15 402 literárních děl 
3 003 autorů
I kultura má svou koncesní prostituci: slavnosti.
[Kessel] Další >>
3 003 autorů
I kultura má svou koncesní prostituci: slavnosti.
[Kessel] Další >>
Téma: Oblíbené básně
Po přihlášení můžeš vložit svůj příspěvek do fóra. Pokud tvůj příspěvek nespadá do tohoto tématu, najdi odpovídají téma nebo si založ vlastní.
Popis: The 5 dirtiest animated films for adults of course mel
http://gorgeous.women-pics.gwnerdy.danexxx.com/?tierra-tia
northside productions porn home videos free porn amature japan porn youtude porn free teen porn videos with toys
Tomáš Tajchner
Nevím proč dávám
pravou nohu přes levou
proč si z pátku na sobotu
resetuju svět
proč bez dvou za dvacet
jsem i ve třiceti
proč se blbě ptám
na to, co znám
když tomu
stejně nechci rozumět
Nevím proč dávám
pravou nohu přes levou
proč si z pátku na sobotu
resetuju svět
proč bez dvou za dvacet
jsem i ve třiceti
proč se blbě ptám
na to, co znám
když tomu
stejně nechci rozumět
Poeta.cz - 15.3.2014, 00:42
Tužka
Jiří Žáček
Záleží hlavně na tuze,
jestli text dojme nebo raní.
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní.
Jiří Žáček
Záleží hlavně na tuze,
jestli text dojme nebo raní.
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní.
Sloky
Karel Hlaváček
Nach západu je ztřísněn mraků tuší
a na vše lehá tichý nádech fialový...
Pojď, Lásko má, ty ve rtech s mystickými slovy,
pojď, půjdem ve kraj vyvolených duší.
Ve kraj, kde němá zrcadla jsou vody,
kde v chorých asfodélech bují bolehlavy -
tam na těch březích k sobě nachýlíme hlavy,
svým duším chystajíce cudné hody.
A budem bloudit v sebe ponořeni,
jen prsty naše v stisku budou hovořiti,
až dojdem tam, kde prostor v Neznámo se řítí,
kde tichý val svůj zvedá Zkonejšení.
Karel Hlaváček
Nach západu je ztřísněn mraků tuší
a na vše lehá tichý nádech fialový...
Pojď, Lásko má, ty ve rtech s mystickými slovy,
pojď, půjdem ve kraj vyvolených duší.
Ve kraj, kde němá zrcadla jsou vody,
kde v chorých asfodélech bují bolehlavy -
tam na těch březích k sobě nachýlíme hlavy,
svým duším chystajíce cudné hody.
A budem bloudit v sebe ponořeni,
jen prsty naše v stisku budou hovořiti,
až dojdem tam, kde prostor v Neznámo se řítí,
kde tichý val svůj zvedá Zkonejšení.
JARNÍ DÉŠŤ - Karel Červinka
Mhou jarní kráčeli jsme do údolí se skal
a v páře před námi už usínaly líchy.
Do stromů vonících déšť jarní zticha pleskal
a v hnízdě na stromě pták nepohnul se tichý.
Křik sojek utichl, rosniček skřehot pouze
se mlhou ozýval a zase zvolna ztichal.
A kapky dešťové mizely v kolech v strouze,
mech voněl smočený, strom chvílemi mhou vzdychal.
A měsíc nevyšel a hvězdy nezaplály,
dál tiše krápalo na měkké peří drozdů.
Jen trubka hajného se zatřásla kdes v dáli,
v to tiché pleskání a v tlumený zpěv hvozdu.
Mhou jarní kráčeli jsme do údolí se skal
a v páře před námi už usínaly líchy.
Do stromů vonících déšť jarní zticha pleskal
a v hnízdě na stromě pták nepohnul se tichý.
Křik sojek utichl, rosniček skřehot pouze
se mlhou ozýval a zase zvolna ztichal.
A kapky dešťové mizely v kolech v strouze,
mech voněl smočený, strom chvílemi mhou vzdychal.
A měsíc nevyšel a hvězdy nezaplály,
dál tiše krápalo na měkké peří drozdů.
Jen trubka hajného se zatřásla kdes v dáli,
v to tiché pleskání a v tlumený zpěv hvozdu.
Mrtvé jaro
Jiří Orten
Je to tak snadné: hlína, kterou kypříš,
sasanek klíčky jemné…
Zeleni, sbohem, vzrostl ve mně cypřiš
a naklání se ze mne
za každou bolestí, která se otáčela
po lásce v duši mé,
po vůni vražedné, již hledá zbrklá včela
jako my básníme.
Je to tak snadné: zpívat za rozkvetlé
a cítit v srdci pád.
Ó, mraze, mraze v tomto jarním světle,
jak pálíš ze zahrad!
Jiří Orten
Je to tak snadné: hlína, kterou kypříš,
sasanek klíčky jemné…
Zeleni, sbohem, vzrostl ve mně cypřiš
a naklání se ze mne
za každou bolestí, která se otáčela
po lásce v duši mé,
po vůni vražedné, již hledá zbrklá včela
jako my básníme.
Je to tak snadné: zpívat za rozkvetlé
a cítit v srdci pád.
Ó, mraze, mraze v tomto jarním světle,
jak pálíš ze zahrad!
Poeta.cz - 27.11.2013, 13:11
Ženy básníků
Petr Skarlant
Proč ženy básníků bývají uplakané,
když ruce manželů se dotýkají hvězd?(Někdy jen hvězdiček.)Což vědí,co se stane?
Milenci světa krás vracejí se jim zpět.
Doma jsou neklidní, smysly jak na číhané.
Žena básníka ví,co bude musit snést
od muže s citem žen. Čí světlo v něm zas plane?
Podivné zvíře si usedá na pelest.
Koho chce vlastně svést,zas jen svou poezii?
"Mým dílem je můj muž,"myslí si každá z nich,
"uhnětla jsem ho já,čtu mu verš na očích.
Já mlčím o múzách,já chválím, kritizuji,
(dám maso do trouby),odpustím,sejmu hřích.
On svůj cit vytroubí...já bolest uvnitř skryji."
Petr Skarlant
Proč ženy básníků bývají uplakané,
když ruce manželů se dotýkají hvězd?(Někdy jen hvězdiček.)Což vědí,co se stane?
Milenci světa krás vracejí se jim zpět.
Doma jsou neklidní, smysly jak na číhané.
Žena básníka ví,co bude musit snést
od muže s citem žen. Čí světlo v něm zas plane?
Podivné zvíře si usedá na pelest.
Koho chce vlastně svést,zas jen svou poezii?
"Mým dílem je můj muž,"myslí si každá z nich,
"uhnětla jsem ho já,čtu mu verš na očích.
Já mlčím o múzách,já chválím, kritizuji,
(dám maso do trouby),odpustím,sejmu hřích.
On svůj cit vytroubí...já bolest uvnitř skryji."
Jiná báseň o srdci
Jan Skácel
V té jedné hospodě, a neprozradím, v které,
je moje srdce křivo vyřezané
v židličce, která zbyla.
Spíš v opěradle. Ve dřevěné židli.
V takové hospodě, kde občas běsi bydlí
a milenci se o ně opírají.
O moje srdce. Jednou jsem ho nechal
v té hospodě, když na sůl nebylo
a já jsem tenkrát spěchal.
Jan Skácel
V té jedné hospodě, a neprozradím, v které,
je moje srdce křivo vyřezané
v židličce, která zbyla.
Spíš v opěradle. Ve dřevěné židli.
V takové hospodě, kde občas běsi bydlí
a milenci se o ně opírají.
O moje srdce. Jednou jsem ho nechal
v té hospodě, když na sůl nebylo
a já jsem tenkrát spěchal.
Lov na ledňáčka
Jaroslav Seifert
Kolikrát mě už napadly verše
i na křižovatce ulic,
dokud svítila červená!
Proč ne!
I zamilovat se je možné
v té krátké chvíli.
Než jsem však přešel ulici
k protějšímu chodníku,
na verše jsem zapomněl.
Tenkrát jsem ještě dokázal
sypat je z rukávu,
ale na úsměv
té, která přecházela přede mnou,
vzpomínám dodnes.
Pod železničním mostem v Kralupech
často jsem se jako chlapec šplhal
do koruny vykotlané vrby
a v proutí nad řekou
jsem přemýšlel a snil
o prvních verších.
Abych však nelhal, přemýšlel jsem též
a také snil
o milování a o ženách
a díval jsem se, jak po vodě
plavalo urvané rákosí.
Velikonoce byly za dveřmi,
ve vzduchu bylo plno jarních kouzel.
I ledňáčka jsem jednou zahlédl
na pružném proutku.
Po celý dlouhý život
druhého jsem už nespatřil
a přece moje oči dlouho toužily
poznat tu drobnou krásu.
Tenkrát i řeka prudce voněla
tou hořkosladkou vůní,
jako voní dlouhé vlasy žen,
které s jejich ramen přetékají
po nahém těle.
Když jsem pak po letech
do těchto vlasů ponořil svou tvář
a otevřel oči,
v prosluněné hlubině jsem uviděl
až na dno lásky.
Jsou někdy vzácné chvíle v životě,
kdy se opět octnu
pod železničním mostem v Kralupech.
Všechno je tam jako kdysi,
i ta vrba -
ale to se mi jen zdá.
Velikonoce jsou opět za dveřmi,
ve vzduchu je plno jarních kouzel
a řeka voní.
Každodenně totiž pod mým oknem
časně zrána rozběsní se ptáci,
a zpívajíce o překot,
přehlušují jeden druhého
a sladké sny,
které obvykle se zdávají až k ránu
jsou tytam.
Ale to je jediné,
co bych mohl jaru vytýkat.
Jaroslav Seifert
Kolikrát mě už napadly verše
i na křižovatce ulic,
dokud svítila červená!
Proč ne!
I zamilovat se je možné
v té krátké chvíli.
Než jsem však přešel ulici
k protějšímu chodníku,
na verše jsem zapomněl.
Tenkrát jsem ještě dokázal
sypat je z rukávu,
ale na úsměv
té, která přecházela přede mnou,
vzpomínám dodnes.
Pod železničním mostem v Kralupech
často jsem se jako chlapec šplhal
do koruny vykotlané vrby
a v proutí nad řekou
jsem přemýšlel a snil
o prvních verších.
Abych však nelhal, přemýšlel jsem též
a také snil
o milování a o ženách
a díval jsem se, jak po vodě
plavalo urvané rákosí.
Velikonoce byly za dveřmi,
ve vzduchu bylo plno jarních kouzel.
I ledňáčka jsem jednou zahlédl
na pružném proutku.
Po celý dlouhý život
druhého jsem už nespatřil
a přece moje oči dlouho toužily
poznat tu drobnou krásu.
Tenkrát i řeka prudce voněla
tou hořkosladkou vůní,
jako voní dlouhé vlasy žen,
které s jejich ramen přetékají
po nahém těle.
Když jsem pak po letech
do těchto vlasů ponořil svou tvář
a otevřel oči,
v prosluněné hlubině jsem uviděl
až na dno lásky.
Jsou někdy vzácné chvíle v životě,
kdy se opět octnu
pod železničním mostem v Kralupech.
Všechno je tam jako kdysi,
i ta vrba -
ale to se mi jen zdá.
Velikonoce jsou opět za dveřmi,
ve vzduchu je plno jarních kouzel
a řeka voní.
Každodenně totiž pod mým oknem
časně zrána rozběsní se ptáci,
a zpívajíce o překot,
přehlušují jeden druhého
a sladké sny,
které obvykle se zdávají až k ránu
jsou tytam.
Ale to je jediné,
co bych mohl jaru vytýkat.
Poeta.cz - 25.10.2013, 20:14
Chci to slyšet
(Jan Skácel)
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.
Někdy víc
a jindy jenom málo.
Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
(Jan Skácel)
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.
Někdy víc
a jindy jenom málo.
Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
Moje nejoblíbenější - František Gellner
RÁD VĚDĚL BYCH, PROČ PRÁVĚ NYNÍ VZKVÉTÁ
Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá
v mé duši smutek s chladným podzimem.
Nevím prec, proč bych litovat měl léta,
jež nezažehlo ohně v srdci mém.
Večerní mlha lehla na dláždění.
A připadá mi všecko jako sen,
ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,
ty cizí tváře v záři svítilen.
A cítím, kterak zvolna v duši moji
nového cosi teskně vstoupilo
jak vzpomínka, jež přesností se bojí,
vzpomínka na něco. co nebylo:
Na něžná slova, kterých neslyšel jsem,
na teplo krbu, jež mne nehřálo,
na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem,
co se však nikdy skutkem nestalo.
Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal,
na věrných rukou vřelé soužití,
na duše klid, který mne neobjímal
a po kterém jsem přestal toužiti.
Na krásu jara, kterou nepoznal jsem,
na jeho snů a touhy sladký hlas,
na mladé dívky, kterým nelíbal jsem
v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas.
RÁD VĚDĚL BYCH, PROČ PRÁVĚ NYNÍ VZKVÉTÁ
Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá
v mé duši smutek s chladným podzimem.
Nevím prec, proč bych litovat měl léta,
jež nezažehlo ohně v srdci mém.
Večerní mlha lehla na dláždění.
A připadá mi všecko jako sen,
ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,
ty cizí tváře v záři svítilen.
A cítím, kterak zvolna v duši moji
nového cosi teskně vstoupilo
jak vzpomínka, jež přesností se bojí,
vzpomínka na něco. co nebylo:
Na něžná slova, kterých neslyšel jsem,
na teplo krbu, jež mne nehřálo,
na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem,
co se však nikdy skutkem nestalo.
Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal,
na věrných rukou vřelé soužití,
na duše klid, který mne neobjímal
a po kterém jsem přestal toužiti.
Na krásu jara, kterou nepoznal jsem,
na jeho snů a touhy sladký hlas,
na mladé dívky, kterým nelíbal jsem
v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas.
Za nic.
Díky ti za ujištění. 
Vydrýsku, teď jsem se koukal na Skácelovu sbírku Metličky je to opravdu od tama. Přesněji ze třetí části - ČISTOTA.
sněhurko, děkuju...
Až teď jsem si všiml, že ses ptala na toho Skácela, Sněhurko. Převelice se ti omlouvám. 
A myslím, že je to z Metliček, ale nejsem si jistý a nemám to teď u sebe, takže s určitostí ti to říct nemůžu...
A myslím, že je to z Metliček, ale nejsem si jistý a nemám to teď u sebe, takže s určitostí ti to říct nemůžu... Poeta.cz - 4.10.2013, 18:18
Antonín Sova
KDO VÁM TAK ZCUCHAL TMAVÉ VLASY
Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.
Ó proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.
Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.
A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?
Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy.
KDO VÁM TAK ZCUCHAL TMAVÉ VLASY
Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.
Ó proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.
Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.
A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?
Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy.
Bartoš Vlček
NOČNÍ INTERMEZZO
Potichu odejdu, potichu zmizím.
Nepověz zítra, ach, nepověz cizím,
že jsme si slovo vrátili!
Ty budeš spát. A v koutečku u vrat
jak žebrák bude tam duše má skuhrat:
bože náš, lásku jsme ztratili!
Pilíř vrat skloní se nade mnou tklivý –
A měsíc zvědavě dolů sem civí,
pes kdesi za humny zaštěká.
Šel jsem tě poprosit, odcházím hladný –
A z rána z lidí to nepozná žádný,
že v noci zabili člověka.
(Slavnosti večerní, 1923)
NOČNÍ INTERMEZZO
Potichu odejdu, potichu zmizím.
Nepověz zítra, ach, nepověz cizím,
že jsme si slovo vrátili!
Ty budeš spát. A v koutečku u vrat
jak žebrák bude tam duše má skuhrat:
bože náš, lásku jsme ztratili!
Pilíř vrat skloní se nade mnou tklivý –
A měsíc zvědavě dolů sem civí,
pes kdesi za humny zaštěká.
Šel jsem tě poprosit, odcházím hladný –
A z rána z lidí to nepozná žádný,
že v noci zabili člověka.
(Slavnosti večerní, 1923)
Poeta.cz - 24.7.2013, 20:51
Vydry, z jáké je to sbírky? Neznám ji a je krásná.
Uprostřed léta
Jan Skácel
To jak se sklání nad stmíváním léto
Je beze zbytku
Na tenkých větvích celé jeřebiny
A mimo tíhu čas
Srpen tak blízko jako bodlák u cesty
Dny o píď kratší
Pod křehkou hvězdou kusé rozhovory
Ještě si nevěříme že by přišel podzim
Z blízkého houští
Napořád stromy kotví v kořenech jak zvony
Dolehla jistota
A překrásná je nepotřeba nářku
A ta "tvoje", Egone, je skutečně pěkná.
Jan Skácel
To jak se sklání nad stmíváním léto
Je beze zbytku
Na tenkých větvích celé jeřebiny
A mimo tíhu čas
Srpen tak blízko jako bodlák u cesty
Dny o píď kratší
Pod křehkou hvězdou kusé rozhovory
Ještě si nevěříme že by přišel podzim
Z blízkého houští
Napořád stromy kotví v kořenech jak zvony
Dolehla jistota
A překrásná je nepotřeba nářku
A ta "tvoje", Egone, je skutečně pěkná.
Amos Cháb - 22.7.2013, 16:46
sice to není báseň, ale tak něco pro odlehčení atmosféry neuškodí.
Horkýže Slíže - Bernardín
Bernardín mal apetít, Babe Jáge zjedol riť.
Betón, asfalt, fugén, kléber, cement, kváder, brizolit.
Bulvár vinil rokenról, bol to pre nich, bol to gól.
