Jen pár let??? Seděla na posteli a vzpomínala na jeho polibky, doteky, slova... Jsi sladká, strašně sladká... Zavřela oči, aby jí nevyhrkly slzy. Když se měli sejít po půlnoci, kdy začal nový rok, a ona čekala toho morouse, se kterým si psávala. Psal strašně hezké věci. Jenže si povídali hodinu, náměstí se mezitím vylidnilo a zůstali tam jen oni dva. Všude kolem nich střepy... a náhle scéna jako z kýčovité americké romance. Začal padat sníh. Možná by jí i odpustil, že lidi, které má ona ráda, ho začali nenávidět. "Kačko, ty brečíš?" říkal do telefonu. "Neříkej to!" Neříkej to... kdyby jen nebyl tak přecitlivělý. Bere všechno vážně a ji to deptá. Má ho ráda. Je to ale to, co cítí. Milovala jiného muže, dlouho, moc dlouho. A najednou z jejího srdce vymizel. A tenhle chlap, který ji má rád, životem i ženou zklamaný... "Je ti jen patnáct, deset let není málo... a navíc, teprve odešla, já... ještě se necítím připravený. Zůstaneme ve fázi poznávání se, ano?" (Poeta.cz, 03.01 17:27) |
Morous, morous... on ale nebyl morous... byl vtipný, milý a hezký. A starší. To je provnání, co? Studentka a dospělý muž. Deset let je hodně. Ale JE STRAŠNĚ CITLIVÝ... (Poeta.cz, 03.01 17:30) |
O kom v jejím věku by se dalo říct, že je citlivý? Všichni si jen hrají na muže, ačkoli jim ještě nerostou vousy, spí s desítkami dívek jen aby si dokázali, že jsou dospělí. A citlivost? Ta je pro buzny. Kupodivu na tuhle hru všichni přistupovali. Všichni, kromě ní. Připadala si, jako by ani nebyla z tohoto světa. (Melissa ![]() |
Jo... občas se ozvala slova o její... jak to nazvat... Zdá se nazvat rozum patnáctileté ovečky za moudrost? Nebo je to jen něco, co se za moudrost maskuje? O to však nejde. Šlo jí o věci, které on měl. Avšak jeho přecitlivělost... Zakázala si říkat slůvko "ale", copak ALE můžu říct než ALE, které se jí vtírá do mysli? ALE, ALE, ALE.... Morous. (Poeta.cz, 05.01 18:15) |
V určitých chvílích pro ni žádné ALE nebylo. Ve chvílích, kdy nehledala společnost kluka, ale muže. Opravdového muže se zralým smýšlením a vyspělým žebříčkem hodnot. Když byla s ním, žádné ALE se jí do mysli nevtíralo. To až pak, když bylo po všem. (Melissa ![]() |
Pochybnosti. Zachování čistoty do svatby možná ustála, on také, víc nehledal, alespoň zatím... Nedovolila by mu to, nutit ji, měla svoji hrdost. "Jsi sladká..." říkal tolikrát. Není proč odolávat, pořád je to zvláštní nátura. Nesmí odolat. Avšak jak neodolat? Jak vydržet myslet na něj... myslí opravdu na něj? Nebo na toho mladšího... ALE POŘÁD PRO NI STARÉHO! Avšak nižší věk, ač lákal ji, ona jej nelákala. byla zoufalá, v rozpacích, brečela, křičela, BOŽE, POMOZ MI, NEVÍM, CO DÁL! (Poeta.cz, 05.01 19:42) |
Bylo to jako nesmyslný kolotoč, ona chtěla jeho, on ji ne, chtěl někoho jiného. Ji samotnou zase chtěl ten, koho nechtěla ona. Nekonečné kolo ironického osudu. (Melissa ![]() |
Kolotoč... byla pro něj zřejmě jen hračka. Ten, co chtěl ji byl... jak to říct... dítě? (Poeta.cz, 06.01 22:08) |
Avšak každé dítě vyroste.Každé z těch dětí jednou přejde ten pomyslný most do dospělosti.Někdo dříve, někdo později.Pokud se ovšem nestane nic nepředvídatelného. (Ingrid Indigová ![]() ![]() ![]() |
Pro ni ale i tak děti nic neznamenaly. Věkový poměr byl stále stejný, a i když i jim bude jednou třicet, jí přece taky! (Melissa ![]() |
Věk prostě nehrál roli.Šlo o něco jiného.O něco pro ni daleko důležitějšího.O něco co ona sam nechtěla nikdy vyslovit nahlas. (Ingrid Indigová ![]() ![]() ![]() |
Poprvé to pocítila ten den, kdy už několikrát byla nucena odrazit drzý balící útok některého z vrstevníků, vyznačující se pubertálnímu nadrženými řečmi a naučenými siláckými gesty. Unavená a zničená se posadila ke stolku ve své oblíbené kavárně a objednala si černou kávu. (Melissa ![]() |
Přemítala o svém osudu..většina jejích kamarádek se jí vysmívalo, protože chtěla "starýho chlapa"..Najednou ji kdosi vytrhl z přemýšlení..byl to dlouhovlasý, modrooký a vysoký blonďák, u kterého bylo na první pohled jasné, že poslouchá tvrdší muziku..to se jí nelíbilo, ale bylo na něm něco zvláštního..díval se na ni s lítostí a ona si poprvé uvědomila, že pláče..Blonďák se začal vyptávat, jestli nepotřebuje pomoct, protože vypadá hodně zbědovaně..neviděla totiž kruhy pod svýma krásnýma patnáctiletýma očima..Užuž mu chtěla odpovědět, ale udělalo se jí zle a omdlela.. (Hannele Miltaison, 22.01 22:11) |
Když znova otevřela oči, uviděla dav lidí, hostů kavárny a možná několika zvědavých kolemjdoucích. A on jí otíral čelo a tváře mokrým kapesníkem. Vzpomíná si, jak zastuděl. Někdo se zeptal, jestli je jí už líp, jestli nemají zavolat záchranku, ale on neřekl ani slovo a ona ho nebyla schopna ze sebe vypravit. Nakonec přece jen promluvil první.
"Slečně je už líp, ne?"
Přitakala.
"Ale radši vás doprovodím, souhlasíte?"
Zmohla se jen na souhlasný pohled, rozhlédla se kolem a jakoby to ano cítila i v tvářích ostatních.
Opřela se mu o loket, vzal ji v podpaží. A tak spolu poprvé kráčeli po ulici, zavěšeni do sebe. Zeptal se jí na jméno, adresu, ale jinak nic, vůbec nic. To jednotné mlčení ji uklidňovalo a začala se vznášet na vlnách blaha, které jí tak bezostyšně nabízel. Krásná vzpomínka... a co dál? (Kamila ![]() ![]() |
Znali se už pár týdnů. Bylo ji s ním dobře. Nesnažil se na ni zapůsobit, nechtěl od ní víc, než mu chtěla dát. Poslouchal ji, když vyprávěla, uměl ji rozesmát. Možná by i získal její srdce, kdyby v něm pořád nebyl on.... (Lukáš Zemánek, 25.07 16:59) |