet je v pořádku. To se mi ulevilo. (HunteR , 19.12 17:19) |
I přes obrovskou úlevu ve mě zůstal střípek pochybnosti. Nedokázal jsem si vysvětlit, co mělo tohle všechno znamenat. Drogy, zamaskované postavy, podivný rituál a dokonce i zbraně! Doufal jsem, že budu mít možnost se od Žanety všechno dozvědět. (Melissa , 22.12 12:06) |
Když jsem se probral v nemocnici zjistil jsem, že mě bolí hlava a že nemohu pohnout levou rukou. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem na pokoji sám. Žanet nikde. (HunteR , 23.12 14:12) |
Dveře pokoje byly pootevřené a z chdby se ozývaly kroky a hovor. Každý z těch zvuků byl pro můj sluch jako kopanec do hlavy. Zavřel jsem oči a zkoušel usnout, nepodařilo se mi to. Musel jsem chtíc nechtíc myslet na to, co se stalo ve starém domě. (Melissa , 25.12 12:10) |
V tom vkročila dovnitř jedna ze sestřiček a nesla nějaké léky. "Á dobrý den, tak vy už jste se probral, to jsem ráda." "Jak dlouho tu ležim?" Zeptal jsem se. "Jenom dva dny." Odpovídá sestra a bere hrnek čaje ze stolu. "Teď si vemte tyhle léky a zapijte je." Co sem moh dělat vzal jsem si léky. "Výborně." Povídá. Potom odešla a mě se konečně zmocnil kýžený spánek. (HunteR , 26.12 09:19) |
Tvrdý, bezesný spánek, trvající věčnost. Tou se pro mě stal v okamžiku, kdy jsem se probudil a uvědomil si, že čas neúprosně letí a já stále nevím o nic víc, než jsem věděl před týdnem. (Melissa , 26.12 22:55) |
Zvedl jsem se. Už jsem se cítil lépe. Přišla sestra a povídá. "Tak dneska vás už pustíme domů." Zaradoval jsem se. "Prosim vás víte jak mě přivezli, byla tam se mnou jestě jedna dívka, nevíte o ní něco?" Sestra se zamyslela "Nic se mi nevybavuje, přivezly vás samotného." Takže bylo jasné že budu muset Žanet zase hledat. (HunteR , 27.12 09:53) |
Netušil jsem ale kde. Možná byla v pořádku, možná zraněná, možná dokonce... Ne, na to jsem nechtěl ani pomyslet. Naděje mi svitla v okamžiku, kdy se ozvalo zaklepání a do pokoje vešli dva policisté. (Melissa , 28.12 13:20) |
"Dobrý den." Povídá jeden. "Chci si s vámi promluvit ohledně dění v tom domě, povězte nám všechno co víte." Byl jsem trochu zaskočen, čekal jsem "Jak se vám daří." Nebo něco podobného. "Nejprv chci vědět co je s Žanet." Povídám. Jak oni na mě, tak já na ně." Ten co pozdravil se zamyslel a povídá. "Vaše přítelkyně je v už v pořádku, je pod naším dozorem." Když to dořekl otočil se na druhého a kývl. Ten se otočil, vyšel ven, zavřel dveře a stoupl si před ně. "Tak a teď vy, potřebujeme vědět všechno." A tak sem začal vypravovat. (HunteR , 30.12 20:47) |
Řekl jsem mu všechno. Jak jsem se seznámil s Žanetou, co se mezi námi stalo, pro jsem šel k ní domů a co se tam stalo. Nebylo mi zrovna dvakrát příjemné mu to všechno vykládat, on chtěl ale vědět úplně všechno. Do detailu. (Melissa , 31.12 13:41) |
Když jsem zkončil povídá. "Zajímavé, velice zajímavé." "Poznáváte tohoto muže?" Podíval jsem se na fotografii. "Bože, co je to za mrtvolu?" Lekl jsem se. "To je jeden z nich, byl zastřelen kvůli útoku na policisty." (HunteR , 01.01 16:41) |
Mlčel jsem. "Tak znáte ho?" dorážel na mě. "Už jsem ho viděl..." Opravdu, byl mi povědomý. Už jsem ho někde spatřil, ale kde? (Melissa , 02.01 14:59) |
No jistě. "Pane bože." Vzkřikl jsem. "To je ten chlápek kterého jsme potkávaly často před antikvariátem." Policista se na mě podíval. "Takže ho znáte?" "Nenám povídám jenom že jsem ho tam viděl." "Dobře tak se uklidněte." Povídá. "Ta vaše přítelkyně, mluvila s ním někdy." Zamyslel jsem se. "Ne určitě ne, ani se nepamatuji že by si ho všímala." (HunteR , 03.01 17:29) |
"Dobře," spokojil se policista. "Poslední otázka. Věděl jste, že je va še přítelkyně HIV pozitivní?" Přikývl jsem. Policisty jsem očividně trochu zklamal. Sadisty. "Už je to všechno?" zeptal jsem se. Oba přikývli, rozloučili se a odešli. Já jsem zůstal sedět na posteli. Z toho všeho mi bylo mírně nevolno. (Melissa , 04.01 16:32) |