Vo vestibúle Fredy Krúger z tváre zotrel Dermacol.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Fredy Krúger cirkulár a Bába Jága Halloween.
Ventilátor multikábel Fredy Krúger imbecil,
bastard vygrcal na centrifúge trojitý kinedryl.
Bernardín je konzument, zjedol ritný inštrument.
Baba Jága na kontróle, doktor s ňou mal incident.
Zaznel verdikt utratiť, bilancujme ja i ty.
Dieter Bohlen je od kólen a Bába Jága bez riti.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Paris Hilton konkubína, katastrófa kokaín.
Ventilátor, multikábel Fredy Krúger imbecil,
Rotavátor, drhla kýbel, regál, vidly, hrable, rýl.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Fredy Krúger cirkulár a Bába Jága Halloween.
Ventilátor multikábel Fredy Krúger imbecil,
bastard vygrcal na centrifúge trojitý kinedryl.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Paris Hilton konkubína, katastrófa kokaín.
Ventilátor, multikábel Fredy Krúger imbecil,
Rotavátor, drhla kýbel, regál, vidly, hrable, rýl.
Horkýže Slíže - Bernardín
Bernardín mal apetít, Babe Jáge zjedol riť.
Betón, asfalt, fugén, kléber, cement, kváder, brizolit.
Bulvár vinil rokenról, bol to pre nich, bol to gól.
Vo vestibúle Fredy Krúger z tváre zotrel Dermacol.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Fredy Krúger cirkulár a Bába Jága Halloween.
Ventilátor multikábel Fredy Krúger imbecil,
bastard vygrcal na centrifúge trojitý kinedryl.
Bernardín je konzument, zjedol ritný inštrument.
Baba Jága na kontróle, doktor s ňou mal incident.
Zaznel verdikt utratiť, bilancujme ja i ty.
Dieter Bohlen je od kólen a Bába Jága bez riti.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Paris Hilton konkubína, katastrófa kokaín.
Ventilátor, multikábel Fredy Krúger imbecil,
Rotavátor, drhla kýbel, regál, vidly, hrable, rýl.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Fredy Krúger cirkulár a Bába Jága Halloween.
Ventilátor multikábel Fredy Krúger imbecil,
bastard vygrcal na centrifúge trojitý kinedryl.
Aligátor biliárd a bordel prúser margarín,
Paris Hilton konkubína, katastrófa kokaín.
Ventilátor, multikábel Fredy Krúger imbecil,
Rotavátor, drhla kýbel, regál, vidly, hrable, rýl.
Dal bych sem klidně celou jednu elegii od Ortena, ale vidím to trochu jinak...
Vladimír Holan - Předjarní svítání (sb. Záhřmotí)
V oblaku oble ozáblém
ruměná trpkost letíc
neví si rady, bloudí v něm
jak víno v břiše světic
Kde dvousamičný hořák plál
tam vlastní plod jej tráví
Sníh ve spánku se odkopal
je vidět nohu trávy
Co jedí sochy? Rampouch slét
a na vrabce se rozstřík ve sny
Už brzy čmelák vnoří v květ
sacharometr přesný
Vladimír Holan - Předjarní svítání (sb. Záhřmotí)
V oblaku oble ozáblém
ruměná trpkost letíc
neví si rady, bloudí v něm
jak víno v břiše světic
Kde dvousamičný hořák plál
tam vlastní plod jej tráví
Sníh ve spánku se odkopal
je vidět nohu trávy
Co jedí sochy? Rampouch slét
a na vrabce se rozstřík ve sny
Už brzy čmelák vnoří v květ
sacharometr přesný
Mám moc ráda taky jednu od Skácela, ale nemohu knížku najít a paměť selhává. Takže z jiného soudku -
Jenny Joseph: Warning /1962/
When I am an old woman
I shall wear purple
with a red hat which doesn´t go
and doesn´t suit me
And I shall spend my pension
on brandy and summer gloves
and satin sandals, and say
we´ve no money for butter
I shall sit down on the pavement
when I am tired
and gobble up samples in shops
and press alarm belts
and run my stick along the public railings
and make up for the sobriety of my youth.
I shall go out in my slippers in the rain
and pick the flowers in other people´s gardens
and learn to spit.
You can wear terrible shirts and grow more fat
and eat three pounds of sausages at a go
or only bread and pickle for a week
And hoard pens and pencils
and beermats and things in boxes.
But now we must have clothes that keep us dry
and pay our rent and not swear in the street
and set a good example for the children.
We must have friends to dinner and read the papers.
But maybe I ought to practise a little now ?
So people who know me are not too shocked and surprised
when suddenly I am old and start to wear purple.
Jenny Joseph: Warning /1962/
When I am an old woman
I shall wear purple
with a red hat which doesn´t go
and doesn´t suit me
And I shall spend my pension
on brandy and summer gloves
and satin sandals, and say
we´ve no money for butter
I shall sit down on the pavement
when I am tired
and gobble up samples in shops
and press alarm belts
and run my stick along the public railings
and make up for the sobriety of my youth.
I shall go out in my slippers in the rain
and pick the flowers in other people´s gardens
and learn to spit.
You can wear terrible shirts and grow more fat
and eat three pounds of sausages at a go
or only bread and pickle for a week
And hoard pens and pencils
and beermats and things in boxes.
But now we must have clothes that keep us dry
and pay our rent and not swear in the street
and set a good example for the children.
We must have friends to dinner and read the papers.
But maybe I ought to practise a little now ?
So people who know me are not too shocked and surprised
when suddenly I am old and start to wear purple.
Poeta.cz - 18.7.2013, 18:05
Skácela tu sice už někdo psal, ale já si teď ujíždím na "Chybě broskví" - pokud jsem tu o ní už nemluvila - četl nám kousek vyučující ve škole, dokonce jsem si ji dala do hlavičky na blog:
velbloud je bloud jenž bloudí
tam kde je nouze o jabloně
pro velblouďátko hledá žízeň
hedvábnou hlavu k zemi kloně
A strašně se mi nedávno zalíbily Večerní písně, nejvíce:
"Bůh povolal mne do ráje,
bych tam učil zpěvu.
»Ne dobře být mi samotnu!«
A Bůh mi stvořil Evu.
Ne žebro vyňal z ňader mi,
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď,
to srdce k Tvému tulí.
A proto tak se divná teď
mi touha v srdci hostí,
a jest mi, jak by srdce nám
zas měla v jedno srosti.
A proto, když jsem daleko,
zpět noha marně kráčí
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi — ba až k pláči."
velbloud je bloud jenž bloudí
tam kde je nouze o jabloně
pro velblouďátko hledá žízeň
hedvábnou hlavu k zemi kloně
A strašně se mi nedávno zalíbily Večerní písně, nejvíce:
"Bůh povolal mne do ráje,
bych tam učil zpěvu.
»Ne dobře být mi samotnu!«
A Bůh mi stvořil Evu.
Ne žebro vyňal z ňader mi,
leč srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď,
to srdce k Tvému tulí.
A proto tak se divná teď
mi touha v srdci hostí,
a jest mi, jak by srdce nám
zas měla v jedno srosti.
A proto, když jsem daleko,
zpět noha marně kráčí
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi — ba až k pláči."
Eliah Bruno
no jo-je nasranej
prej štvu políra Kratochvíla
(mu prskance se z hrdla derou)
pádím na rande s jeho dcerou
tvrdnoucí malta po mě zbyla
a místo vápna míchám sny
až špulím hubu do popěvku
ze sebe ráda dělá děvku
(má břicho hladký-překrásný)
dnes přitáhne i kamarádku
(prej budem splétat svoje údy)
jen fotřík prská-uvšechvšudy
je staveniště v ne po řád ku!
ráno zeď spadla-i můj oud
doufám že vše zas postaví se
řve Kratochvíl-prý budu viset
...
(já bušil jako strakapoud)
no jo-je nasranej
prej štvu políra Kratochvíla
(mu prskance se z hrdla derou)
pádím na rande s jeho dcerou
tvrdnoucí malta po mě zbyla
a místo vápna míchám sny
až špulím hubu do popěvku
ze sebe ráda dělá děvku
(má břicho hladký-překrásný)
dnes přitáhne i kamarádku
(prej budem splétat svoje údy)
jen fotřík prská-uvšechvšudy
je staveniště v ne po řád ku!
ráno zeď spadla-i můj oud
doufám že vše zas postaví se
řve Kratochvíl-prý budu viset
...
(já bušil jako strakapoud)
Jan Skácel - Petrovaradín
Ach jak je sladká voda která od nás teče
K slanému moři
Znám její prameny a vřes
Lopuší na hlinitém břehu
Dolního toku
Čápi a proutěná hnízda
Na jaře pilné čeření vln
V rákosí vítr a na půlnočním nebi
Brodivá luna
Rybářské ohně v prázdných zátokách
Na písku šupiny A za návnadu stesk
Ach jak je sladká voda která od nás teče
K slanému moři
Znám její prameny a vřes
Lopuší na hlinitém břehu
Dolního toku
Čápi a proutěná hnízda
Na jaře pilné čeření vln
V rákosí vítr a na půlnočním nebi
Brodivá luna
Rybářské ohně v prázdných zátokách
Na písku šupiny A za návnadu stesk
AnnGe - 12.7.2013, 17:50
Evžen Oněgin.... sice je to trochu na dýl, ale je to nádhera
Jan Skácel - Na malířovu smrt
Porozumíme snáze
až barvy uschnou
a na obrazech
zbude to velké málo
z toho co srdce chtělo
čeho se tolik bálo
Porozumíme snáze
až barvy uschnou
a na obrazech
zbude to velké málo
z toho co srdce chtělo
čeho se tolik bálo
Krása, i po těch letech
Jaroslav Vrchlický - Modlitba (ze sb. Meč Damoklův)
Střelený pták
jest láska moje,
tonoucí vrak
v peřejí roje,
hasnoucí lucerna,
noc když tu příšerná -
ó, půjč jí světlo svoje!
Ptáčeti štít
dej, ať se chytí!
Vraku přej klid,
nežli se zřítí!
Svítilnu výše vztyč,
ať nejsem lehký míč
v to divé vlnobití!
Střelený pták
jest láska moje,
tonoucí vrak
v peřejí roje,
hasnoucí lucerna,
noc když tu příšerná -
ó, půjč jí světlo svoje!
Ptáčeti štít
dej, ať se chytí!
Vraku přej klid,
nežli se zřítí!
Svítilnu výše vztyč,
ať nejsem lehký míč
v to divé vlnobití!
Poeta.cz - 26.5.2013, 20:18
Vydrýsku, pěknou jsi vybral...
Jan Skácel: Všechno proti nám
Vše o čem se nám v dětství zdávalo
a také to
co nikoho by ani ve snu nenapadlo
A také krása
kterou jsme aspoň koutkem oka zahlédli
ale i ta
okolo které chodili jsme slepí
Dokonce láska
Dokonce láska bude použita proti nám
skleněná rakev
jahoda první letošního roku
podzimní růže naší nepaměti
A všechno bezpozítří včerejšího dne
Vše o čem se nám v dětství zdávalo
a také to
co nikoho by ani ve snu nenapadlo
A také krása
kterou jsme aspoň koutkem oka zahlédli
ale i ta
okolo které chodili jsme slepí
Dokonce láska
Dokonce láska bude použita proti nám
skleněná rakev
jahoda první letošního roku
podzimní růže naší nepaměti
A všechno bezpozítří včerejšího dne
Jan Skácel: Kvetoucí alej
V aleji bílé
tajili jsme dech.
Jak sníh ležely květy
vysoko na stromech.
A každý strom
tu pyšně život slavil
a třímal bez únavy
rozkvetlou sílu svou.
Slova jsem lámal
jak kámen v starém lomu.
Má žena řekla jen:
Chtěla bych žít v tom stromu.
V aleji bílé
tajili jsme dech.
Jak sníh ležely květy
vysoko na stromech.
A každý strom
tu pyšně život slavil
a třímal bez únavy
rozkvetlou sílu svou.
Slova jsem lámal
jak kámen v starém lomu.
Má žena řekla jen:
Chtěla bych žít v tom stromu.
Dix, dík za Bukowskiho. Přemýšlím, jestli se by se hodil pro deváťáky do angličtiny, nebo je to ještě moc intimní
Jaroslav Seifert: Píseň z mezihry
Kdyby se mě někdo zeptal,
co je báseň,
na pár vteřin byl bych v rozpacích.
A tak dobře to vím!
Čítával jsem znovu mrtvé básníky
a čas od času
svítily mi jejich verše na cestu
jako plamen ve tmě.
Život nechodí však po špičkách,
někdy námi lomcuje
a dupe.
Často tápal jsem po lásce
jako ten, kdo ztratil zrak
a na větvích jabloňových stromů
hledá oblost plodů, po nich touží
jeho dlaň.
A znám verše
mocné jako zaklínadlo pekel,
které vyvrátí i brány ráje z pantů.
Šeptal jsem je překvapeným očím.
Jak by nepozvedly slabé ruce
uzavírající strachem
náruč lásky!
Kdyby se však někdo zeptal mé ženy,
co je láska,
dal by se asi do pláče.
Kdyby se mě někdo zeptal,
co je báseň,
na pár vteřin byl bych v rozpacích.
A tak dobře to vím!
Čítával jsem znovu mrtvé básníky
a čas od času
svítily mi jejich verše na cestu
jako plamen ve tmě.
Život nechodí však po špičkách,
někdy námi lomcuje
a dupe.
Často tápal jsem po lásce
jako ten, kdo ztratil zrak
a na větvích jabloňových stromů
hledá oblost plodů, po nich touží
jeho dlaň.
A znám verše
mocné jako zaklínadlo pekel,
které vyvrátí i brány ráje z pantů.
Šeptal jsem je překvapeným očím.
Jak by nepozvedly slabé ruce
uzavírající strachem
náruč lásky!
Kdyby se však někdo zeptal mé ženy,
co je láska,
dal by se asi do pláče.
Jaromír Nohavica - Svatava
Poslyšte baladu
je o jednom případu
bude to smutné velice
je o dívce Svatavě
žijící v městě Ostravě
Gottwaldova ulice
otec Svatavy
pracuje u dopravy
a matka Svatavy
vedoucí je Potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
zamilovaná do poezie
Příběh začíná
ve večerních hodinách
v pátek třetího října
venku zima je
televize nehraje
ale hřeje peřina
otec Svatavy
má špičku u dopravy
a matka Svatavy
inventuru Potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
leží v lůžku se sbírkou poezie
Slávek Slováček
v lásce žádný nováček
už se blíží podle stěn
nutno ještě věděti
že má doma dvě děti
a třetí je na cestě
zjistil že otec Svatavy
má špičku u dopravy
a matka Svatavy
inventuru Potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
tráví noci se sbírkou poezie
Svatava si myslela
že to zvoní Adéla
a nese jí Nezvala
když svůj omyl zjistila
velice se zlobila
pane já vás nezvala
Slávek byl však muž činu
uchopil tu dívčinu
a pak do ucha jí píp
Svatavo vy jste můj typ
a teď bez dlouhých veršíků a citátů
zahrajem si na mámu a na tátu
Když ji vzal do náruče
mlátila ho Bezručem
a dusila Baudelairem
dvě modřiny pod nosem
schytal Janisem Ritsosem
a jednu Jacquesem Prevertem
v bitvě předem prohrané
tloukla ho S.K.Neumannem
ale ani Rudé zpěvy
neuchránily pel té děvy
a tak když k ránu spokojeně usnula
k hrudi tiskla Valeria Catulla
Jak nás učí dějiny
pouze čin je účinný
básně nemají tu moc
i když je to ku pláči
verše jaksi nestačí
dívčinám na celou noc
začas se otec Svatavy
tloukl pěstí do hlavy
a matka Svatavy
ta se chtěla otrávit
že jejich vnučka Svatava jak lilie
už žvatlá první veršíky poezie
žvatlá Dvakrát sedm pohádek
Františka Hrubína
Poslyšte baladu
je o jednom případu
bude to smutné velice
je o dívce Svatavě
žijící v městě Ostravě
Gottwaldova ulice
otec Svatavy
pracuje u dopravy
a matka Svatavy
vedoucí je Potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
zamilovaná do poezie
Příběh začíná
ve večerních hodinách
v pátek třetího října
venku zima je
televize nehraje
ale hřeje peřina
otec Svatavy
má špičku u dopravy
a matka Svatavy
inventuru Potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
leží v lůžku se sbírkou poezie
Slávek Slováček
v lásce žádný nováček
už se blíží podle stěn
nutno ještě věděti
že má doma dvě děti
a třetí je na cestě
zjistil že otec Svatavy
má špičku u dopravy
a matka Svatavy
inventuru Potravin
a jejich dcera Svatava jak lilie
tráví noci se sbírkou poezie
Svatava si myslela
že to zvoní Adéla
a nese jí Nezvala
když svůj omyl zjistila
velice se zlobila
pane já vás nezvala
Slávek byl však muž činu
uchopil tu dívčinu
a pak do ucha jí píp
Svatavo vy jste můj typ
a teď bez dlouhých veršíků a citátů
zahrajem si na mámu a na tátu
Když ji vzal do náruče
mlátila ho Bezručem
a dusila Baudelairem
dvě modřiny pod nosem
schytal Janisem Ritsosem
a jednu Jacquesem Prevertem
v bitvě předem prohrané
tloukla ho S.K.Neumannem
ale ani Rudé zpěvy
neuchránily pel té děvy
a tak když k ránu spokojeně usnula
k hrudi tiskla Valeria Catulla
Jak nás učí dějiny
pouze čin je účinný
básně nemají tu moc
i když je to ku pláči
verše jaksi nestačí
dívčinám na celou noc
začas se otec Svatavy
tloukl pěstí do hlavy
a matka Svatavy
ta se chtěla otrávit
že jejich vnučka Svatava jak lilie
už žvatlá první veršíky poezie
žvatlá Dvakrát sedm pohádek
Františka Hrubína
dix - 1.4.2013, 18:29I will remember the kisses
our lips raw with love
and how you gave me
everything you had
and how I
offered you what was left of
me,
and I will remember your small room
the feel of you
the light in the window
your records
your books
our morning coffee
our noons our nights
our bodies spilled together
sleeping
the tiny flowing currents
immediate and forever
your leg my leg
your arm my arm
your smile and the warmth
of you
who made me laugh
again.
