Mezi pohořími většími než oko lidské spatřilo, v mlžném oparu, co skrýval boží tvář, seděli dva hráči nad šachovnicí. Jeden v černé kápi, prsty kostnaté, stále jen vrzaly, kdykoliv se daly do pohybu a druhý v bílém rouchu jasné tváře s čelenkou z perel. Šachovnice byla velká jako pláň a na ní místo věží a koní, postaveny byly různé figury, skoro jako živé se zdály. Poddaní, podkoní, zemané, měšťané páni. Každá se tvářil dle svého vyznání a hráči je střídavě brali za hlavičky a posouvali tam či onam, jak se jim zlíbylo. Tu černý zaskřehotal a kolem tučného sedláka opředla se černá mračna. Mračna snad morová a on padl k zemi, jak podťatý strom. Pole se otevřelo a šachovnice si jej vzala. Světlému hráči záře jemně zapulzovala a hbitě provedl protitah mužem s vysokou holí. Z prstu světlého, jenž byl figurkám jak obr k mravenci, vyšlehl bílý paprsek a zelený goblin v cestě se roztrhl v půli. Na to černý jen pokýval hlavou... (ThomasneW ![]() |