Potom přišla sestra s taškou. "Zde máte všechny svoje věci co s vámi přivezly." Podala mi tašku. "Jo a před odchodem se stavte na sesterně." Oblékl jsem se a dal si do kapes svoje věci. Pak jsem vyšel na chodbu. Rozhlédl jsem a šel k sesterně. (HunteR , 07.01 11:56) |
Vrchní sestra na mě už čekala, v ruce propouštěcí formulář čekající jen na můj podpis. Pak jsem konečně opustil nemocnici. Vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Konečně. Jenže kam teď půjdu? (Melissa , 09.01 11:47) |
To byla otázka.Zvláštní obava mne obestoupila ze všech světových stran a nakonec i zevnitř.Zažil jsem už lecos do této chvíle, ale tehle druh strachu byl pro mne doposud neznámým.Něco se změnilo. (Ingrid Indigová , 09.01 14:55) |
Došlo mi, že poprvé v životě nemám strach o sebe, ale o někoho jiného. Bylo to směšné, uvědomit si, že jsem doposud žil jako ten největší sobec. (Melissa , 17.01 10:51) |
Člověk je zvláštní tvor.Jakto, že některé věci ač leží přímo před námi jak otevřená kniha nevidíme?Ano, konečně jsem z té knihy mohl číst i já.Jsem sobec. (Ingrid Indigová , 17.01 22:51) |
Ale už nechci být. Co že to říkala sestřička? Že je Žaneta v pořádku? Musel jsem ji tedy najít. První, co mě jako stopa napadlo, byl dům, kde se to všechno stalo. Pochyboval jsem sice, že bych ji tam našel, ale někdo by tam o ní mohl něco vědět. Jinou stopu jsem bohužel neměl. (Melissa , 18.01 13:00) |
Došel jsem do té ulice a nenápadně jsem šel po druhé straně ulice, pošilhávajíc směrem k domu. K mému zklamání však přek ním stálo několim policejních aut. (HunteR , 20.01 17:44) |
Co se tu vlastně ve skutečnosti stalo? Přemohl jsem nutkání se do domu dostat i přes přítomnost policistů, a začal jsem přemýšlet. Kdo jiný by mohl o Žanetě něco vědět? Aha, už vím! Ta žena v antikvariátu! (Melissa , 22.01 18:30) |
Ale tam se mi moc nechtělo. Zas přez celé město. Ani nevím proč ale zamířil jsem k tomu domu. "Dovnitř nesmíte!" Obořil se na mě policista u branky. Řekl jsem mu že jsem ať zavolá někoho kdo tu byl jako první. Když přišel jiný policista hned mě poznal. "Zdravím, už je vám lépe? Asi chcete vědět co se tu stalo?" Zavedl mě dovnitř a začal mi vykládat co vše už zjistily. "A jak se vede té vaší přítelkyni?" "Nevím, nemohu jí najít." (HunteR , 22.01 19:52) |
Poškrábal se na nose. "To je zvláštní, před svým odchodem nám sdělila, že vás vyhledá." (Melissa , 23.01 20:27) |
Tak a je to tu. Prostě se na mě vykašlala. Sedl jsem ji za židly v jedné z místností a dal se do přemýšlení. Musím něco zjistit o těch zakuklencích. Začal jsem u mého známého policisty, který byl velmi sdílný a řekl vše co věděl a mohl. (HunteR , 23.01 20:50) |
"Podle toho, co víme, se jednalo o jednu z četných pařížských sekt," dal se do vysvětlování. "Nevíme o ní nic konkrétního, což není nic neobvyklého, v posledních letech tu vyrostly větší i menší spolky, jako houby po dešti." (Melissa , 24.01 15:33) |
"Ten kterého jsme tu dostaly byl jeden z nových členů. Tohle bylo něco jako přijímací rituál." Bylo to vše co věděl. Zklamaně jsem se ploužil ulicí přič od toho domu. Tak přece jenom budu muset zaskočit do toho knihkupectví. (HunteR , 24.01 20:41) |
Žaneta a sekta. Jde to vůbec dohromady? A proč ne? Co jsem o ní vůbec, za těch pár dní co jsem ji znal, věděl? Jen to, že se jmenuje Žaneta a je HIV pozitivní. Víc nic. Kdo ví, jaká tajemství přede mnou ještě skrývá. (Melissa , 25.01 12:23) |
Šel jsem po paměti k tomu knihkupectví. Ale nemohl jsem ho zaboha najít. V té straně ulice bylo jenom papírnictví, zverimex, a restaurace. Nevěděl jsem co mám dělat. (HunteR , 25.01 12:29) |
Zastavil jsem intelektuálně vyhlížejícího mladíka, a na antikvariát jsem se ho zeptal. Nic o něm nevěděl, což mě překvapilo, protože to byl právě ten typ, co leží celé dny v knihách. Nebo tak asi jenom vypadal. (Melissa , 25.01 12:39) |