― Charles Bukowski
our lips raw with love
and how you gave me
everything you had
and how I
offered you what was left of
me,
and I will remember your small room
the feel of you
the light in the window
your records
your books
our morning coffee
our noons our nights
our bodies spilled together
sleeping
the tiny flowing currents
immediate and forever
your leg my leg
your arm my arm
your smile and the warmth
of you
who made me laugh
again.
― Charles Bukowski
Infekce je za mě od Hraběte nejlepší.
"Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce"
"Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce"
Poeta.cz - 27.3.2013, 19:55
Václav Hrabě - Infekce
Spadl jsem ze skály porostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
s bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že už je vůbec nikdo nepamatuje
Spadl jsem ze skály porostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
s bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že už je vůbec nikdo nepamatuje
Poeta.cz - 27.3.2013, 19:09
Jiří Žáček - Autostop
ROZEDNÍVÁNÍ NA ŽDÁNI
Koupím si prut
a začnu chodit na ryby
hned brzy po ránu
jak na mši
za Josefa Kainara
Zbyla tu po něm
vdova kytara
ta třináctá
a bloudí kolem vody
jak Viktorka
v tu chvíli mezi běličkou a štikou
a nosí v sobě
žalost převelikou
Maličko blouzní
mluví z cesty
Že měl rád lidi
hořce
bez potlesku
A že mu srdcem
prošel celý svět
jak velbloud ouškem jehly
Byl prostřílený
salvou stesku
Copak to může
člověk vydržet
Bloumá tu po břehu
a nic ji neutěší
Měl srdce nadranc
To se ví
Básníci pane ti to mají těžší
Kdekdo mu z duše ukrojil
kolečko naděje
jak z tyče salámu
A on se smál
že zbyde ještě dost
že si ji nehodlá vzít na věčnost
Tak tady bloudí sama
sama
těhotná básněmi
jež nikdo nenapíše
Když se mu země
zhoupla pod nohama
A luna na ni poulí
rybí oko
z výše
Maličko blouzní
mluví z cesty
ta kytara
ta poslední
a čeká čeká kdy se rozední
A mlha nad vodou se převaluje
z boku na bok
jako my
když nám sem servíruje
noční pogromy
Kdo ji kdy ještě rozezní
O miláčkové líbezní
A kdo jí setře rosu na tváři
v tu chvíli mezi běličkou a štikou
kdy usínají milenci
a vzbouzejí se rybáři
Ždáň 9. 5. 1983
ROZEDNÍVÁNÍ NA ŽDÁNI
Koupím si prut
a začnu chodit na ryby
hned brzy po ránu
jak na mši
za Josefa Kainara
Zbyla tu po něm
vdova kytara
ta třináctá
a bloudí kolem vody
jak Viktorka
v tu chvíli mezi běličkou a štikou
a nosí v sobě
žalost převelikou
Maličko blouzní
mluví z cesty
Že měl rád lidi
hořce
bez potlesku
A že mu srdcem
prošel celý svět
jak velbloud ouškem jehly
Byl prostřílený
salvou stesku
Copak to může
člověk vydržet
Bloumá tu po břehu
a nic ji neutěší
Měl srdce nadranc
To se ví
Básníci pane ti to mají těžší
Kdekdo mu z duše ukrojil
kolečko naděje
jak z tyče salámu
A on se smál
že zbyde ještě dost
že si ji nehodlá vzít na věčnost
Tak tady bloudí sama
sama
těhotná básněmi
jež nikdo nenapíše
Když se mu země
zhoupla pod nohama
A luna na ni poulí
rybí oko
z výše
Maličko blouzní
mluví z cesty
ta kytara
ta poslední
a čeká čeká kdy se rozední
A mlha nad vodou se převaluje
z boku na bok
jako my
když nám sem servíruje
noční pogromy
Kdo ji kdy ještě rozezní
O miláčkové líbezní
A kdo jí setře rosu na tváři
v tu chvíli mezi běličkou a štikou
kdy usínají milenci
a vzbouzejí se rybáři
Ždáň 9. 5. 1983
Musím se tomu vždycky dlouho smát
jak já jsem musel všechny lidi srát
?
technikům jsem býval trhlý bohém snad
bohémům pak potrhlý technokrat...
Gyki Aravara - 2007 (Šlehy a msty)
jak já jsem musel všechny lidi srát
?
technikům jsem býval trhlý bohém snad
bohémům pak potrhlý technokrat...
Gyki Aravara - 2007 (Šlehy a msty)
JAROSLAV SEIFERT, DEŠTNÍK Z PICCADILLY
BERTA SOUCARETOVÁ
-----------------
Když bylo Bertě Soucaretové,
neznámé kreolce z ostrova Guadeloupe,
osmnáct let,
zvolena byla za královnu krásy.
Byla to první královna na světě
a všechny ženy
podívaly se ihned do zrcadla.
Bylo to v belgickém Spa,
městě z krůpějí, květin a písní,
18. září v roce 1888.
Na zaprášeném hracím strojku,
který jsem vyhrabal na půdě,
našel jsem zlatými číslicemi
tentýž letopočet.
Strojek hrál jednu z milostných písní
Franze Schuberta.
Uplynulo už mnoho let
od její korunovace
a byla jíž dávno po smrti,
když jsem se zamiloval
do jejího stínu,
který jsem ve svém mládí potkával.
A od té chvíle hledal jsem tu krásu
na tvářích těch,
kterým jsem spěchal vstříc.
Což nemůže být každá z žen
alespoň někdy, alespoň na chvíli,
alespoň pro jedny oči
tou nejkrásnější ženou na světě?
Prsty bloudí po obloze těla
jako hvězdy po nebi,
až celé tělo se jí rozzáří
plamenem, který hoří uvnitr.
Ústa pijí z úst
a žízeň neuhasí
a touha po rozkoši vede oba
k starodávnému obřadu.
Co krásnějšího dává život,
než je láska?
Ověnčena zelenými ratolestmi
své pozemskosti
má nejblíž k nebi
a jediná dopřává nahlédnout,
jak bychom byli asi šťastni,
kdyby bylo.
Pak žena setře všechny polibky
z planoucí tváře
a sáhne oběma rukama
do svých rozvátých vlasů
aby ještě na chvíli zadržela
prchavý lesk své korunky.
A přijde ta a přijde ona
po mnoha letech.
V květovaných šatech vzpomínek
zaševelí slovy tak lichými,
že je téměř neslyším.
Vzápětí se však opět ztrácejí,
jedna po druhé,
a já je musím znova pohřbívat
v té noční tmě
zas do tmy, z které přišly,
a ta je ještě černější!
Už bez pláče, už bez pochodně,
a možná navždycky.
Přišla i Berta Soucaretová,
mladičká kreolka z ostrova Guadeloupe,
kde voní vanilka.
Snad byla ze všech nejkrásnější.
Možná. Už nevím.
-- Neodcházejte tak rychle
a věřte mi,
já musel tenkrát padnout
vaší kráse ke kolenům
a už jenom ve snu zulíbat
její nohy,
i když jste byla již mrtva.
-- Když si na vás vzpomenu,
ještě dnes
zaslechnu své staré srdce.
-- Však vzpomínky, které pěkné nebyly,
a ty, které jsou bez lásky,
ponechám ležet u cesty
napospas kondorům.
BERTA SOUCARETOVÁ
-----------------
Když bylo Bertě Soucaretové,
neznámé kreolce z ostrova Guadeloupe,
osmnáct let,
zvolena byla za královnu krásy.
Byla to první královna na světě
a všechny ženy
podívaly se ihned do zrcadla.
Bylo to v belgickém Spa,
městě z krůpějí, květin a písní,
18. září v roce 1888.
Na zaprášeném hracím strojku,
který jsem vyhrabal na půdě,
našel jsem zlatými číslicemi
tentýž letopočet.
Strojek hrál jednu z milostných písní
Franze Schuberta.
Uplynulo už mnoho let
od její korunovace
a byla jíž dávno po smrti,
když jsem se zamiloval
do jejího stínu,
který jsem ve svém mládí potkával.
A od té chvíle hledal jsem tu krásu
na tvářích těch,
kterým jsem spěchal vstříc.
Což nemůže být každá z žen
alespoň někdy, alespoň na chvíli,
alespoň pro jedny oči
tou nejkrásnější ženou na světě?
Prsty bloudí po obloze těla
jako hvězdy po nebi,
až celé tělo se jí rozzáří
plamenem, který hoří uvnitr.
Ústa pijí z úst
a žízeň neuhasí
a touha po rozkoši vede oba
k starodávnému obřadu.
Co krásnějšího dává život,
než je láska?
Ověnčena zelenými ratolestmi
své pozemskosti
má nejblíž k nebi
a jediná dopřává nahlédnout,
jak bychom byli asi šťastni,
kdyby bylo.
Pak žena setře všechny polibky
z planoucí tváře
a sáhne oběma rukama
do svých rozvátých vlasů
aby ještě na chvíli zadržela
prchavý lesk své korunky.
A přijde ta a přijde ona
po mnoha letech.
V květovaných šatech vzpomínek
zaševelí slovy tak lichými,
že je téměř neslyším.
Vzápětí se však opět ztrácejí,
jedna po druhé,
a já je musím znova pohřbívat
v té noční tmě
zas do tmy, z které přišly,
a ta je ještě černější!
Už bez pláče, už bez pochodně,
a možná navždycky.
Přišla i Berta Soucaretová,
mladičká kreolka z ostrova Guadeloupe,
kde voní vanilka.
Snad byla ze všech nejkrásnější.
Možná. Už nevím.
-- Neodcházejte tak rychle
a věřte mi,
já musel tenkrát padnout
vaší kráse ke kolenům
a už jenom ve snu zulíbat
její nohy,
i když jste byla již mrtva.
-- Když si na vás vzpomenu,
ještě dnes
zaslechnu své staré srdce.
-- Však vzpomínky, které pěkné nebyly,
a ty, které jsou bez lásky,
ponechám ležet u cesty
napospas kondorům.
Stanislav Sohr
Haná
Přes den touha popaluje
slunce přes lupu
pole jsou tím rozlehlejší
čím výš zpívá skřivan
Teprve navečer nejvíc
obzor ustoupí polím
potok je v nízkých březích
jako v kapse
rozeznělé varhánky
Hanácká rovina
Kdo říká že rovina
a co ta pahorkatina
ležících žen
Haná
Přes den touha popaluje
slunce přes lupu
pole jsou tím rozlehlejší
čím výš zpívá skřivan
Teprve navečer nejvíc
obzor ustoupí polím
potok je v nízkých březích
jako v kapse
rozeznělé varhánky
Hanácká rovina
Kdo říká že rovina
a co ta pahorkatina
ležících žen
Poeta.cz - 2.12.2012, 18:49
Krásné, Egone...Takové adventnonedělní
Takové adventnonedělníJestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé
Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje
A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět
Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět
(Jan Skácel: Anděléze, Sb. Dávné proso
odejdou s nimi moji andělé
Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje
A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět
Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět
(Jan Skácel: Anděléze, Sb. Dávné proso
1837 první vydání... a tohle je konkrétně z roku 1929 přetisk ,)
Ze kterého je to roku, přibližně?
Josef Krasoslav Chmelenský
sb. Kvítí polní z Moravy a Slezska
b. Kroměříži
Nevěsto stálá olomouckých knížat a pánův
po věky mládnoucí v objemu zahrad a luk,
rozkoše měst velkých s uměním, přírody krásou,
čárně si ustrojily v tobě celek jediný.
Vším blahem oplývej, spanilý ty Betléme moravský,
nejsladší píseň má ti věnována buď.
Jáť zde poprv poznal, Moravan že Čechu přáti může,
Čech že Moravci přeje, známá to pravda u nás.
sb. Kvítí polní z Moravy a Slezska
b. Kroměříži
Nevěsto stálá olomouckých knížat a pánův
po věky mládnoucí v objemu zahrad a luk,
rozkoše měst velkých s uměním, přírody krásou,
čárně si ustrojily v tobě celek jediný.
Vším blahem oplývej, spanilý ty Betléme moravský,
nejsladší píseň má ti věnována buď.
Jáť zde poprv poznal, Moravan že Čechu přáti může,
Čech že Moravci přeje, známá to pravda u nás.
Kolébají se vraní hnízda
vysoko na borovicích
nic nezkojí je, vítr hvízdá
a chrstá do nich aspoň sníh
Pro vraná ženská lůna míjí
dva muži cestu za pyrám
jeden jde vykrást sakristii
druhý vyloupit celý chrám
(Vladimír Holan, sb. Bolest)
vysoko na borovicích
nic nezkojí je, vítr hvízdá
a chrstá do nich aspoň sníh
Pro vraná ženská lůna míjí
dva muži cestu za pyrám
jeden jde vykrást sakristii
druhý vyloupit celý chrám
(Vladimír Holan, sb. Bolest)
Promiňte, nemohla jsem odolat. Toto je googlův překlad Blakeovy básně "Tyger":
Tyger
Tyger, Tyger, pálení jasný
V lesích v noci,
Kdo ten nesmrtelný ruky nebo oka
Mohl rámec tvůj strašný symetrie?
V čem vzdálené hlubiny nebo nebe
Spálil oheň očí tvých?
Na to, co křídla se opovažuje touží?
Co ruka se opovažuješ chytit oheň?
A co ramenní a co je umění
Mohl točit šlachy z tvého srdce?
A když tvé srdce začalo bít,
Co strach ruce a co strach nohy?
Co kladivo? Co řetěz?
V čem pec byla tvá mozek?
Co kovadlina? co strach uchopení
Dare své smrtící hrůz spona?
Když hvězdy odhodili oštěpy,
A zalévány nebe se svými slzami,
Bylo mu úsměv Jeho dílo vidět?
Bylo Ten, kdo dělal beránek, aby tě?
Tyger, Tyger, pálení jasný
V lesích v noci,
Kdo ten nesmrtelný ruky nebo oka
Dare rámec tvůj strašný symetrie?
Tyger
Tyger, Tyger, pálení jasný
V lesích v noci,
Kdo ten nesmrtelný ruky nebo oka
Mohl rámec tvůj strašný symetrie?
V čem vzdálené hlubiny nebo nebe
Spálil oheň očí tvých?
Na to, co křídla se opovažuje touží?
Co ruka se opovažuješ chytit oheň?
A co ramenní a co je umění
Mohl točit šlachy z tvého srdce?
A když tvé srdce začalo bít,
Co strach ruce a co strach nohy?
Co kladivo? Co řetěz?
V čem pec byla tvá mozek?
Co kovadlina? co strach uchopení
Dare své smrtící hrůz spona?
Když hvězdy odhodili oštěpy,
A zalévány nebe se svými slzami,
Bylo mu úsměv Jeho dílo vidět?
Bylo Ten, kdo dělal beránek, aby tě?
Tyger, Tyger, pálení jasný
V lesích v noci,
Kdo ten nesmrtelný ruky nebo oka
Dare rámec tvůj strašný symetrie?
Poeta.cz - 11.9.2012, 15:19
Tak jako u každého autora Nemůžeme ale říct, že nás Seifert svou tvorbou neovlivnil, i když nepřímo. Alespoň já některé své myšlenky poznávám, když ho čtu. Třeba právě tady:
Nebeské závory
/Začátek básně záměrně vynechám. Je smutný a pro mě je spíš autorovou osobní úvahou/
...pokr.
Vykradl jsem se na pavlač
a z matčiny rozviklané židle
díval jsem se někam nahoru
do nebeských výšek.
Po celý náš dlouhý život
civějí nám do oken,
nic nám nepřikazují,
nic od nás nechtějí,
a chcete-li,
jsou k nevyslovení krásné.
A my se pokoušíme je podplatit
vůní kadidla,
zrnkem růžence,
slovy a slzou!
A nakonec chceme pozdvihnout
jejich světelné závory
svým posledním vzdechem,
který je ze všeho našeho úpění
nejmarnější.
Nemůžeme ale říct, že nás Seifert svou tvorbou neovlivnil, i když nepřímo. Alespoň já některé své myšlenky poznávám, když ho čtu. Třeba právě tady:Nebeské závory
/Začátek básně záměrně vynechám. Je smutný a pro mě je spíš autorovou osobní úvahou/
...pokr.
Vykradl jsem se na pavlač
a z matčiny rozviklané židle
díval jsem se někam nahoru
do nebeských výšek.
Po celý náš dlouhý život
civějí nám do oken,
nic nám nepřikazují,
nic od nás nechtějí,
a chcete-li,
jsou k nevyslovení krásné.
A my se pokoušíme je podplatit
vůní kadidla,
zrnkem růžence,
slovy a slzou!
A nakonec chceme pozdvihnout
jejich světelné závory
svým posledním vzdechem,
který je ze všeho našeho úpění
nejmarnější.
Neřekl bych, že Seifert je potěšení pokaždé. Má věci povedené a zase věci nepovedené, tak jako každý autor. Jen slavné jméno nedělá i všechny jeho díla slavná a dobrá.
