Na Orentall se snesla noc. Byla teprve polovina října, ale krajinu už pokrylo hned několik vrstev sněhu. Tu první, celou od krve, už dávno přikryl další sníh. Vše bylo bílé a zamrzlé. V horách to vždy vypadalo kouzelně, ale nyní to bylo spíš děsivé. Po pláních se hrnuly desítky vojáků s pochodněmi na koních. Obyvatelé pevnosti zatím netušili nic o chystaném útoku, ale brzy měli poznat. Tichou pevností se ozývaly rány na vrata. Strážce pevnosti vyhlédl z okna svého malého obydlí u vršku zdi a uviděl všechny ty vojáky s pochodněmi a zbraněmi. Bylo mu hned jasné, co se děje. Rychle se vyhrabal z postele, popadl svíčku do ruky a běžel ven. Přeběhl zasněžené nádvoří a bylo mu jedno, že si právě zmáčel teplé pletené ponožky. Vběhl do pevnosti a začal křičet. Jeho vyděšený hlas se nesl chodbami...
Orion ji doslova vytáhl z rozbouřené řeky na břeh. Jakmile pod nohama ucítila pevnou zem, prokřehlými prsty se pustila sedla a koně a tvrdě dopadla. Nevydala ani hlásku, přestože ji ten malý pád bolel víc, než by mohl kdykoliv jindy. Měla pocit, že kdyby se v tu chvíli pokusila něco říct, otevřela by ústa naprázdno. Zůstala ležet v tom napůl roztátém sněhu, hromadě rozkládajícího se listí a hlíny a nevnímala nic a nikoho...