Zkusil jsem ještě pár lidí, jen jeden z nich říkal že tu někde byl ale když se rozhlédl byl stejně bezradný jako já. Zkusil jsem procházet okolními ulicemi a všude jsem se vyptával na antikvariát. Nikdo mi neporadil. Zklamaně jsem se zhroutil na lavičce v jenom malém parčíku. (HunteR , 26.01 18:45) |
V hlavě mi jako film běžely zážitky posledních pár dní. Zdálo se to tak neuvěřitelné, a přitom to byla pravda, hluboko se nořící do mého života a já věděl, že jestli teď nasednu na vlak a bez odpovědi pojedu domů, něco mě požene zpět. Ne, nemohl jsem odjet. (Melissa , 26.01 20:34) |
Zůstal jsem sedět na té lavičce. Vtom kolem mě někdo prošel a do ruky mi dal lístek. Nahoře bylo "Pomozte mé dceři." Takže zase její otec. Na druhé straně bylo napsáno. (HunteR , 28.01 19:17) |
Byla tam zase adresa. Začínal jsem si připadat jako v nějaké pitomé hře. Když jsem se otočil a chtěl běžet za ním, nebyl tam. Jako by se najednou vypařil. Bez meškání jsem se vydal na uvedenou adresu. Koneckonců mi nic jiného nezbývalo. (Melissa , 29.01 12:20) |
Byl to oprýskaný barák se spoustou rozbitých oken a zevnitř se ozýval šílený hluk řvoucích lidí (Darkfantom, 04.03 08:27) |
Normálně bych se asi hned otočil a prchal pryč, ale během posledních hodin mé představy o hrůze nabyly trochu jiných rozměrů, takže jsem pocity hnusu zahnal do kouta a zkoušel najít dveře. Po chvíli jsem cosi co je vzdáleně připomínalo objevil a bez klepání, které by asi stejně bylo zbytečné, vstoupil. (Melissa , 07.03 22:36) |
Byla tam spousta lidí. Stály v hloučcích a skupinách, a vypadalo to že se všichni dobře baví. (HunteR , 18.03 18:07) |
Každá z těch skupinek stála v kolečku, kolem něčeho, co jsem neviděl. Co chvíli se některá z nich hlasitě rozesmála, zařvala, případně zaprotestovala. Nikdo si ani nevšiml, že jsem přišel. Nenápadně jsem se připojil ke skupince, co stála nejblíž u dveří, a nahlédl doprostřed. V ohrádce z ostnatého drátu se převalovaly dvě zkrvavené krysy a snažily se provádět něco, co měla být asi rvačka. Ucho jedné z nich se válelo v rohu ohrádky. Musel jsem se odvrátit. (Melissa , 21.03 13:54) |
V ostatních hloučcích to vypadalo podobně, akorát tam občas byla jiná zvířata. Krysy, potkani, něco jako fretky, kohouti a možná i něco většího. Bylo to zvláštní že si tady toho ještě nikdo nevšim. Hluk to byl strašlivej. (HunteR , 21.03 14:00) |
Snažil jsem se neposlouchat jekot umírajících zvířat a smích těch, co si vsadili na jejich protivníky. Přemýšlel jsem, co tady dělám, proč Žanetin otec chtěl, abych sem přišel. Nenápadně jsem se protahoval mezi burácejícími lidmi a hledal někoho nebo něco, co by mi dalo odpověď na všechny mé otázky. (Melissa , 04.04 14:38) |
Byl jsem tak trochu bezradný, ale napadla mě spásná myšlenka. (Mon-gi , 04.05 21:15) |
Kyanid...! (Satanriel , 04.05 21:23) |
Jenže kde ho vezmu a hlavně co s ním? (Mickey, 28.10 14:12) |
Zážitky posledních dní, mě ukazovaly zas jinou stránku života. Nepokoj , rozervanost, sebezničující rytuály se míhaly jak v nějakým poblblým filmu o nezralé mládeži.Ale jakou roli v těchto událostech mám hrát já ? (drahomila, 09.12 12:47) |
Skvělá povídka, začetl jsem se (Sajmon, 12.12 21:57) |
Rozbolela mě z toho všeho hlava (Poeta.cz, 07.01 11:05) |
barikamohammed52@hotmail.com Mé jméno je slečna Barika Mohammed, vysoký dobře vypadající mladá holka, tak krásné a péči s dobrým porozuměním, veletrh v pleti, péče s dobrou sdílení, honesty.I viděl váš profil zde, které mě zajímá hodně a já jsem se rozhodl kontaktovat you.I opravdu chci mít dobré přátelství s vámi, i když jste se oženil můžeme být přátelé, mám důvod výběru vás jako svého přítele, prosím, pokud chcete vědět, more.Please kontaktujte mě přes tento můj e-mailovou adresu (barikamohammed52 @ hotmail.com) Musíme si promluvit a znát své vlastní více, a stejně tak sdílet obrázky na každý other.hope slyšet od vás. Prosím, odpovězte mi na mou e-mailovou adresu (barikamohammed52@hotmail.com) Tvůj nový kamarád slečna Barika, Děkuji. (Poeta.cz, 22.03 21:13) |