Seifert je záruka kvality a uměleckého potěšení (jak oka, tak ducha)...
Jaroslav Seifert (ze sbírky Morový sloup)
Po celý život byl jsem věrný lásce.
A jsou-li ruce ženy víc než křídla,
co jsou její nohy?
Tak rád jsem zkoušel jejich sílu.
Je něžná, když stisknou.
Ať tedy rozdrtí kolena
mou hlavu!
Kdybych zavřel oči v tomto sevření,
nebyla by tak opilá
a nebušilo by mi tak zběsile
v mých spáncích.
Ale proč bych je zavíral?
...
Na malé obloze domova,
mezi košíčkem na šití
a slipry s péřovými bambulemi,
rychle dorůstá horká luna
jejího břicha.
Počítá už skřivánčí dny,
ačkoliv ještě vrabci zobou mák
za ledovými květy.
Ale v mateřídouškovém pelíšku
už někdo natahuje pero
malého srdce,
aby šlo přesně po celý život.
Po celý život byl jsem věrný lásce.
A jsou-li ruce ženy víc než křídla,
co jsou její nohy?
Tak rád jsem zkoušel jejich sílu.
Je něžná, když stisknou.
Ať tedy rozdrtí kolena
mou hlavu!
Kdybych zavřel oči v tomto sevření,
nebyla by tak opilá
a nebušilo by mi tak zběsile
v mých spáncích.
Ale proč bych je zavíral?
...
Na malé obloze domova,
mezi košíčkem na šití
a slipry s péřovými bambulemi,
rychle dorůstá horká luna
jejího břicha.
Počítá už skřivánčí dny,
ačkoliv ještě vrabci zobou mák
za ledovými květy.
Ale v mateřídouškovém pelíšku
už někdo natahuje pero
malého srdce,
aby šlo přesně po celý život.
Taria - 28.8.2012, 14:21
Asi klasiky od Seiferta, nejradši mám Vějíř
Poeta.cz - 21.8.2012, 18:22
Kytička fialek - Jaroslav Seifert
Tma se zas vrátí na svou zemi
a slunce z kamene
bez citu šlehá haluzemi
nás znavené
(Jiří Orten)
a slunce z kamene
bez citu šlehá haluzemi
nás znavené
(Jiří Orten)
Poeta.cz - 17.8.2012, 12:40
Tam to bylo podobné Ale byli jsme proti pavoukům v přesile
Ale byli jsme proti pavoukům v přesile já bych asi nespala... sice asi nejsem nejúzkostlivější, ale protože je rozglábený celý dům během dne, tak sem nalozí kde co a já pak nespím půl noci
Poeta.cz - 17.8.2012, 12:23
Myslím, že i oni se bojí
Vzpomněla jsem si na tu básničku, když jsme byli teď na dovče ubytovaní, tak tam v koutě jinak krásné chodby byla pavučina, kterou jsem v první chvíli chtěla nemilosrdně vymést, ale pak jsem si uvědomila, že když tu zůstala po předchozích, na pořádek hodné úzkostlivých nájemnících, že to asi bude mít nějaký důvod. Tak jsem ji tam nechala taky Pro štěstí...
Vzpomněla jsem si na tu básničku, když jsme byli teď na dovče ubytovaní, tak tam v koutě jinak krásné chodby byla pavučina, kterou jsem v první chvíli chtěla nemilosrdně vymést
, ale pak jsem si uvědomila, že když tu zůstala po předchozích, na pořádek hodné úzkostlivých nájemnících, že to asi bude mít nějaký důvod. Tak jsem ji tam nechala taky Pro štěstí...ta je nádherná, ale pavouků se bojím pořád :-(
:-(Poeta.cz - 17.8.2012, 11:22
Pavučina - Jaroslav Seifert
Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
-Maminko, zab ho, bojím se ho!
-Proč? Nosí peníze.
A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.
Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby - vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem pak už neviděl.
Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
-Maminko, zab ho, bojím se ho!
-Proč? Nosí peníze.
A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.
Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby - vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem pak už neviděl.
Majestátní úplnost
Sikong-Tu
Co veskrz účel naven mdlé se jeví
Co veskrz tělo uvnitř plné je
Kdo vrácen prázdnu dojde úplnosti
Kdo šetří síly k moci dospěje
Schystáno tvůrcem deset tisíc věcí
Znamení kříží obří prostor tmy
Od kraje po kraj věčný olej mraků
věk věků vítr bičuje a hřmí
Tak umět vkročit za obrazy věcí!
Tak umět v kruhu nahmátnouti střed!
A bez násilí pozdvihnout to na svět
A bez těžkosti v rukou podržet.
(přeložil Oldřich Král, přebásnil Karel Šiktanc)
Sikong-Tu
Co veskrz účel naven mdlé se jeví
Co veskrz tělo uvnitř plné je
Kdo vrácen prázdnu dojde úplnosti
Kdo šetří síly k moci dospěje
Schystáno tvůrcem deset tisíc věcí
Znamení kříží obří prostor tmy
Od kraje po kraj věčný olej mraků
věk věků vítr bičuje a hřmí
Tak umět vkročit za obrazy věcí!
Tak umět v kruhu nahmátnouti střed!
A bez násilí pozdvihnout to na svět
A bez těžkosti v rukou podržet.
(přeložil Oldřich Král, přebásnil Karel Šiktanc)
krása
Předjarní svítání (Záhřmotí)
Vladimír Holan
V oblaku oble ozáblém
ruměná trpkost letíc,
neví si rady, bloudí v něm
jak víno v břiše světic.
Kde dvousamičný hořák plál,
tam vlastní plod jej tráví.
Sníh ve spánku se odkopal:
je vidět nohu trávy.
Co jedí sochy?... Rampouch slét
a na vrabce se rozstřík ve sny.
Už brzy čmelák vnoří v květ
sacharometr přesný.
Vladimír Holan
V oblaku oble ozáblém
ruměná trpkost letíc,
neví si rady, bloudí v něm
jak víno v břiše světic.
Kde dvousamičný hořák plál,
tam vlastní plod jej tráví.
Sníh ve spánku se odkopal:
je vidět nohu trávy.
Co jedí sochy?... Rampouch slét
a na vrabce se rozstřík ve sny.
Už brzy čmelák vnoří v květ
sacharometr přesný.
Jen tak pro zasmání:
Aleš Novák: Houbařská úvaha
výlet do lesa
byl tak úspěšný
že jsme účastníky
odváželi
pohřibákem
Aleš Novák: Houbařská úvaha
výlet do lesa
byl tak úspěšný
že jsme účastníky
odváželi
pohřibákem
Antonín Sova - Vznešenou čtyřspřeží ( sb. Soucit i vzdor)
Vznešenou čtyřspřeží z parkových vrat
vyjeli za rána v doubravin chlad
s lékařem kníže tak žlutý jak list -
zahrčel po písku kočíru svist...
Jehnědy koní bok šlehaly v let,
na kočír zapršel zavlhlý květ,
zbloudilý modráček vzduchem se třás'
vzdálený kukačky ozval se hlas. -
Rovnou teď alejí kočír se mih'...
Kanula rosa jak vítr jen dych'.
S knihou jsem vyšel v mladý ten les.
Podivné kouzlo! Ta pohádka dnes !
Nad vřesy mlhy ten stříbrný svit !
Vlhké ty sosny ! Ten bezhlasý klid !
Ospalé ráno ! Jak neprobuzen
ve travách potok svůj utlumil sten !
Omládlé nervy ! Já radost jen pil !
S jarem tím v souhlasu mlád jsem též byl !
Jenom té čtyřspřeže dozníval svist
jakoby spadával předčasně list. -
Vznešenou čtyřspřeží z parkových vrat
vyjeli za rána v doubravin chlad
s lékařem kníže tak žlutý jak list -
zahrčel po písku kočíru svist...
Jehnědy koní bok šlehaly v let,
na kočír zapršel zavlhlý květ,
zbloudilý modráček vzduchem se třás'
vzdálený kukačky ozval se hlas. -
Rovnou teď alejí kočír se mih'...
Kanula rosa jak vítr jen dych'.
S knihou jsem vyšel v mladý ten les.
Podivné kouzlo! Ta pohádka dnes !
Nad vřesy mlhy ten stříbrný svit !
Vlhké ty sosny ! Ten bezhlasý klid !
Ospalé ráno ! Jak neprobuzen
ve travách potok svůj utlumil sten !
Omládlé nervy ! Já radost jen pil !
S jarem tím v souhlasu mlád jsem též byl !
Jenom té čtyřspřeže dozníval svist
jakoby spadával předčasně list. -
Poeta.cz - 1.8.2012, 10:42
Allen Ginsberg (1926-1997)
Howl
For Carl Solomon
I
I saw the best minds of my generation destroyed by madness, starving hysterical naked,
dragging themselves through the negro streets at dawn looking for an angry fix,
angelheaded hipsters burning for the ancient heavenly connection to the starry dynamo in the machinery of night,
who poverty and tatters and hollow-eyed and high sat up smoking in the supernatural darkness of cold-water flats floating across the tops of cities contemplating jazz,
who bared their brains to Heaven under the El and saw Mohammedan angels staggering on tenement roofs illuminated,
who passed through universities with radiant eyes hallucinating Arkansas and Blake-light tragedy among the scholars of war,
who were expelled from the academies for crazy & publishing obscene odes on the windows of the skull,
who cowered in unshaven rooms in underwear, burning their money in wastebaskets and listening to the Terror through the wall,
who got busted in their pubic beards returning through Laredo with a belt of marijuana for New York,
who ate fire in paint hotels or drank turpentine in Paradise Alley, death, or purgatoried their torsos night after night
with dreams, with drugs, with waking nightmares, alcohol and cock and endless balls,
incomparable blind streets of shuddering cloud and lightning in the mind leaping towards poles of Canada & Paterson, illuminating all the motionless world of Time between,
Peyote solidities of halls, backyard green tree cemetery dawns, wine drunkenness over the rooftops, storefront boroughs of teahead joyride neon blinking traffic light, sun and moon and tree vibrations in the roaring winter dusks of Brooklyn, ashcan rantings and kind king light of mind,
who chained themselves to subways for the endless ride from Battery to holy Bronx on benzedrine until the noise of wheels and children brought them down shuddering mouth-wracked and battered bleak of brain all drained of brilliance in the drear light of Zoo,
who sank all night in submarine light of Bickford's floated out and sat through the stale beer afternoon in desolate Fugazzi's, listening to the crack of doom on the hydrogen jukebox,
who talked continuously seventy hours from park to pad to bar to Bellevue to museum to the Brooklyn Bridge,
a lost batallion of platonic conversationalists jumping down the stoops off fire escapes off windowsills off Empire State out of the moon
yacketayakking screaming vomiting whispering facts and memories and anecdotes and eyeball kicks and shocks of hospitals and jails and wars,
whole intellects disgorged in total recall for seven days and nights with brilliant eyes, meat for the Synagogue cast on the pavement,
who vanished into nowhere Zen New Jersey leaving a trail of ambiguous picture postcards of Atlantic City Hall,
suffering Eastern sweats and Tangerian bone-grindings and migraines of China under junk-withdrawal in Newark's bleak furnished room,
who wandered around and around at midnight in the railway yard wondering where to go, and went, leaving no broken hearts,
who lit cigarettes in boxcars boxcars boxcars racketing through snow toward lonesome farms in grandfather night,
who studied Plotinus Poe St John of the Cross telepathy and bop kabbalah because the universe instinctively vibrated at their feet in Kansas,
who loned it through the streets of Idaho seeking visionary indian angels who were visionary indian angels,
who thought they were only mad when Baltimore gleamed in supernatural ecstasy,
who jumped in limousines with the Chinaman of Oklahoma on the impulse of winter midnight streetlight smalltown rain,
who lounged hungry and lonesome through Houston seeking jazz or sex or soup, and followed the brilliant Spaniard to converse about America and Eternity, a hopeless task, and so took ship to Africa,
who disappeared into the volcanoes of Mexico leaving nothing behind but the shadow of dungarees and the larva and ash of poetry scattered in fireplace Chicago,
who reappeared on the West Coast investigating the FBI in beards and shorts with big pacifist eyes sexy in their dark skin passing out incomprehensible leaflets,
who burned cigarette holes in their arms protesting the narcotic tobacco haze of Capitalism, who distributed Supercommunist pamphlets in Union Square weeping and undressing while the sirens of Los Alamos wailed them down, and wailed down Wall, and the Staten Island ferry also wailed,
who broke down crying in white gymnasiums naked and trembling before the machinery of other skeletons,
who bit detectives in the neck and shrieked with delight in policecars for committing no crime but their own wild cooking pederasty and intoxication,
who howled on their knees in the subway and were dragged off the roof waving genitals and manuscripts,
who let themselves be fucked in the ass by saintly motorcyclists, and screamed with joy,
who blew and were blown by those human seraphim, the sailors, caresses of Atlantic and Caribbean love,
who balled in the morning in the evenings in rosegardens and the grass of public parks and cemeteries scattering their semen freely to whomever come who may,
who hiccuped endlessly trying to giggle but wound up with a sob behind a partition in a Turkish Bath when the blond & naked angel came to pierce them with a sword,
who lost their loveboys to the three old shrews of fate the one eyed shrew of the heterosexual dollar the one eyed shrew that winks out of the womb and the one eyed shrew that does nothing but sit on her ass and snip the intellectual golden threads of the craftsman's loom,
who copulated ecstatic and insatiate and fell off the bed, and continued along the floor and down the hall and ended fainting on the wall with a vision of ultimate cunt and come eluding the last gyzym of consciousness,
who sweetened the snatches of a million girls trembling in the sunset, and were red eyed in the morning but were prepared to sweeten the snatch of the sunrise, flashing buttocks under barns and naked in the lake,
who went out whoring through Colorado in myriad stolen night-cars, N.C., secret hero of these poems, cocksman and Adonis of Denver—joy to the memory of his innumerable lays of girls in empty lots & diner backyards, moviehouses' rickety rows, on mountaintops in caves or with gaunt waitresses in familiar roadside lonely petticoat upliftings & especially secret gas-station solipsisms of johns, & hometown alleys too,
who faded out in vast sordid movies, were shifted in dreams, woke on a sudden Manhattan, and picked themselves up out of basements hungover with heartless Tokay and horrors of Third Avenue iron dreams & stumbled to unemployment offices,
who walked all night with their shoes full of blood on the snowbank docks waiting for a door in the East River to open full of steamheat and opium,
who created great suicidal dramas on the appartment cliff-banks of the Hudson under the wartime blue floodlight of the moon & their heads shall be crowned with laurel in oblivion,
who ate the lamb stew of the imagination or digested the crab at the muddy bottom of the rivers of the Bowery,
who wept at the romance of the streets with their pushcarts full of onions and bad music,
who sat in boxes breathing in the darkness under the bridge, and rose up to build harpsichords in their lofts, who coughed on the sixth floor of Harlem crowned with flame under the tubercular sky surrounded by orange crates of theology,
who scribbled all night rocking and rolling over lofty incantations which in the yellow morning were stanzas of gibberish,
who cooked rotten animals lung heart feet tail borsht & tortillas dreaming of the pure vegetable kingdom,
who plunged themselves under meat trucks looking for an egg,
who threw their watches off the roof to cast their ballot for an Eternity outside of Time, & alarm clocks fell on their heads every day for the next decade,
who cut their wrists three times successively unsuccessfully, gave up and were forced to open antique stores where they thought they were growing old and cried,
who were burned alive in their innocent flannel suits on Madison Avenue amid blasts of leaden verse & the tanked-up clatter of the iron regiments of fashion & the nitroglycerine shrieks of the fairies of advertising & the mustard gas of sinister intelligent editors, or were run down by the drunken taxicabs of Absolute Reality,
who jumped off the Brooklyn Bridge this actually happened and walked away unknown and forgotten into the ghostly daze of Chinatown soup alleyways & firetrucks, not even one free beer,
who sang out of their windows in despair, fell out of the subway window, jumped in the filthy Passaic, leaped on negroes, cried all over the street, danced on broken wineglasses barefoot smashed phonograph records of nostalgic European 1930s German jazz finished the whiskey and threw up groaning into the bloody toilet, moans in their ears and the blast of colossal steamwhistles,
who barreled down the highways of the past journeying to each other's hotrod-Golgotha jail-solitude watch Birmingham jazz incarnation,
who drove crosscountry seventytwo hours to find out if I had a vision or you had a vision or he had a vision to find out Eternity,
who journeyed to Denver, who died in Denver, who came back to Denver & waited in vain, who watched over Denver & brooded & loned in Denver and finally went away to find out the Time, & now Denver is lonesome for her heroes,
who fell on their knees in hopeless cathedrals praying for each other's salvation and light and breasts, until the soul illuminated its hair for a second,
who crashed through their minds in jail waiting for impossible criminals with golden heads and the charm of reality in their hearts who sang sweet blues to Alcatraz,
who retired to Mexico to cultivate a habit, or Rocky Mount to tender Buddha or Tangiers to boys or Southern Pacific to the black locomotive or Harvard to Narcissus to Woodlawn to the daisychain or grave,
who demanded sanity trials accusing the radio of hypnotism & were left with their insanity & their hands & a hung jury,
who threw potato salad at CCNY lecturerson Dadaism and subsequently presented themselves on the granite steps of the madhouse with the shaven heads and harlequin speech of suicide, demanding instantaneous lobotomy,
and who were given instead the concrete void of insulin Metrazol electricity hydrotherapy psychotherapy occupational therapy pingpong & amnesia,
who in humorless protest overturned only one symbolic pingpong table, resting briefly in catatonia,
returning years later truly bald except for a wig of blood, and tears and fingers, to the visible madman doom of the wards of the madtowns of the East,
Pilgrim State's Rockland's and Greystone's foetid halls, bickering with the echoes of the soul, rocking and rolling in the midnight solitude-bench dolmen-realms of love, dream of life a nightmare, bodies turned to stone as heavy as the moon,
with mother finally *****, and the last fantastic book flung out of the tenement window, and the last door closed at 4 A.M. and the last telephone slammed at the wall in reply and the last furnished room emptied down to the last piece of mental furniture, a yellow paper rose twisted on a wire hanger on the closet, and even that imaginary, nothing but a hopeful little bit of hallucination—
ah, Carl, while you are not safe I am not safe, and now you're really in the total animal soup of time—
and who therefore ran through the icy streets obsessed with a sudden flash of the alchemy of the use of the ellipse the catalog the meter & the vibrating plane,
who dreamt and made incarnate gaps in Time & Space through images juxtaposed, and trapped the archangel of the soulbetween 2 visual images and joined the elemental verbs and set the noun and dash of consciousness together jumping with sensation of Pater Omnipotens Aeterna Deus
to recreate the syntax and measure of poor human prose and stand before you speechless and intelligent and shaking with shame, rejected yet confessing out the soul to conform to the rhythm of thought in his naked and endless head,
the madman bum and angel beat in Time, unknown, yet putting down here what might be left to say in time come after death,
and rose incarnate in the ghostly clothes of jazz in the goldhorn shadow of the band and blew the suffering of America's naked mind for love into an eli eli lamma lamma sabacthani saxophone cry that shivered the cities down to the last radio
with the absolute heart of the poem butchered out of their own bodies good to eat a thousand years.
