Až posbírám všechny sny
dám Ti je pod polštář
ve jménu toho nepoznaného
co na Tobě miluji
v čase kdy můžeme létat a plout
nemusíme skrývat to pouto životní
kdy se nám stává že i slza ukápne
jsem v peřejích nebo na poušti
bolí mě když cizím Ti musím být
mezi námi a kolem všech
oči mé neumí lhát a ústa ta oněmělá
nedokážou jít pro vzdor
za srdcem které buší na poplach.
Kam jsi odešla když jsem zůstal v dešti?
Bál jsem se každé chvíle
že vzplanu sevřením ticha
kdy nedám Ti Lásku jakou bych chtěl
jsi všemocná a vládneš pevnou myslí
oblékáš den a necháváš mě za zády
pamatuji si každý okamžik
jakoby včera bylo právě teď
kdy já tam stál a držel Tě v objetí
všech úsměvů myšlenkou sevřenou
možná vítr mohl za všechno
kdy odvál mé vzpomínkym
na opačnou stranu světa
a já je už nikdy neprožil stejně
ve víře že když vemu si meč stanu se rytířem
protože to blízko v dáli
je mi s duhou posvátné.
Co mi chceš říct když oči přivíráš
tiše a přece romanticky
s napětím prstů co jsi schovala
mezi tmou a svítáním?
Když se zadívám večer na oblOhU
tak jsem šťastný
protože se podobáš měsíci
i když musíme jít každý sám.
2.3.2017 20:51
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Paz en la guerra | Město utrpení 2 | VRYL DO VERŠE STROMU | Na památku | Žít