Život je domeček z karet,
bortí se při jemném fouknutí.
Klidně si nasadím baret,
i když mě nikdo nenutí.
Jdu si s tou parádou na hlavě,
s hlavou zdviženou vzhůru,
nechci už chodit váhavě,
mít z lidí noční můru.
Budu si kráčet po světě,
vždyť je můj tak jako váš,
budu si hrát se slovy ve větě,
není to troufalost? Zvaž?
A co je komu do toho?
Má slova, mé věty, i pero, co je píše.
Budou tu zapsány na věky,
na věky, co autor dýše.
Nebudu se bát už života,
budu si psát, budu si hrát, zkrátka žít,
lehkost života je obnažená nahota,
někdo ji přísně soudí, někdo ví, že je dobré ji mít.
Hodnocení:2.8 (celkem: 14, počet hlasujících: 5)
Zobrazeno 37x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Prší | Dobrovolně prohrávám nerozbojovanou bitvu pro nepoměr sil | Neshody orgánů | Vánoční stromeček | Kolik lásky