Howl
For Carl Solomon
I
I saw the best minds of my generation destroyed by madness, starving hysterical naked,
dragging themselves through the negro streets at dawn looking for an angry fix,
angelheaded hipsters burning for the ancient heavenly connection to the starry dynamo in the machinery of night,
who poverty and tatters and hollow-eyed and high sat up smoking in the supernatural darkness of cold-water flats floating across the tops of cities contemplating jazz,
who bared their brains to Heaven under the El and saw Mohammedan angels staggering on tenement roofs illuminated,
who passed through universities with radiant eyes hallucinating Arkansas and Blake-light tragedy among the scholars of war,
who were expelled from the academies for crazy & publishing obscene odes on the windows of the skull,
who cowered in unshaven rooms in underwear, burning their money in wastebaskets and listening to the Terror through the wall,
who got busted in their pubic beards returning through Laredo with a belt of marijuana for New York,
who ate fire in paint hotels or drank turpentine in Paradise Alley, death, or purgatoried their torsos night after night
with dreams, with drugs, with waking nightmares, alcohol and cock and endless balls,
incomparable blind streets of shuddering cloud and lightning in the mind leaping towards poles of Canada & Paterson, illuminating all the motionless world of Time between,
Peyote solidities of halls, backyard green tree cemetery dawns, wine drunkenness over the rooftops, storefront boroughs of teahead joyride neon blinking traffic light, sun and moon and tree vibrations in the roaring winter dusks of Brooklyn, ashcan rantings and kind king light of mind,
who chained themselves to subways for the endless ride from Battery to holy Bronx on benzedrine until the noise of wheels and children brought them down shuddering mouth-wracked and battered bleak of brain all drained of brilliance in the drear light of Zoo,
who sank all night in submarine light of Bickford's floated out and sat through the stale beer afternoon in desolate Fugazzi's, listening to the crack of doom on the hydrogen jukebox,
who talked continuously seventy hours from park to pad to bar to Bellevue to museum to the Brooklyn Bridge,
a lost batallion of platonic conversationalists jumping down the stoops off fire escapes off windowsills off Empire State out of the moon
yacketayakking screaming vomiting whispering facts and memories and anecdotes and eyeball kicks and shocks of hospitals and jails and wars,
whole intellects disgorged in total recall for seven days and nights with brilliant eyes, meat for the Synagogue cast on the pavement,
who vanished into nowhere Zen New Jersey leaving a trail of ambiguous picture postcards of Atlantic City Hall,
suffering Eastern sweats and Tangerian bone-grindings and migraines of China under junk-withdrawal in Newark's bleak furnished room,
who wandered around and around at midnight in the railway yard wondering where to go, and went, leaving no broken hearts,
who lit cigarettes in boxcars boxcars boxcars racketing through snow toward lonesome farms in grandfather night,
who studied Plotinus Poe St John of the Cross telepathy and bop kabbalah because the universe instinctively vibrated at their feet in Kansas,
who loned it through the streets of Idaho seeking visionary indian angels who were visionary indian angels,
who thought they were only mad when Baltimore gleamed in supernatural ecstasy,
who jumped in limousines with the Chinaman of Oklahoma on the impulse of winter midnight streetlight smalltown rain,
who lounged hungry and lonesome through Houston seeking jazz or sex or soup, and followed the brilliant Spaniard to converse about America and Eternity, a hopeless task, and so took ship to Africa,
who disappeared into the volcanoes of Mexico leaving nothing behind but the shadow of dungarees and the larva and ash of poetry scattered in fireplace Chicago,
who reappeared on the West Coast investigating the FBI in beards and shorts with big pacifist eyes sexy in their dark skin passing out incomprehensible leaflets,
who burned cigarette holes in their arms protesting the narcotic tobacco haze of Capitalism, who distributed Supercommunist pamphlets in Union Square weeping and undressing while the sirens of Los Alamos wailed them down, and wailed down Wall, and the Staten Island ferry also wailed,
who broke down crying in white gymnasiums naked and trembling before the machinery of other skeletons,
who bit detectives in the neck and shrieked with delight in policecars for committing no crime but their own wild cooking pederasty and intoxication,
who howled on their knees in the subway and were dragged off the roof waving genitals and manuscripts,
who let themselves be fucked in the ass by saintly motorcyclists, and screamed with joy,
who blew and were blown by those human seraphim, the sailors, caresses of Atlantic and Caribbean love,
who balled in the morning in the evenings in rosegardens and the grass of public parks and cemeteries scattering their semen freely to whomever come who may,
who hiccuped endlessly trying to giggle but wound up with a sob behind a partition in a Turkish Bath when the blond & naked angel came to pierce them with a sword,
who lost their loveboys to the three old shrews of fate the one eyed shrew of the heterosexual dollar the one eyed shrew that winks out of the womb and the one eyed shrew that does nothing but sit on her ass and snip the intellectual golden threads of the craftsman's loom,
who copulated ecstatic and insatiate and fell off the bed, and continued along the floor and down the hall and ended fainting on the wall with a vision of ultimate cunt and come eluding the last gyzym of consciousness,
who sweetened the snatches of a million girls trembling in the sunset, and were red eyed in the morning but were prepared to sweeten the snatch of the sunrise, flashing buttocks under barns and naked in the lake,
who went out whoring through Colorado in myriad stolen night-cars, N.C., secret hero of these poems, cocksman and Adonis of Denver—joy to the memory of his innumerable lays of girls in empty lots & diner backyards, moviehouses' rickety rows, on mountaintops in caves or with gaunt waitresses in familiar roadside lonely petticoat upliftings & especially secret gas-station solipsisms of johns, & hometown alleys too,
who faded out in vast sordid movies, were shifted in dreams, woke on a sudden Manhattan, and picked themselves up out of basements hungover with heartless Tokay and horrors of Third Avenue iron dreams & stumbled to unemployment offices,
who walked all night with their shoes full of blood on the snowbank docks waiting for a door in the East River to open full of steamheat and opium,
who created great suicidal dramas on the appartment cliff-banks of the Hudson under the wartime blue floodlight of the moon & their heads shall be crowned with laurel in oblivion,
who ate the lamb stew of the imagination or digested the crab at the muddy bottom of the rivers of the Bowery,
who wept at the romance of the streets with their pushcarts full of onions and bad music,
who sat in boxes breathing in the darkness under the bridge, and rose up to build harpsichords in their lofts, who coughed on the sixth floor of Harlem crowned with flame under the tubercular sky surrounded by orange crates of theology,
who scribbled all night rocking and rolling over lofty incantations which in the yellow morning were stanzas of gibberish,
who cooked rotten animals lung heart feet tail borsht & tortillas dreaming of the pure vegetable kingdom,
who plunged themselves under meat trucks looking for an egg,
who threw their watches off the roof to cast their ballot for an Eternity outside of Time, & alarm clocks fell on their heads every day for the next decade,
who cut their wrists three times successively unsuccessfully, gave up and were forced to open antique stores where they thought they were growing old and cried,
who were burned alive in their innocent flannel suits on Madison Avenue amid blasts of leaden verse & the tanked-up clatter of the iron regiments of fashion & the nitroglycerine shrieks of the fairies of advertising & the mustard gas of sinister intelligent editors, or were run down by the drunken taxicabs of Absolute Reality,
who jumped off the Brooklyn Bridge this actually happened and walked away unknown and forgotten into the ghostly daze of Chinatown soup alleyways & firetrucks, not even one free beer,
who sang out of their windows in despair, fell out of the subway window, jumped in the filthy Passaic, leaped on negroes, cried all over the street, danced on broken wineglasses barefoot smashed phonograph records of nostalgic European 1930s German jazz finished the whiskey and threw up groaning into the bloody toilet, moans in their ears and the blast of colossal steamwhistles,
who barreled down the highways of the past journeying to each other's hotrod-Golgotha jail-solitude watch Birmingham jazz incarnation,
who drove crosscountry seventytwo hours to find out if I had a vision or you had a vision or he had a vision to find out Eternity,
who journeyed to Denver, who died in Denver, who came back to Denver & waited in vain, who watched over Denver & brooded & loned in Denver and finally went away to find out the Time, & now Denver is lonesome for her heroes,
who fell on their knees in hopeless cathedrals praying for each other's salvation and light and breasts, until the soul illuminated its hair for a second,
who crashed through their minds in jail waiting for impossible criminals with golden heads and the charm of reality in their hearts who sang sweet blues to Alcatraz,
who retired to Mexico to cultivate a habit, or Rocky Mount to tender Buddha or Tangiers to boys or Southern Pacific to the black locomotive or Harvard to Narcissus to Woodlawn to the daisychain or grave,
who demanded sanity trials accusing the radio of hypnotism & were left with their insanity & their hands & a hung jury,
who threw potato salad at CCNY lecturerson Dadaism and subsequently presented themselves on the granite steps of the madhouse with the shaven heads and harlequin speech of suicide, demanding instantaneous lobotomy,
and who were given instead the concrete void of insulin Metrazol electricity hydrotherapy psychotherapy occupational therapy pingpong & amnesia,
who in humorless protest overturned only one symbolic pingpong table, resting briefly in catatonia,
returning years later truly bald except for a wig of blood, and tears and fingers, to the visible madman doom of the wards of the madtowns of the East,
Pilgrim State's Rockland's and Greystone's foetid halls, bickering with the echoes of the soul, rocking and rolling in the midnight solitude-bench dolmen-realms of love, dream of life a nightmare, bodies turned to stone as heavy as the moon,
with mother finally *****, and the last fantastic book flung out of the tenement window, and the last door closed at 4 A.M. and the last telephone slammed at the wall in reply and the last furnished room emptied down to the last piece of mental furniture, a yellow paper rose twisted on a wire hanger on the closet, and even that imaginary, nothing but a hopeful little bit of hallucination—
ah, Carl, while you are not safe I am not safe, and now you're really in the total animal soup of time—
and who therefore ran through the icy streets obsessed with a sudden flash of the alchemy of the use of the ellipse the catalog the meter & the vibrating plane,
who dreamt and made incarnate gaps in Time & Space through images juxtaposed, and trapped the archangel of the soulbetween 2 visual images and joined the elemental verbs and set the noun and dash of consciousness together jumping with sensation of Pater Omnipotens Aeterna Deus
to recreate the syntax and measure of poor human prose and stand before you speechless and intelligent and shaking with shame, rejected yet confessing out the soul to conform to the rhythm of thought in his naked and endless head,
the madman bum and angel beat in Time, unknown, yet putting down here what might be left to say in time come after death,
and rose incarnate in the ghostly clothes of jazz in the goldhorn shadow of the band and blew the suffering of America's naked mind for love into an eli eli lamma lamma sabacthani saxophone cry that shivered the cities down to the last radio
with the absolute heart of the poem butchered out of their own bodies good to eat a thousand years.
Úplně nejraději mám Markétu Procházkovou:
Napoprvé
V rukopisech
tvých snů čekám
na vzbuzení
Bude jak výkřik
to první setkání
našich očí
Prudce uhnou
popálené
z průsečíku
dvojí záře -
ale ten oblouk
našich dvou pohledů
bude už stejně mít
dost pevný svár...
Napoprvé
V rukopisech
tvých snů čekám
na vzbuzení
Bude jak výkřik
to první setkání
našich očí
Prudce uhnou
popálené
z průsečíku
dvojí záře -
ale ten oblouk
našich dvou pohledů
bude už stejně mít
dost pevný svár...
K Villonovi: překlad Jarmily Loukotkové je lepší, vyhrananější, drsnější a ne tak ukecaný, jako Fischerův
Poeta.cz - 31.7.2012, 12:00
Svátek uvnitř.
Střípky jsou smeteny.
Slunce se třpytí.
Stíny raněny
v motýlí křídla.
Svítí.
Pel myšlenky
jen ať letí.
Stanislav Denk
ze sbírky Obruče vzduchu
Střípky jsou smeteny.
Slunce se třpytí.
Stíny raněny
v motýlí křídla.
Svítí.
Pel myšlenky
jen ať letí.
Stanislav Denk
ze sbírky Obruče vzduchu
Ondřej Fibich - V OKNĚ SAMOTY
Sklenička
jako by pila světlo
Pár suchých lístků
vánoční hvězdy
(Ze sbírky Pohanský les)
Sklenička
jako by pila světlo
Pár suchých lístků
vánoční hvězdy
(Ze sbírky Pohanský les)
Poeta.cz - 31.7.2012, 11:30
JOSEF KAINAR: STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA
Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem
Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem
Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece
Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné
Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci
Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo
Nové mýty (1946)
Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem
Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem
Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece
Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné
Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci
Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo
Nové mýty (1946)
Tatínku! Opravdu? Že prý jsi v nebezpečí?
Ten lotr zapomněl, zač za všechno ti vděčí,
a teď prý ti ten lump, ta stvůra zběsilá,
tvou vlastní dobrotou chce vpadnout do týla?
Je to tak, synáčku. A je mi smutno v duši.
Kde je ten darebák? Urvu mu obě uši!
Před touhle drzostí se nesmí uhýbat!
Je to má povinnost! A zbavím tě ho rád!
Já toho mizeru roztrhnu jako hada!
Páté dějství, výstup 2 (Damis a Orgon).
Ten lotr zapomněl, zač za všechno ti vděčí,
a teď prý ti ten lump, ta stvůra zběsilá,
tvou vlastní dobrotou chce vpadnout do týla?
Je to tak, synáčku. A je mi smutno v duši.
Kde je ten darebák? Urvu mu obě uši!
Před touhle drzostí se nesmí uhýbat!
Je to má povinnost! A zbavím tě ho rád!
Já toho mizeru roztrhnu jako hada!
Páté dějství, výstup 2 (Damis a Orgon).
Lorenza Raffaela - 27.7.2012, 18:19Hes: Souhlasím s Josefem.
Jinak já mám nejradši toto, z Puškina(z toho, co znám)
Je svatý vnukům Apollóna;
já z hrdé lyry Albiona
jej znám, je tolik blízký mi.
I opájím se zlatými
nocemi, něhou Itálie,
a s mladou Benátčankou tmou
se plavě černou gondolou
jež v tichu samo tajemství je,
já slova nalézám, jež dmou
se řečí lásky s Petrarkou.
Jinak já mám nejradši toto, z Puškina(z toho, co znám)
Je svatý vnukům Apollóna;
já z hrdé lyry Albiona
jej znám, je tolik blízký mi.
I opájím se zlatými
nocemi, něhou Itálie,
a s mladou Benátčankou tmou
se plavě černou gondolou
jež v tichu samo tajemství je,
já slova nalézám, jež dmou
se řečí lásky s Petrarkou.
Lorenza Raffaela - 27.7.2012, 18:02Josef: Tak toho jsem nečetla, respektive znám jen dva filmy dělané podle něj a pár úryvků, které mi předčítal můj brácha
Josef: Soubor básní "Vyšel jsem dřív než hvězda ranní". Vyšla v roce 1962 v Praze.
Já teda přečetla jen Zkrocení zlé ženy, ale pošmákla jsem si, jen co je pravda
Lorenza: nemusíš číst Shakespeara, stačí si přečíst Terryho Pratchetta
Hes: tak ta je dobrá, z čeho to je?
Hes: tak ta je dobrá, z čeho to je?
Když Puškin, tak tuhle:
Dobrý člověk
Učený Firs je k nesnesení,
máš pravdu, všechno váží, cení,
je pedant, zřídka zakopne
a po málu se vyzná v mnohu.
Já mám rád tebe, Pachome,
tys prostě blb - a sláva Bohu!
(Překlad: Emanuel Frynta)
Dobrý člověk
Učený Firs je k nesnesení,
máš pravdu, všechno váží, cení,
je pedant, zřídka zakopne
a po málu se vyzná v mnohu.
Já mám rád tebe, Pachome,
tys prostě blb - a sláva Bohu!
(Překlad: Emanuel Frynta)
Lorenza Raffaela - 27.7.2012, 16:37Jen krátce. Básník odjakživa
se stápí v lásky iluzích.
