Někdy přemýšlela, jestli to má zapotřebí. Každý den vstávat, vyčistit si zuby, nasnídat se (někdy v opačném pořadí) a odejít do školy. Vlastně věděla, že to zapotřebí nemá. Přesto to ale byla její každodenní rutina. Spolužáci si jí nevšímali, což jí při úrovni jejích spolužáků spíše těšilo než rozčilovalo a Jakub, přestože slíbil, že se objeví už měsíc...byl v tahu. Zažíval si skvělé dobrodružství a ona trčela tady. V pitomém obyčejném světě. No je to fér? (Etelwenka, 01.11 11:28) |
Není. Život prostě není fér. Pohlédla z okna a spatřila děti, jak si hrají se svými rodiči. Napadlo ji, jak moc by byl její život jiný, kdyby bývala vyrůstala s otcem a matkou a byla normální člověk. Místo toho však strávila život stěhováním se z místa na místo a chozením do školy, což jí bylo k ničemu. Znechuceně pohodila hlavou. Vážně chtěla pryč z tohohle nudného města. (Lexy, 16.12 11:44) |
A pak se to stalo.
Ne že by to cítila v kostech, na to byla příliš mladá, ale cítila to. Vychovatelka se toho dne mračila víc než obvykle, takže soukromý hovor nepřicházel v úvahu, a ve svých myšlenkách by se asi stejně ztratila.
Pozorovala okno, které i přes otisky dlaní propouštělo obraz jiného, vzdáleného světa... (stranger ![]() ![]() ![]() |
Už dávno přestala doufat, že se něco změní. Možná by bylo přesnější říct, že doufat nepřestala, věřit však ano. Už mnohokrát zažila tu naději, že by si někdo vybral zrovna ji, mnohokrát zažila umístění k pěstounům a stejně tak mnohokrát zažila, že ji po pár dnech odvezli zpátky. Byla jiná. A to lidi děsilo, protože lidi, normální lidi, obvykle děsí, když se někdo - jakkoliv- vymyká. (Etelwenka, 29.01 15:29) |