klouže jen na povrchu. lesklá slupka a pod ní pro čtenáře prázdno. Autorův pocit není čtenáři dostupný. Možná i tak to chlapci mysleli.
Je dobré, že vysvětluješ Oldovi, co je tím myšleno, ale to by mělo být v té básni znát. Pokud to tam nejsi schopna přidat a necháš si to pro sebe nebo na posléze, na doptání, není to víc než šuplíkovka, která by měla zůstat zasypaná pod hordou novin nachystaných do sběru.
Nehledej chválu, ale chápej z kritik nikoli imaginární útok, vůči němuž se bráníš, ale rady. Popisuješ-li, že nekonečné hvězdy vidíš ve vzpomínce na schovávání se pod postelí v dětství, shrň to pod lesklý obal všech těch nebeských peříček, jimiž jsi ten pocit obalila.
Do hlavy ti tady nikdo nevidí. A za 100 let už svůj text nikomu nevysvětlíš a s anotací na A5 taky nikde nepochodíš.
Pochvala: ženská lehkost v psaní a jistá něžnost při volbě slov.
Kritika: nedostupnost, povrchnost, chybějící možnost proniknutí do podstaty básně...
Hehe, prej rvát, to mi baví.
Tak mi v první řadě prosím vysvětli (a můžeš to klidně brát jako předehru ke své rvačce) co rozumíš pojmem nekonečné hvězdy a co dělají zrovna pod posteli...
Co takhle přenesený význam nekonečných hvězd - nekonečného vesmíru? A proč by to nešlo pod postelí, když jsem byla malá, zalézala jsem tam. A když se všechno ztratí v nekonečném, těžko to zase najdeš. Budu snít pod postelí a všechno se prostě rozplyne.
Kritický komentář pro tebe nic neznamená, za to pochval si ceníš. Tak je to správně. Jen tak totiž člověk dojde zdravého sebevědomí i kvality vlastního literárního projevu, totiž...
Je rozdíl mezi kritickým komentářem a kritickým komentářem. Totiž že pokud chceš objasnit něco z básničky, je to v pořádku, ale pokud na to napíšeš "Zalézej si tedy jako malá pod postel a sni si zde o kvalitě své poezie... no" je to jen ironický úšklebek někoho, kdo pro mě není plněvýznamným kritikem, jako jiní zde.
ta abstraktnost si vede svoji, příjemně a mile,
však k uvěřitelnosti mi tu chybí příběh, pointa,
důvod (ač zní to blbě), a že:
Když není čas
ze všeho se vyplakat
přijde jen s vírou v košíku
snění
a pod postelí
všechno mizí
do nekonečných hvězd
až moc přelaskavělý, až příliš z autora tu
pocítit - text musí pracovat i bez něj, sám a
třebaže i jako (hnusně řečeno) "mrtvej",
však bez pocitu vniku zvenčí, páč pak si
čtenář bere v potaz důvod vzniku textu,
a jeho vjemy potlačují až příliš přítomný
představy autora...
Nevím, mám pocit, že na mě hraješ divadlo, kdybych chtěl, abych napsala odstavec souvislýho textu vo tom, vo čem tady píšeš, myslím, že bys to nesvedla...
Z deníku Osmý den aneb příběh osmáka Lojzíka | (Ne)zamilovaný útěk do plic | Zaslepenost soli | Vosková naděje | Pět stehů