Tvar milovaných věcí splývá
mi v sen, a tajný obraz jich
má duše uschráněla v taji.
Pak v dechu Múzy ožívají.
Tak bezstarostně opěval
jsem děvče z hor, svůj ideál,
i zajatkyně od Salgira.
A teď co chvíli tajemně
se právem přátel ptáte mě:
"Rci, o kom blouzní tvoje lyra?
Které z těch dívek žárlivých
věnuješ lyry pláč a smích?
Čí pohled, jenž tě inspiroval,
tě za tvůj zádumčivý rým
dojemnou přízní obdaroval?
A koho zbožnils veršem svým?" -
O', pranikoho, druzi moji!
V své teskné lásky nepokoji
já bez útěchy zůstal jsem.
Je blažen, kdo v snu horečném
spjal lásku s rýmem; on tak zdvojil
svou lyru svatě blouznivou,
jda za Petrarkou cestou svou,
i muka srdce upokojil
a slávou též se ověnčil.
A.S. Puškin, Evžen Oněgin, úryvek v překladu Josefa Hory
se stápí v lásky iluzích.
Tvar milovaných věcí splývá
mi v sen, a tajný obraz jich
má duše uschráněla v taji.
Pak v dechu Múzy ožívají.
Tak bezstarostně opěval
jsem děvče z hor, svůj ideál,
i zajatkyně od Salgira.
A teď co chvíli tajemně
se právem přátel ptáte mě:
"Rci, o kom blouzní tvoje lyra?
Které z těch dívek žárlivých
věnuješ lyry pláč a smích?
Čí pohled, jenž tě inspiroval,
tě za tvůj zádumčivý rým
dojemnou přízní obdaroval?
A koho zbožnils veršem svým?" -
O', pranikoho, druzi moji!
V své teskné lásky nepokoji
já bez útěchy zůstal jsem.
Je blažen, kdo v snu horečném
spjal lásku s rýmem; on tak zdvojil
svou lyru svatě blouznivou,
jda za Petrarkou cestou svou,
i muka srdce upokojil
a slávou též se ověnčil.
A.S. Puškin, Evžen Oněgin, úryvek v překladu Josefa Hory
Lorenza Raffaela - 27.7.2012, 16:00Josef: Dobrý, chci říct perfektní...ale dětem bych to před spaním asi radši nečetla
Od Shakespeara jsem přečetla jen Romea a Julii a Tita Andronika a nakousla Hamleta, ale pro nedostatek času jsem už nedokončila.
Od Shakespeara jsem přečetla jen Romea a Julii a Tita Andronika a nakousla Hamleta, ale pro nedostatek času jsem už nedokončila.
Vlčí tesák, dračí dráp,
ze žraloka požerák,
z blínu kořen čaromocný,
vytržený o půlnoci,
z mumie mok a moudí z kance,
játra z žida obřezance,
z Huna nos a z Turka pysky,
zpod bezluní z tisu třísky,
aby kaše byla hladká,
z žumpy prstík nekřtěňátka,
které zahrdlila matka,
k tomu kaldoun z jaguára,
aby zavoněla pára!
Citát z Macbetha o čarodějnicích v překladu E.A.Saudka.
ze žraloka požerák,
z blínu kořen čaromocný,
vytržený o půlnoci,
z mumie mok a moudí z kance,
játra z žida obřezance,
z Huna nos a z Turka pysky,
zpod bezluní z tisu třísky,
aby kaše byla hladká,
z žumpy prstík nekřtěňátka,
které zahrdlila matka,
k tomu kaldoun z jaguára,
aby zavoněla pára!
Citát z Macbetha o čarodějnicích v překladu E.A.Saudka.
Lorenza Raffaela - 26.7.2012, 20:07znám
Lorenza Raffaela - 26.7.2012, 20:07 Ta je od té doby, co ji nám, mou nejoblíbenější. A v originální italštině.. to je nádheraAno, tohle je poezie podle mého gusta Potěšilo
Potěšilo Lorenza Raffaela - 26.7.2012, 19:04Noci
Michelangelo(překlad Jan Vladislav)
O' noci, sladká, i když plná tmy,
v níž nakonec vždy ztichá shon všech lidí,
kdo tebe chválí, ten ví a ten vidí,
kdo tebe ctí, ten teprv rozumí!
Ty krátíš knot všem skleslým myšlenkám,
jež nacházejí smír v tvém vlahém stínu,
ty mě tak často vynášíš v svém klínu
z hlubiny k výškám, po nichž prahnu sám.
O' stíne smrti, v kterém končí žaly,
jež lidskou duši, srdce rozdíraly,
tys pro trpící nejsilnější lék:
ty uzdravuješ naše chorá těla,
ty stíráš slzy, snímáš tíhu z čela
a krotíš v dobrých hněv a zármutek.
Michelangelo(překlad Jan Vladislav)
O' noci, sladká, i když plná tmy,
v níž nakonec vždy ztichá shon všech lidí,
kdo tebe chválí, ten ví a ten vidí,
kdo tebe ctí, ten teprv rozumí!
Ty krátíš knot všem skleslým myšlenkám,
jež nacházejí smír v tvém vlahém stínu,
ty mě tak často vynášíš v svém klínu
z hlubiny k výškám, po nichž prahnu sám.
O' stíne smrti, v kterém končí žaly,
jež lidskou duši, srdce rozdíraly,
tys pro trpící nejsilnější lék:
ty uzdravuješ naše chorá těla,
ty stíráš slzy, snímáš tíhu z čela
a krotíš v dobrých hněv a zármutek.
Lorenza Raffaela - 26.7.2012, 17:32Já ho popravdě moc neznám, je vlastně v této souvislosti. Zato Villona miluju
Poeta.cz - 26.7.2012, 17:21
Dítě si hraje
Fráňa Šrámek
Z panáků tří, z nichž jeden je králem
a druhý též výstrojí vzácného stavu,
zklamáno oběma, durdíc se málem,
vybere třetího, jenž nemá hlavu,
a tu se zasní. Holoubčí křídla a orlí
sen jeho vystřídá, do dálek letě,
zpívá si, s bezhlavým mluví, za něho horlí,
všude jej znají v bezhlavém světě.
Pak ke zdi ho staví, dřívek dvé k němu,
mamčinu trepku, kostku a pírko na ni.
Blaženě ztrne. Až k pláči je mu,
co kásy tu stvořeno, tak zcela maní,
a vzdychne: ach! Jediné, blažené: ach!
Fráňa Šrámek
Z panáků tří, z nichž jeden je králem
a druhý též výstrojí vzácného stavu,
zklamáno oběma, durdíc se málem,
vybere třetího, jenž nemá hlavu,
a tu se zasní. Holoubčí křídla a orlí
sen jeho vystřídá, do dálek letě,
zpívá si, s bezhlavým mluví, za něho horlí,
všude jej znají v bezhlavém světě.
Pak ke zdi ho staví, dřívek dvé k němu,
mamčinu trepku, kostku a pírko na ni.
Blaženě ztrne. Až k pláči je mu,
co kásy tu stvořeno, tak zcela maní,
a vzdychne: ach! Jediné, blažené: ach!
Fischer, tak to je kvalita teď mi prošel rukama, bohužel jen jako učenec, o kterém bych se měla učit
teď mi prošel rukama, bohužel jen jako učenec, o kterém bych se měla učit Poeta.cz - 26.7.2012, 17:19
Fráňa Šrámek
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas..
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas..
Lorenza Raffaela - 26.7.2012, 17:14Fischer. Bože, za to rychlý psaní a za ty překlepy mne jednoho krásnýho dne někdo zabije!!!!
Lorenza Raffaela - 26.7.2012, 17:13Jestli ten dotaz patří mně, tak Otokar Fisher.
Kdo byl překladatelem?
Lorenza Raffaela - 26.7.2012, 16:59Hmm.. tak mně to mezitím odhlásilo a teď jak koukám se mi to vložilo takto blbě.Nu nevadí.
Poeta.cz - 26.7.2012, 16:56
Balada ze soutěže
Francois Villon
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dím "dobrý večer," jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci,-nic,na čem srdce lpí-,
srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítám.
O' kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický,jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas,plat kdo bráti smí
srdečně přijat, každým odmítán.
Francois Villon
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dím "dobrý večer," jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci,-nic,na čem srdce lpí-,
srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítám.
O' kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický,jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas,plat kdo bráti smí
srdečně přijat, každým odmítán.
Mezi řádky
Jaroslav Seifert (Ruce Venušiny)
„Milión sto tisíc milostných psaní
svobodných dívek a vdaných paní
- včera jsem napsal o půlnoci
miliónté stétisící první
a bylo mi jak po nemoci.
Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce.
Milión dvakrát sto tisíc básní,
to se lidé utěšují, když blázní,
napsal jsem dneska
milióntou dvakrát stotisící první
a není hezká.
Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.
Milión třikrát sto tisíc telegramů,
celou noc plakal jsem na otomanu,
srdíčka zvonků na telegrafním drátu,
vlaštovky štěbetají do aparátu
a chystají se do Itálie.
Milióntý třikrát stotisící první telegram:
Usměj se na mě, umírám!“
Jaroslav Seifert (Ruce Venušiny)
„Milión sto tisíc milostných psaní
svobodných dívek a vdaných paní
- včera jsem napsal o půlnoci
miliónté stétisící první
a bylo mi jak po nemoci.
Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce.
Milión dvakrát sto tisíc básní,
to se lidé utěšují, když blázní,
napsal jsem dneska
milióntou dvakrát stotisící první
a není hezká.
Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.
Milión třikrát sto tisíc telegramů,
celou noc plakal jsem na otomanu,
srdíčka zvonků na telegrafním drátu,
vlaštovky štěbetají do aparátu
a chystají se do Itálie.
Milióntý třikrát stotisící první telegram:
Usměj se na mě, umírám!“
Karel Toman
Mým snem jsi prošla
(Melancholická pouť)
Mým snem jsi prošla, jako zjevení
alejí tmavou v půlnoci jde tiše.
A skoupý vínek černé zeleni,
jenž celovat chtěl čelo tvé i vlas,
již vadne, chřadne, hořkou vůni dýše.
A neznám ani jméno tvé. Tvůj hlas
a rytmus kroků v mojich smyslech dřímá.
A reflex tvojich očí radostných
mi dává zapomenout, že je zima,
že na stromech a v duši leží sníh.
Mým snem jsi prošla
(Melancholická pouť)
Mým snem jsi prošla, jako zjevení
alejí tmavou v půlnoci jde tiše.
A skoupý vínek černé zeleni,
jenž celovat chtěl čelo tvé i vlas,
již vadne, chřadne, hořkou vůni dýše.
A neznám ani jméno tvé. Tvůj hlas
a rytmus kroků v mojich smyslech dřímá.
A reflex tvojich očí radostných
mi dává zapomenout, že je zima,
že na stromech a v duši leží sníh.
Ale docela mě překvapuje, že se ti líbí takovej styl. Řekl bych, že to je hodně odlišný od toho, co píšeš (což se samozřejmě nevylučuje)
no, tady je moře specifik, které musí vzít člověk v potaz...
Jindřich Hořejší
U hrobu Oscara Wilda
(Hudba na náměstí)
Za noci zázračné, jež stínům dává tvar
zae těl, kdys živoucích, co měsíc, bílý
jak žádost roznícená v závrati a v žár
jim duši vdechne, aby oživly,
k vám přijde Salome: zrak všemohoucí zmar,
rty, které se rtů Smrti Život pily,
v náruči květy zla, svůj od vás vroucí dar,
pokorně pyšnáklesá u mohyly.
A horce vypráví, jak druhého dne zrána
po dvojí vraždě té spět zřela Jochanana
od Vesmíru bran sobě v ústrety.
Nad snem svým zhrzeným lkal: jeho boha není!
V objetí žádoucím jí vrátil políbení
na míru znamení a odvety...
Jindřich Hořejší
M
(Hudba na náměstí)
Včera ještě lomcoval mnou žal,
těžko mi bylo,
že jsi tak brzy na mne zapomněla
a že tak krátce se ti ve mně zalíbilo.
Dnes ráno, bůhvíkde se vzal -
trysk' jako kdysi rozkoš z tvého těla -
hlas mírný tichounce mi domlouval:
žes květ, jenž kvete pro každičký zrak
a pro všecky rty prahnoucí,
žes plamen lásky, vzešlý pro zázrak
roznítit všecka srdce horoucí,
že neseš osud svůj jak těžké bohatství,
jak vzácný dar,
jak výstrahu, ješ věští temný zmar
všem, kdož by chtěli zhyzdit ruku tvou,
tvou ruku přeštědrou,
prstýnkem věrnosti a sobectví.
M
(Hudba na náměstí)
Včera ještě lomcoval mnou žal,
těžko mi bylo,
že jsi tak brzy na mne zapomněla
a že tak krátce se ti ve mně zalíbilo.
Dnes ráno, bůhvíkde se vzal -
trysk' jako kdysi rozkoš z tvého těla -
hlas mírný tichounce mi domlouval:
žes květ, jenž kvete pro každičký zrak
a pro všecky rty prahnoucí,
žes plamen lásky, vzešlý pro zázrak
roznítit všecka srdce horoucí,
že neseš osud svůj jak těžké bohatství,
jak vzácný dar,
jak výstrahu, ješ věští temný zmar
všem, kdož by chtěli zhyzdit ruku tvou,
tvou ruku přeštědrou,
prstýnkem věrnosti a sobectví.
Poeta.cz - 19.7.2012, 22:27
ירושלים של זהב
ושל נחושת ושל אור
הלא לכל שירייך
אני כינור
ירושלים של זהב
ושל נחושת ושל אור
הלא לכל שירייך
אני כינור
ושל נחושת ושל אור
הלא לכל שירייך
אני כינור
ירושלים של זהב
ושל נחושת ושל אור
הלא לכל שירייך
אני כינור
Romeo:
Is love a tender thing? It is too rough,
too rude, too boisterous, and it pricks like thorn.
Mercutio:
If love be rough with you, be rough with love;
Prick love for pricking, and you beat love down.
Is love a tender thing? It is too rough,
too rude, too boisterous, and it pricks like thorn.
Mercutio:
If love be rough with you, be rough with love;
Prick love for pricking, and you beat love down.
Poeta.cz - 19.7.2012, 21:55
Samota, přadlena němá, ve vychladlé síni sedne ti k boku
a v tváři tvé, blednoucí, ponoří zraky své ztuhlé a skelné,
v nichž dříme tajemství posledních snů.
Otokar Březina, Tajemné dálky, báseň Návrat
a v tváři tvé, blednoucí, ponoří zraky své ztuhlé a skelné,
v nichž dříme tajemství posledních snů.
Otokar Březina, Tajemné dálky, báseň Návrat
směr mých myšlenek je v současné chvíli každých pět sekund jiný, i bez brýlí, takže o relativní pravdivosti až někdy jindy
o brýlých ni slova, ale máš pravdu
všechny brýle, růžové i ty dioptrické pozměňují směr cesty...
Přemíra všeho pozitivního uhýbá ze správné cesty...
...
Již rychleji utíkají minuty
které mne dělí od konce čekání
snad jedinou funkcí básně
i veškeré činnosti je
že ukracuje čas
Snad touha po poznání
je jen způsobem jak vůbec redukovat vnímání času na minimum
vymanit se z něj nebrat jej na váhu
stále v něm vidět je prostředek materiál bázi fólii
a nepřiznat mu skutečnost
...
Čas
je-li to jen řeka do níž dvakrát nevstoupíš
není věčnost nýbrž jen smrt
I smrt je možno chtít i smrt je možno žít i smrt může být
principem skutečnosti
Stejně jako cokoli
...
24.1.1964
Již rychleji utíkají minuty
které mne dělí od konce čekání
snad jedinou funkcí básně
i veškeré činnosti je
že ukracuje čas
Snad touha po poznání
je jen způsobem jak vůbec redukovat vnímání času na minimum
vymanit se z něj nebrat jej na váhu
stále v něm vidět je prostředek materiál bázi fólii
a nepřiznat mu skutečnost
...
Čas
je-li to jen řeka do níž dvakrát nevstoupíš
není věčnost nýbrž jen smrt
I smrt je možno chtít i smrt je možno žít i smrt může být
principem skutečnosti
Stejně jako cokoli
...
24.1.1964
přemíra katarze vede k patetičnosti, vede k prázdnotě a nic bývá většinou zadarmo...
musí být taková, aby tak nevypadala, aby nebyla -
úniková, dokumentární, ovšem proč by neměla být katarzí, to mi nějak uniká...
úniková, dokumentární, ovšem proč by neměla být katarzí, to mi nějak uniká...
Hm, jak to myslel s tou poezií?
...rád se vrátím.
...
Bojíme se utrpení
z neuskutečnitelné plnosti
z karikatury lidskosti
z toho že tento svět v němž jsme se narodili
vyvede jak pasák naši touhu ke zkurvení
že žádnému ze stvolů lásky
nebude dopřáno vyhnat plný květ
že minuty naší vzájemnosti
budou nás sežíhat svojí letmostí
bojíme se těch okamžiků rozchodů u tramvaje
po nichž do lítosti se vlévá úleva z ukončení napětí
bojíme se utahání
toužením nenaplnitelným do dna
bojíme se výsledné marnosti
našich houževnatých pokusů
aspoň trochu
a krátký čas moci být
jako bychom měli být jako lidé
...
Egon Bondy 18.7. 1963
...
