Mám přesně deset minut. Pak mě zastřelí. Dali mi deset minut, abych sem něco napsal. Abych nějak obhájil svůj život.
Nebudu ho obhajovat. Není co. Prázdný. To je to jediné co mě ve spojení s mým životem napadá. Deset minut před smrtí. Deset minut a já nevím.
Žil jsem...někdy.
Nejlíp mi bylo...asi nikdy.
Miloval jsem...asi nikoho.
Byl jsem někomu k něčemu...nebyl.
Měl jsem někdy radost...jen škodolibou.
Dali mi deset minut a já jsem zase prázdný. Proč mi proboha dali takovou spoustu času. Zrekapitulovat něco čím pohrdám? Ale proč? Vy všichni žijete hodnotnější životy. Vy se obhajujte a snad se i obhájíte.
Mého zátylku se dotkla hlaveň zbraně. Stojí za mnou. Zírají mi pod ruku. Potím se, umírám. Rozumíte tomu vůbec? UMÍRÁM DO PRDELE. Vy si usrkáváte kafíčko a mně už zbývá jen pár nádechů a o jeden navíc výdechů. Zítra si půjdete nakoupit. Třeba si koupíte nanuk, vyjdete z krámu, roztrhnete obal, strčíte ten sladký jed do huby a já přitom nebudu. Zastřelený, vymazaný za světa. Nenávidím vás za ten nanuk. Vy budete trávit sladký mok a já už budu natrávený v červím žaludku.
Proč mi dali tak málo času? Proč mi nedali deset dní, deset let? Proč tak málo? Chci někoho nesobecky milovat, neprohlížet zálibně v protějšku jen sám sebe.
Prosím, dejte mi víc času. Můj život byl jako sliz, ale já na něm lpím. O to víc na něm lpím. Dejte mi příležitost všechno napravi...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
O mně | Čajkovskij | 10 minut | Óda | Lumpárny