Samotář

"V pokoření naděje urputného vzteku"
na mě příliš mnoho emocí v jednom řádku. Chápu, jaká asi byla ta výsledná, ovšem až poté, co mi to můj mozek za Tebe dodatečně okecal dalšími obrazy a slovy. Ovšem někdy mi přijde, že mlčíš kde nemáš. I ta jistota odhalené sochy, strašně těžko se mi to všecko spojuje vjedno. Pak mi báseň většinou něco přinese. Ale musím si to v duchu pěkně rozebrat, okecat a složit zpátky. Takže... Mně se líbí, jak píšeš, El. Já Tě chci číst. Tvoje básně mi připomínají a pokládají spousty otázek a já jsem z nich dost na větvi. (V Tvým případě spíš na nábřeží, mám Tě spojenou s nábřežím ale o tom asi jindy.) Ale moc mlčíš. A necháváš mě tápat. Mám teda ráda mlčení, ale denně si ho sama umím nadělat metrák. I kvůlidíky poezii. A proto bych ocenila, kdybys promlouvala trochu déle. Abych viděla co u Tebe nevidím. Abych pochopila... jako by báseň vůbec šlo pochopit, že.

kvalitní komentář (0)