Co je psát o činech nebo o květinách
co je psát o vlastních prožitcích
nebeská pravdivost
si žádá
stále poctivější aproximaci
Snažíme se ji poctivě dosáhnout ve sděleních že nás zebou nohy
Poesie musí přestat být únikem
nebo´t je to příliš impotentní
musí přestat být i jen dokumentem
neboť je to příliš sterilní
v prvé řadě musí přestat být katharzí
neboť je to příliš laciné
musí se stát konkréktní silou připravující budoucnost
sama musí být budoucností láskou k ní jistotou o ní jako já mám jistotu
o tobě
i kdybys mne zítra opustila
Egony Bondy 14.1.1964
Bojíme se utrpení
z neuskutečnitelné plnosti
z karikatury lidskosti
z toho že tento svět v němž jsme se narodili
vyvede jak pasák naši touhu ke zkurvení
že žádnému ze stvolů lásky
nebude dopřáno vyhnat plný květ
že minuty naší vzájemnosti
budou nás sežíhat svojí letmostí
bojíme se těch okamžiků rozchodů u tramvaje
po nichž do lítosti se vlévá úleva z ukončení napětí
bojíme se utahání
toužením nenaplnitelným do dna
bojíme se výsledné marnosti
našich houževnatých pokusů
aspoň trochu
a krátký čas moci být
jako bychom měli být jako lidé
...
Egon Bondy 18.7. 1963
...
Co je psát o činech nebo o květinách
co je psát o vlastních prožitcích
nebeská pravdivost
si žádá
stále poctivější aproximaci
Snažíme se ji poctivě dosáhnout ve sděleních že nás zebou nohy
Poesie musí přestat být únikem
nebo´t je to příliš impotentní
musí přestat být i jen dokumentem
neboť je to příliš sterilní
v prvé řadě musí přestat být katharzí
neboť je to příliš laciné
musí se stát konkréktní silou připravující budoucnost
sama musí být budoucností láskou k ní jistotou o ní jako já mám jistotu
o tobě
i kdybys mne zítra opustila
Egony Bondy 14.1.1964
Poeta.cz - 14.7.2012, 20:32
prostě vznešenost sama opravdu krásná zvukomalebná poezie
To je nádhera, melodická a dokonalá
Poeta.cz - 13.7.2012, 20:48
Karel Hlaváček
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,...
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,...
Poeta.cz - 21.6.2012, 10:18
Edgar Allan Poe : Sám
Od dětských let já nebýval
jak ostatní ; já nevnímal
co ostatní ; já nepoznal
vášeň či cit, jenž druhé rval.
Z tohoto zdroje netryskala
ani má trýzeň ; nezlákala
mých druhů radost duši ke svým hrám ;
co miloval jsem, miloval jsem sám.
Pak - v dětství - za jitra, jímž vzplálo
bouřlivé žití, vyvstávalo
z hlubiny zla i nad dobrem
tajemství, kterým poután jsem:
z proudu, jímž pramen v dál se valí,
z útesu srázné rudé skály,
ze slunce v zlatém víření
putujícího jesení,
z blesku, když v letu oblohou
mžiknutím míjel duši mou,
z hromu, z bouře, z černa mraku,
jenž v mém zádumčivém zraku
(zbytek nebes modrý byl)
v démona se proměnil.
Od dětských let já nebýval
jak ostatní ; já nevnímal
co ostatní ; já nepoznal
vášeň či cit, jenž druhé rval.
Z tohoto zdroje netryskala
ani má trýzeň ; nezlákala
mých druhů radost duši ke svým hrám ;
co miloval jsem, miloval jsem sám.
Pak - v dětství - za jitra, jímž vzplálo
bouřlivé žití, vyvstávalo
z hlubiny zla i nad dobrem
tajemství, kterým poután jsem:
z proudu, jímž pramen v dál se valí,
z útesu srázné rudé skály,
ze slunce v zlatém víření
putujícího jesení,
z blesku, když v letu oblohou
mžiknutím míjel duši mou,
z hromu, z bouře, z černa mraku,
jenž v mém zádumčivém zraku
(zbytek nebes modrý byl)
v démona se proměnil.
A je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli
Jan Skácel
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli
Jan Skácel
A přijde chvíle jednou zas
že nazpět bude téci čas
a tehdy opět poprvé
já políbím tvůj vlas
A přijde další chvíle pak
že bude státi zodiak
a tehdy všechno navěky
současně uvidí náš zrak
A přijde chvíle poslední
v níž mrtvý čas sám sebe sní
tu budeš ve mně spojena
zjeví se tma a význam v ní
19. 7. 1963 - Egon Bondy
že nazpět bude téci čas
a tehdy opět poprvé
já políbím tvůj vlas
A přijde další chvíle pak
že bude státi zodiak
a tehdy všechno navěky
současně uvidí náš zrak
A přijde chvíle poslední
v níž mrtvý čas sám sebe sní
tu budeš ve mně spojena
zjeví se tma a význam v ní
19. 7. 1963 - Egon Bondy
Po vlnách vlna vlnou k vlně
nese se břehu blízkost blízká
nebe se stře a tře a blýská
Po zemi nocí chodí noci
ve vlasech vlasy vlasem vlají
zdá se mi že se mi sny zdají
leden 1965 E. Bondy
nese se břehu blízkost blízká
nebe se stře a tře a blýská
Po zemi nocí chodí noci
ve vlasech vlasy vlasem vlají
zdá se mi že se mi sny zdají
leden 1965 E. Bondy
Hlavně klid, Poeťáci.
ježiš to je vzdálenost...
Poeta.cz - 20.6.2012, 21:34
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne.
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne.
Poeta.cz - 20.6.2012, 21:33
E. A. Poe - Havran
K. J. Erben - Kytice
K. H. Macha - Máj
K. J. Erben - Kytice
K. H. Macha - Máj
Prostě klasa. Jo, Jiří Hásek ... Krchovský, kvalita.
Omluva za zdvojení, nějak to tu zaškobrtlo
KRCHOVSKÝ
Narážeje do lidí
jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mě v ní nevidí
mám zatemněnou palici
Nezářim a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáký zvíře si mě spletlo
s vymlácenou lucernou
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží
Narážeje do lidí
jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mě v ní nevidí
mám zatemněnou palici
Nezářim a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáký zvíře si mě spletlo
s vymlácenou lucernou
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží
KRCHOVSKÝ
Narážeje do lidí
jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mě v ní nevidí
mám zatemněnou palici
Nezářim a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáký zvíře si mě spletlo
s vymlácenou lucernou
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží
Narážeje do lidí
jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mě v ní nevidí
mám zatemněnou palici
Nezářim a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáký zvíře si mě spletlo
s vymlácenou lucernou
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží
Poeta.cz - 31.10.2009, 21:37
Mám radost z autora i z toho, že nejsem sama, kdo kroutí hlavou nad plakátem
VALSORIM - 31.10.2009, 21:23Výborně. Znamení moci.
Pravdou je, že onen plakát připomíná spíše manifestaci družstevníků, že sklizně letos docílí již v zimě
Pravdou je, že onen plakát připomíná spíše manifestaci družstevníků, že sklizně letos docílí již v zimě
Poeta.cz - 31.10.2009, 21:18
Zahradníček?
Svobody si vážím. Ale foto plakátu k soutěži na úvodní stránce je šílenost
Svobody si vážím. Ale foto plakátu k soutěži na úvodní stránce je šílenost
VALSORIM - 31.10.2009, 20:57..Vyňatek..
Autor: uhodni
Poema: - " -
Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malstrómu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilnních, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo
----------------------------------------
jedna z nejsilnějších věcí co jsem četl, přímo vybízí skrze hrozný prožitek a sebeobětování: važme si svobody.
K tématu doleji:
šanson..doporučuji Sylvie Krobová, neskutečný hlas, interpretace ( piano, harmonika ), a i ucho básníkovo si v textech polebedí.
Autor: uhodni
Poema: - " -
Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malstrómu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilnních, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo
----------------------------------------
jedna z nejsilnějších věcí co jsem četl, přímo vybízí skrze hrozný prožitek a sebeobětování: važme si svobody.
K tématu doleji:
šanson..doporučuji Sylvie Krobová, neskutečný hlas, interpretace ( piano, harmonika ), a i ucho básníkovo si v textech polebedí.
je celá taková, jako tahle báseň, drsná ale krásná.
Poeta.cz - 29.10.2009, 16:39
Díky, knihu jsem jen viděla, nečetla.
, knihu jsem jen viděla, nečetla.Báseň je z knihy "Terry Street a dál", přeložili Ivo Šmoldas a Zdeněk Hron.
Poeta.cz - 29.10.2009, 16:26
Báseň mi kouzlí obraz zapadlé uličky ve Španělsku nebo v Itálii (tedy ne Skotsko), kde na pavlači, sám, jen v tichu noci, kouří šedivý muž.
Pěkná.
P.S. Kdo ji překládal?
Pěkná.
P.S. Kdo ji překládal?
Douglas Dunn
"Z nočního okna"
Noc chřestí zlými sny.
V našlapaných domcích pláčou děti.
Jakýsi chlap puchří při chrápání.
Policajt tichošlápek zkouší dveře.
Pod lampami se kroky mění v lidi.
Opilci vracejí se z pitek,
duniví po prázdných lahvích a dávných písničkách.
Mladé ženy přicházejí domů,
na hraně noci mizí
v bílých postelích.
Okna se otvírají, všechna, noc je horká,
a nespavci, co kouří ve tmě,
v ústech žhnoucí rudá světýlka,
sčítají roky svých manželství.
"Z nočního okna"
Noc chřestí zlými sny.
V našlapaných domcích pláčou děti.
Jakýsi chlap puchří při chrápání.
Policajt tichošlápek zkouší dveře.
Pod lampami se kroky mění v lidi.
Opilci vracejí se z pitek,
duniví po prázdných lahvích a dávných písničkách.
Mladé ženy přicházejí domů,
na hraně noci mizí
v bílých postelích.
Okna se otvírají, všechna, noc je horká,
a nespavci, co kouří ve tmě,
v ústech žhnoucí rudá světýlka,
sčítají roky svých manželství.
Byla jsem se na ně podívat na youtube, ale mělo to mizernej zvuk. Hlas jedinečný.
A pak taky Dáša Součková s kapelou Lili Marlene. Taková Žena ze Stínadel, to je pomalu moje hymna. :o)
Jo, ty dvě a Radka :o)
Šansony jsou taky moje krevní skupina. Mám moc ráda Hegerovou. Piafce sice nerozumím, ale stačí zavřít oči: pokaždé mi písnička něco připomene...
Šansony mají silné texty,mám to ráda,taková krátká smrt z toho pocitu z nich a bolest téměř skutečná.
Cilko, je to Kadlík Erbenů. Máš bodík! :o)
Poeta.cz - 14.10.2009, 14:38
Ke vzpomínce na píseň od Edith Piaf mě inspirovala dnešní zima.
(Nevím, jestli se jedná o přesný překlad, ale takhle ji znám):
SEVEŘAN
Měl oči plné něhy
a v nich
pod ledy a sněhy
blázínek se mu smál.
Jak všichni seveřani
ve vlasech k zulíbání
měl zlata jako král.
Já o tom chlapci snila
srdce si poranila
a v dýmu cigaret
a na dně lahví zcela
jsem noci poztrácela
i s hlavou
co mi splet.
(Nevím, jestli se jedná o přesný překlad, ale takhle ji znám):
SEVEŘAN
Měl oči plné něhy
a v nich
pod ledy a sněhy
blázínek se mu smál.
Jak všichni seveřani
ve vlasech k zulíbání
měl zlata jako král.
Já o tom chlapci snila
srdce si poranila
a v dýmu cigaret
a na dně lahví zcela
jsem noci poztrácela
i s hlavou
co mi splet.
Poeta.cz - 14.10.2009, 14:24
Tohle náhodou vím, je to K.J. Erben.
Tedy - malinko váhám, ale asi spíš je.
Tedy - malinko váhám, ale asi spíš je
.Tož, taktéž přispěji jedním klenotem české literatury. Jestlipak poznáte autora? ;o)
SMOLNÝ VAR
Dým se valí sloupem tmavým,
hluk
slyšeti s praskotem,
v kotlinách se vaří žhavým
smolovina klokotem.
"Pojď, holečku, sem si sedni,
nechoď blízko plamene!
Ná jablíčko! Aj pohledni,
jak je pěkné červené!"
Vzavši jabko z ruky matce
laškuje si nevinně:
běží ještě podívat se,
jak to víří v kotlině.
"Dítě! Kriste na výsosti!"
Vtom se toky rozklenou,
z nichž vynese dětské kosti
matka rukou spálenou.
SMOLNÝ VAR
Dým se valí sloupem tmavým,
hluk
slyšeti s praskotem,
v kotlinách se vaří žhavým
smolovina klokotem.
"Pojď, holečku, sem si sedni,
nechoď blízko plamene!
Ná jablíčko! Aj pohledni,
jak je pěkné červené!"
Vzavši jabko z ruky matce
laškuje si nevinně:
běží ještě podívat se,
jak to víří v kotlině.
"Dítě! Kriste na výsosti!"
Vtom se toky rozklenou,
z nichž vynese dětské kosti
matka rukou spálenou.
Poeta.cz - 6.10.2009, 22:19
Jestli vás verše potěšily, tak si dovolím přidat ještě jeden úryvek od Skácela. Jsou to barevné obrazy...
PODZIM ZA MĚSTEM
(úryvek)
...
Vyrostlo plno plotů z ticha
a podle plotů mnoho přelízek.
A kdo dnes zná
hliněná jména králů asyrských,
tak mocná, že to bolí
o čtvrté ráno v rovinách.
PODZIM ZA MĚSTEM
(úryvek)
...
Vyrostlo plno plotů z ticha
a podle plotů mnoho přelízek.
A kdo dnes zná
hliněná jména králů asyrských,
tak mocná, že to bolí
o čtvrté ráno v rovinách.
cilko, ja se chytil na tu druhou víc, je krásná a syrově pravdivá. Inu Skácel... A ta první, skvěle vytknutý úryvek a co teprve ten jeho konec ...
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemoh
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemoh
Moc krásné, Cilko. Zvlášť ta první :o)
Poeta.cz - 6.10.2009, 19:24
Václav Hrabě: UKOLÉBAVKA
(úryvek)
...
v této černé promoklé noci
Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky
A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu
..............
Jan Skácel: PŘÍSLOVÍ
Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšleti přísloví.
Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.
A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.
A nikdo neodčiní čin.
A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.
(úryvek)
...
v této černé promoklé noci
Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky
A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu
..............
Jan Skácel: PŘÍSLOVÍ
Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšleti přísloví.
Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.
A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.
A nikdo neodčiní čin.
A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.
And sometimes there have been two of us
And sometimes there has been one
And sometimes you´ve been with me
And sometimes you´ve been gone.
And sometimes you´ve benn a bolted door
And sometimes you´ve been a key
And sometimes you´ve been a stranger
And sometimes you´ve been me
David Thewlis: "Cheeky"
http://www.youtube.com/watch?v=tB6hEfR0r5U
Nejsem si úplně jistá, kdo je autorem.
And sometimes there has been one
And sometimes you´ve been with me
And sometimes you´ve been gone.
And sometimes you´ve benn a bolted door
And sometimes you´ve been a key
And sometimes you´ve been a stranger
And sometimes you´ve been me
David Thewlis: "Cheeky"
http://www.youtube.com/watch?v=tB6hEfR0r5U
Nejsem si úplně jistá, kdo je autorem.
Alfonz, přesně jak říkáš...
Nadherna basen. Naskocila mi husi kuze a sevrel se zaludek... Silny zazitek.
Je to moc krásná báseň.Atmosféra by se dala krájet.Velmi silná.
Trošku mi to připomíná Nohavicu a Kryla :o) Což je pochvala :o)
Tuhle jsem Vám chtěl taky předvést, jen jsem ji ne ne najít. Užijte si to, jako já asi před rokem.
Ninočce
zima 1942
Ondřej Hanus
noc dáví pírka labutí
líh mizí každým lokem
je deset minut před smrtí
a osm před útokem
hrobaři pějí koledu
cinkají lopatami
krev zvolna tuhne do ledu
můj bože zůstaň s námi
v mysli tvůj obraz uschovám
v kapse pak kadeř plavou
než horká dávka olova
proletí mojí hlavou
vzduch skřípe vraním nokturnem
tma na kolena klekla
jsou dvě minuty před šturmem
a čtyři
k branám
pekla
Ninočce
zima 1942
Ondřej Hanus
noc dáví pírka labutí
líh mizí každým lokem
je deset minut před smrtí
a osm před útokem
hrobaři pějí koledu
cinkají lopatami
krev zvolna tuhne do ledu
můj bože zůstaň s námi
v mysli tvůj obraz uschovám
v kapse pak kadeř plavou
než horká dávka olova
proletí mojí hlavou
vzduch skřípe vraním nokturnem
tma na kolena klekla
jsou dvě minuty před šturmem
a čtyři
k branám
pekla
Myslím, že stojí za přečtení...
Jaroslav Seifert
Útěcha
slečno slečno vy se mračíte
že po celý den vám pršelo
co by měla říkat tamhleta malá jepice
které pršelo po celý život?
Jaroslav Seifert
Útěcha
slečno slečno vy se mračíte
že po celý den vám pršelo
co by měla říkat tamhleta malá jepice
které pršelo po celý život?
lochneska 
- 9.9.2009, 12:21
- 9.9.2009, 12:21Poezii nerozumím, ale před pár lety jsem se díky manželovi (tehdy ještě nemanželovi) dostala ke Skácelovi. A tahle mě oslovila nejvíc:
Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá.
Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá.
No, vydět něco takového je nesporně zajímavé. :oP
První dva verše, ty jo.
