Magie je složitý dar.

Na Orentall se snesla noc. Byla teprve polovina října, ale krajinu už pokrylo hned několik vrstev sněhu. Tu první, celou od krve, už dávno přikryl další sníh. Vše bylo bílé a zamrzlé. V horách to vždy vypadalo kouzelně, ale nyní to bylo spíš děsivé. Po pláních se hrnuly desítky vojáků s pochodněmi na koních. Obyvatelé pevnosti zatím netušili nic o chystaném útoku, ale brzy měli poznat. Tichou pevností se ozývaly rány na vrata. Strážce pevnosti vyhlédl z okna svého malého obydlí u vršku zdi a uviděl všechny ty vojáky s pochodněmi a zbraněmi. Bylo mu hned jasné, co se děje. Rychle se vyhrabal z postele, popadl svíčku do ruky a běžel ven. Přeběhl zasněžené nádvoří a bylo mu jedno, že si právě zmáčel teplé pletené ponožky. Vběhl do pevnosti a začal křičet. Jeho vyděšený hlas se nesl chodbami...

Orion ji doslova vytáhl z rozbouřené řeky na břeh. Jakmile pod nohama ucítila pevnou zem, prokřehlými prsty se pustila sedla a koně a tvrdě dopadla. Nevydala ani hlásku, přestože ji ten malý pád bolel víc, než by mohl kdykoliv jindy. Měla pocit, že kdyby se v tu chvíli pokusila něco říct, otevřela by ústa naprázdno. Zůstala ležet v tom napůl roztátém sněhu, hromadě rozkládajícího se listí a hlíny a nevnímala nic a nikoho...