V Edici EPIKA vyšla knížka od Frolíka: Haiku to nevysvětlí. Četl to někdo? Byla jsem na jedné besedě s ním, a příliš mě nepřesvědčil, nějak mi v těch jeho haiku, které citoval, chyběl právě ten přesah, o kterém tu byla řeč, a neznělo mi to vůbec poeticky. Teď váhám, jestli mám do té knížky vrazit 150 Kč, abych případně změnila názor.
Sezónní slovo se z haiku pomalu vykrádá, sedmnáct slabik není pro haiku signifikantním prvkem. Tím totiž v japonském haiku bylo sedmnáct zvuků, resp. sedmnáct mora. Tím, jak se haiku vyčleňuje z básně renga do samostatné formy, jeho pravidla nejsou svazována kontextuální formou pásma renga. Tzv. free-haiku opravdu nemusí sestávat z určitého počtu mora, tří veršů, nemusí obsahovat sezónní slovo.
Duch haiku, resp. hokku, však přetrvává v několika pravidlech, která literární teorie postihuje hůře, ale která milovník haiku cítí, ctí a dokáže je u textu rozpoznat. Jde například o přesah, plnost, soběstačnost a námět. Námět a přesah spolu úzce souvisejí, přesah je právě to, co dělá z civilně popsané běžné situace překrásné verše, dává textu hloubku a strukturu, nabízí víc, než říkají slova.
Námět odráží básníkovy vnitřní kvality. Námětem by měla být situace, již dokáže básník obsáhnout, situace, u níž dokáže cítit jednotlivé spojitosti se světem okolo.
Co do plnosti a soběstačnosti, to jsou spíše formální kritéria. Plné /a tedy pravé/ haiku dává každému slovu význam, balastní materiál v něm neexistuje. Soběstačnost se pak projevuje nezávislostí na psýché čtenáře. Mj. to znamená, že haiku nepůsobí na plytké city, naopak se snaží jít k prajádru toho kterého pocitu, aby ho mohl dosáhnout skutečně každý čtenář.