První dva verše, ty jo.
Poeta.cz - 2.9.2009, 19:34
//Na literárním serveru blueworld jsem narazil na jednu co mě hodně zaujala//
ONA BEZ TVÁŘE - DIVIŠ DAMIEN
Zase další den..Pouze sen.. Naštěstí..Nebo naneštěstí..
Zase další den, kdy jsem seděl na posteli
dopitý flašky vedle toho knížky nedočtený
Koukal se do stropu a hledal odpověď
Proč mě noční můry nepřestanou provázet
Viděl jsem jí zase trhala bílé růže
tentokrát jasněji a to byl jen začátek
slzy stékaly po bledé tváři nicoty
nepoznáš emoce..nepoznáš pocity
Těžko říct, kdy je smutná kdy zase ráda
Zda li chce být sama..Zdali potřebuje kamaráda
Ona bez tváře ona bez pocitů
zbavená všech pout zbavená všech hříchů
Často jí výdávám ve svých snech
Ona bez tváře
Už je to zase tady běžel jsem krajinou
cestu dalekou za tou holkou neznámou
čekala na mě Uprostřed cesty
rukou naznačila -já tvou pomoc nechci
s hlavou skloněnou probouzím se ze svých snů
často zmatený s hlavou plnou pocitů
Ale Kdo to je? Proč mi nedá klidný spánek
PROSÍM BOŽE DEJ MI ODPOVĚĎ!
Tak co mám dělat, já ji nechci ublížit
Ona slyší mě a já to VÍM
Dej mi znamení ať vím co mám dělat dál
ten kdo se ptá..nikdy nevyhrál.
Dej mi znamení.. Dej mi znamení..
Ona bez tváře ona bez pocitů
zbavená všech pout zbavená všech hříchů
Často jí výdávám ve svých snech
Ona bez tváře
Znovu jsem snil chtěl jsem jí navštívit naposledy
Proč hřbitov? Proč? Vídím všechny ty hroby
Vidím jí..Stojí tam..rukou mává
Už jsem to pochopil..Ona taky umírá.
Chtěl jsem se za ní rozběhnout..Jen jako prach
Už jsem to pochopil..Já jí začal milovat
Stala se pro mě životní potřebou
probouzím se s výkříkem bolesti na kolenou
oplachuju obličej studenou vodou
koukám do svých očí zda li nebylo to náhodou
NEMOHU TOMU UVĚŘIT CO SE TO STALO
JE TO SNAD.... NÉÉ... néééé
ona...stála za mnou. (šepot)
Ona bez tváře ona bez pocitů
zbavená všech pout zbavená všech hříchů
Často jí výdávám ve svých snech
Ona bez tváře
ONA BEZ TVÁŘE - DIVIŠ DAMIEN
Zase další den..Pouze sen.. Naštěstí..Nebo naneštěstí..
Zase další den, kdy jsem seděl na posteli
dopitý flašky vedle toho knížky nedočtený
Koukal se do stropu a hledal odpověď
Proč mě noční můry nepřestanou provázet
Viděl jsem jí zase trhala bílé růže
tentokrát jasněji a to byl jen začátek
slzy stékaly po bledé tváři nicoty
nepoznáš emoce..nepoznáš pocity
Těžko říct, kdy je smutná kdy zase ráda
Zda li chce být sama..Zdali potřebuje kamaráda
Ona bez tváře ona bez pocitů
zbavená všech pout zbavená všech hříchů
Často jí výdávám ve svých snech
Ona bez tváře
Už je to zase tady běžel jsem krajinou
cestu dalekou za tou holkou neznámou
čekala na mě Uprostřed cesty
rukou naznačila -já tvou pomoc nechci
s hlavou skloněnou probouzím se ze svých snů
často zmatený s hlavou plnou pocitů
Ale Kdo to je? Proč mi nedá klidný spánek
PROSÍM BOŽE DEJ MI ODPOVĚĎ!
Tak co mám dělat, já ji nechci ublížit
Ona slyší mě a já to VÍM
Dej mi znamení ať vím co mám dělat dál
ten kdo se ptá..nikdy nevyhrál.
Dej mi znamení.. Dej mi znamení..
Ona bez tváře ona bez pocitů
zbavená všech pout zbavená všech hříchů
Často jí výdávám ve svých snech
Ona bez tváře
Znovu jsem snil chtěl jsem jí navštívit naposledy
Proč hřbitov? Proč? Vídím všechny ty hroby
Vidím jí..Stojí tam..rukou mává
Už jsem to pochopil..Ona taky umírá.
Chtěl jsem se za ní rozběhnout..Jen jako prach
Už jsem to pochopil..Já jí začal milovat
Stala se pro mě životní potřebou
probouzím se s výkříkem bolesti na kolenou
oplachuju obličej studenou vodou
koukám do svých očí zda li nebylo to náhodou
NEMOHU TOMU UVĚŘIT CO SE TO STALO
JE TO SNAD.... NÉÉ... néééé
ona...stála za mnou. (šepot)
Ona bez tváře ona bez pocitů
zbavená všech pout zbavená všech hříchů
Často jí výdávám ve svých snech
Ona bez tváře
Proč "offtopic"? Jmenuje se to tu přece oblíbené básně,ne?
Vždycky mě zaráželo kolik básnických jmen tady padá.. Ale nikdo nikdy nezmínil Puškina, Lermontova A ty já mám tak rád no přestaneme tady delat offtopic
A ty já mám tak rád no přestaneme tady delat offtopicOprava: Vyšel jsem dřív než hvězda ranní.
Já jsem se kdysi učila Dopis Taťány Oněginovi, jako přípravu na maturitu z ruštiny:o)))
Mám doma sbírku "Vyšel jsem jako hvězda ranní" a v ní se mi asi nejvíc líbí báseň "Koketě" a pak "Dobrý člověk":
Učený Firs je k nesnesení,
máš pravdu, všechno váží, cení,
je pedant, zřídka zakopne
a po málu se vyzná v mnohu.
Já mám rád tebe, Pachome,
tys prostě blb - a sláva Bohu!
Mám doma sbírku "Vyšel jsem jako hvězda ranní" a v ní se mi asi nejvíc líbí báseň "Koketě" a pak "Dobrý člověk":
Učený Firs je k nesnesení,
máš pravdu, všechno váží, cení,
je pedant, zřídka zakopne
a po málu se vyzná v mnohu.
Já mám rád tebe, Pachome,
tys prostě blb - a sláva Bohu!
Recitace někdy na zakladni škole možná v 7 třídě. Všichni zas čekali lumparnu a ja ve školni knihovne našel zaprašenou knizku a v ní tohle tak jsem šokoval víc než kdybych recitoval sprostou rymovačku. Od te doby jsem ji nezapoměl a mám ji v palici
a ja ve školni knihovne našel zaprašenou knizku a v ní tohle tak jsem šokoval víc než kdybych recitoval sprostou rymovačku. Od te doby jsem ji nezapoměl a mám ji v palici To je drsná báseň! Puškina mám taky ráda, právě mám doma jednu sbírečku, tak se kochám. :o)
Tohle je má srdcová záležitost
A.S. Puškin - Ančar
Tam v horké poušti, v kraji tom,
kde puká půda rozpálená,
ční strašný Ančar, smrti strom,
jak smutná hlídka opuštěná.
V den hněvu prý ta vyschlá pláň,
ta žhavá step jej porodila
a jeho větve, listů tkáň
i kořen jedem napojila.
Jed kape, vedrem roztaven,
skrz kůru prolínaje stvolu,
a teprve když zhasl den,
se sráží v hustou, lesklou smolu.
Sem nezabloudí živý tvor,
ni zvěř, ni pták: a jeho snětí
když vítr dotkne se - pak mor
a smrt s ním po krajině letí.
A orosí-li bludný mrak
list jeho mdlý a vrávoravý,
déšť plný jedu stéká pak
s těch větví dolů v písek žhavý.
Člověk člověku povelel
však jíti pro jed k smrti stromu:
a otrok poslechl a šel
a k ránu navrátil se domů.
Kus nesl smůly jedové
a větev odumírající.
A potu kapky ledové
mu tekly po čele a líci. -
Pak zalezl v chýž ubohou
a skonal, nedočkav se ráhna
Tak zemřel otrok u nohou
nepřemožitelného pána.
I napojil ten mocný car
své šípy poslušné tím jedem,
by nesly smrt, by nesly zmar
a vítězily nad sousedem.
A.S. Puškin - Ančar
Tam v horké poušti, v kraji tom,
kde puká půda rozpálená,
ční strašný Ančar, smrti strom,
jak smutná hlídka opuštěná.
V den hněvu prý ta vyschlá pláň,
ta žhavá step jej porodila
a jeho větve, listů tkáň
i kořen jedem napojila.
Jed kape, vedrem roztaven,
skrz kůru prolínaje stvolu,
a teprve když zhasl den,
se sráží v hustou, lesklou smolu.
Sem nezabloudí živý tvor,
ni zvěř, ni pták: a jeho snětí
když vítr dotkne se - pak mor
a smrt s ním po krajině letí.
A orosí-li bludný mrak
list jeho mdlý a vrávoravý,
déšť plný jedu stéká pak
s těch větví dolů v písek žhavý.
Člověk člověku povelel
však jíti pro jed k smrti stromu:
a otrok poslechl a šel
a k ránu navrátil se domů.
Kus nesl smůly jedové
a větev odumírající.
A potu kapky ledové
mu tekly po čele a líci. -
Pak zalezl v chýž ubohou
a skonal, nedočkav se ráhna
Tak zemřel otrok u nohou
nepřemožitelného pána.
I napojil ten mocný car
své šípy poslušné tím jedem,
by nesly smrt, by nesly zmar
a vítězily nad sousedem.
Kyrian, The Cat - 7.8.2009, 23:07Já mám ráda Shakespearovy sonety, vždycky když nějaký z nich čtu tak tvoří takové malé "kouzlo"
53.
Povězte, co jste zač, z čeho jste vytvořen,
že tisíc stínů se tajemně víže k vám?
Vždyť jenom jeden stín, jen jeden byl dán všem,
a vy jich vrháte milion, ač jste sám?
Popište podobu krásného Adonise
a hle, ten obraz je pouze váš matný stín;
přidejte Heleně všechno, čím krása skví se,
a jste to zase vy pod řeckým oděním.
Mluvte si o jaru a chvalte dobu zrání -
to první není nic než odlesk vašich krás,
to druhé vypadá jak dar z vašich dlaní,
a tak vždy najdeme pod každou krásou vás.
Vy máte na každé zevnější kráse podíl,
šak stálý jako vy se nikdo nenarodil.
53.
Povězte, co jste zač, z čeho jste vytvořen,
že tisíc stínů se tajemně víže k vám?
Vždyť jenom jeden stín, jen jeden byl dán všem,
a vy jich vrháte milion, ač jste sám?
Popište podobu krásného Adonise
a hle, ten obraz je pouze váš matný stín;
přidejte Heleně všechno, čím krása skví se,
a jste to zase vy pod řeckým oděním.
Mluvte si o jaru a chvalte dobu zrání -
to první není nic než odlesk vašich krás,
to druhé vypadá jak dar z vašich dlaní,
a tak vždy najdeme pod každou krásou vás.
Vy máte na každé zevnější kráse podíl,
šak stálý jako vy se nikdo nenarodil.
Spacecore - 30.7.2009, 17:41Všecko od Bukowskeho je mé oblíbené, včetně básní, ale nejvíce mám rád tu, kde de na divadelní představení své malé dcerky a prožívá duševní paniku Neuvěřitelně silná a nesmrtelná báseň..
Neuvěřitelně silná a nesmrtelná báseň..
Lukáš Zemánek - 23.7.2009, 21:37nejmilejší báseň mé ženy je od J.Vrchlického Za trochu lásky:
Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Když tu níže vidím Závadu, vzpomněla jsem si na tohle (myslím, že velice výstižné):
V.ZÁVADA
Staré zvyky
Jsou u nás dosud zvyky dávné:
chodit a nedívat se na sebe.
Strojíme potom pohřby slavné
a mrtvé vynášíme do nebe.
Tak život za životem hasne,
až vtírá se myšlenka palčivá:
umíme dělat pohřby krásné,
však pohřbíváme zaživa.
V.ZÁVADA
Staré zvyky
Jsou u nás dosud zvyky dávné:
chodit a nedívat se na sebe.
Strojíme potom pohřby slavné
a mrtvé vynášíme do nebe.
Tak život za životem hasne,
až vtírá se myšlenka palčivá:
umíme dělat pohřby krásné,
však pohřbíváme zaživa.
Já jsem dostala tuhle od kamarádky ke svatbě, a od té doby ji rozesílám dál:
Jan Skácel
Sonet jako talisman
Aby tě před zlým chránil
- takový už je svět -
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání.
Je proti chvílím krutým,
zahání z duše hlad
a toho, kdo má rád,
uchrání před uřknutím.
Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklinadlo
ve světle létavic.
Do stříbra jsem vyryl
- SINE AMORE NIHIL -
bez lásky není nic.
Jan Skácel
Sonet jako talisman
Aby tě před zlým chránil
- takový už je svět -
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání.
Je proti chvílím krutým,
zahání z duše hlad
a toho, kdo má rád,
uchrání před uřknutím.
Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklinadlo
ve světle létavic.
Do stříbra jsem vyryl
- SINE AMORE NIHIL -
bez lásky není nic.
ave.rose - 29.6.2009, 16:01Mám oblíbenou a myslím, že jí napsal Vilém Závada a je to takhle nějak :
Co se ti stalo dobrý dne,
že záříš od samého rána.
S úsměvem v tváři poklidné,
jež v ranní rose vykoupána.
... atd.
:Co se ti stalo dobrý dne,
že záříš od samého rána.
S úsměvem v tváři poklidné,
jež v ranní rose vykoupána.
... atd.
Už odmalička mě dostává tahle:
Vítězslav Nezval – Sbohem a šáteček
Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka
A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůře mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
Vítězslav Nezval – Sbohem a šáteček
Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka
A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůře mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
Já miluju tohle:
POŘÁD (Jan Skácel)
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
POŘÁD (Jan Skácel)
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
Poeta.cz - 26.6.2009, 15:20
Hodně mě bere tahle, není sice celá, ale je hodně pěkná, vlastně mám toho kopu v mobilu .
Anna Achmatovová
Jsem jenom přelud tebou vysněný
taková žena není na planetě.
Nezaženeš ten přízrak básněmi
a žádný lektvar zhojit nemůže tě.
Rok naší schůzky byl tak podivný,
v zesláblém světě tolik muk a zloby,
smutnční verše, bily hodiny
a místo dětí rodily se hroby.
Tys přišla vedena hvězdným kompasem,
tragický podzim přivál tě k mým dveřím,
do domu, odkud ohněm zachvácen
vzlét houf mých veršů s popáleným peřím.
.Anna Achmatovová
Jsem jenom přelud tebou vysněný
taková žena není na planetě.
Nezaženeš ten přízrak básněmi
a žádný lektvar zhojit nemůže tě.
Rok naší schůzky byl tak podivný,
v zesláblém světě tolik muk a zloby,
smutnční verše, bily hodiny
a místo dětí rodily se hroby.
Tys přišla vedena hvězdným kompasem,
tragický podzim přivál tě k mým dveřím,
do domu, odkud ohněm zachvácen
vzlét houf mých veršů s popáleným peřím.
Mon-gi díky.
Krist..já tu svoji oblíbenou pro Vás všechny uložil do tématu Václav Hrabě...
Karkulko tahle mě z těch, co jsem v poslední době četl, vzala nejvíc, i když s tou tvou nesouvisí ani jinak nehraje.. Snad to není na škodu.
SLUNCE V KALUŽI (Josef Sadílek)
Živote, o to tě jen prosím, žádám:
dopřej mi síly, odvahy vždy dost,
vzepřít se falším, podlostem a zradám,
když vůli chce mi spoutat lhostejnost.
Na tepnu vlož mi svého hněvu hranu
a bodej do ní jako ostruhou,
ať z bláta, z kaluže zas vstanu
a zažhnu čirou duhu za duhou.
Neslev mi v boji ani jednu chvíli,
nešetři nikdy mou krev ani pot:
jen ztrátou k zlobě, falši odpor sílí,
jen tím se ostří do vítězství hrot.
Když šrámy popíši v tvé knize listy,
k nimž nové rány se vždy přidruží,
ať je můj štít, byť zděravělý, čistý
jak slunce potopené v kaluži.
SLUNCE V KALUŽI (Josef Sadílek)
Živote, o to tě jen prosím, žádám:
dopřej mi síly, odvahy vždy dost,
vzepřít se falším, podlostem a zradám,
když vůli chce mi spoutat lhostejnost.
Na tepnu vlož mi svého hněvu hranu
a bodej do ní jako ostruhou,
ať z bláta, z kaluže zas vstanu
a zažhnu čirou duhu za duhou.
Neslev mi v boji ani jednu chvíli,
nešetři nikdy mou krev ani pot:
jen ztrátou k zlobě, falši odpor sílí,
jen tím se ostří do vítězství hrot.
Když šrámy popíši v tvé knize listy,
k nimž nové rány se vždy přidruží,
ať je můj štít, byť zděravělý, čistý
jak slunce potopené v kaluži.
VARIACE NA RENEZANČNÍ TÉMA
-----------------------------
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásna loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je jako bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
-----------------------------
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásna loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je jako bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
Ať si máme kam dávat své oblíbené básně těch slavných i uplně neznámých.
Chceš psát tučně, kurzívou nebo podtrženě? Chceš odkazovat na autora nebo dílo?Používej BB-kódy!