Zkusím to konkrétněji.
Představ si docela jiného čtenáře. Není nijak zvláště vzdělaný, neumí anglicky, negůgluje, Bibli zná jen z úst kněžího ve svém kostele, o teorii poezie neví zhola nic. Je tam kde je. Nikdy necestoval, v životě nebyl dál než od rodné vesnice v nejbližším městě, kam dvakrát do roka přijíždí, aby zakoupil potřebné k opravě zděděného starého domu. A k tomu jednu z dostupných básnických sbírek. Básničky zná jen z knížek. Rád v nich listuje. Připomíná si tak své dětství, když mu matka jako malému čítávala. Ovšem obyčejně z větší části není schopen porozumět obsahu.
Uměl bys pro něj napsat báseň?
Pokud nepíšu pro čtenáře, nedává mi smysl jakákoli veřejná publikace. Pokud tedy pominu touhou po masírování vlastního ega, kdy se potřebuji stavět někomu chytřejším...
Hmm... Možná to bylo příliš útočné. Jsem takový: Proč píšeš? A proč publikuješ?
Ano, myslím si, že autor by měl psát pro čtenáře. Že by měl! psát pro lidi, když už publikuje. Autor by měl myslet na to, co s jeho dílem bude zítra a být svému čtenáři odpovědný. Neboť autor může být svému čtenáři učitelem i průvodcem (nejen v poezii). A zvláště ten autor, který je schopen zasáhnout širší obecenstvo. Ať už jsou jinak důvody ke vzniku básně jakékoli.
Jak na to pohlížíš Ty sám? Jak vznikají Tvé básně? Kam směřují? Co jimi chceš nebo toužíš?
Kožešník musí myslit na svého zákazníka, ale básník, to je člověk, který na sebe všechno vzal a který důsledně, neutěšeně, nepoučitelně a nenapravitelně recidivisticky zkoumá pochybnost, a tedy risk, a tedy závrať, a tedy štěstí, takový člověk je po většinu etap své pouti sám, a tedy mnohý, a tedy opuštěn, a tedy doufající, absolutní, a tedy vztažný. Všechno nad to je omyl, demagogie a střední stav kupectva.
(Ivan Diviš)
Ze sporu s jinými děláme krásné řeči, ale ze sporu se sebou samými děláme básně. Na rozdíl od krasořečníků, kteří nabývají sebevědomého hlasu tím, že si připomínají zástup, který získali nebo mohou získati, pějeme my uprostřed své nejistoty; i před nejvyšší krásou jsme zkrušeni vědomím své osamělosti a náš verš se chvěje.
Jako fysik nebo chemik vidí celý svět sub specie svých formulí, vidí a musí vidět v celém světě jen své formule v činnosti, jako fysikovi nebo chemikovi celý svět je tu jen proto, aby nesl, uskutečňoval, potvrzoval, jeho theorémata, stejně tak je tomu s poetistou. Svět a život jsou zde pro poezii: nesou ji, prodlužují ji, uskutečňují ji, ona jest její posledním smyslem.
F.X.Šalda
Proto také nelze brát výsledek práce s poezií na lehkou váhu. Básník nese, uskutečňuje potvrzuje tu část světa a života, ke které jiné řemesla a vědění jinak nedosáhnou. Prodlužuje a usazuje ke čtenáři. K člověku, k historii. Kdo by jen byl na pochybách?
Rovnou předesílám, že nejsem tak chytrej jak Ingrid. Trochu hlupák a ještě hulvát k tomu.
Ale má otázka zůstává: Pro koho je ten básník (s kterým se asi rád ztotožňuješ) osamělý? Je to pouze osamělost od, nebo i k! Pouhá osamělost od mi nedává dobrý smysl. Proč tady veřejně trpíš osamělostí?
(Nechci mluvit o čtenáři jakožto kupci. Chci mluvit o čtenáři jako člověku, ne-li bližním...)
Ona ta diskuze nejspíš nabrala trochu jiného směru i nálady.Já se totiž nechci přít a pokud reaguji, jak reaguji, pak proto, že jaksi poodrhnuji plentu tomu, z čeho doposud vycházím, bys třeba porozuměl.
Totiž zajímá mě jak tvoříš, z čeho čerpáš a vůbec. A je mi to takové zvláštní - ty citace. Raději bych hovořila přímo s Tebou, jestli mi tedy rozumíš.
Zdá se mi, že oba citáty dost výstižně pojmenovávají... a to i moje vlastní východiska, jinak bych to jako odpověď neužil. Ovšem jak vidět z debaty, některé zkušenosti jsou... dejme tomu špatně sdělitelné, a tak to co ke mně promlouvá jasně a výmluvně, neboť jen potvrzuje, k čemu jsem sám v sobě došel, v hlavách jiných zasévá spíše zmatek.
Zkusím to ještě z opačného konce:
Pravé pole působnosti básníka je prostor uvnitř. Básně jsou cestou, nástrojem onoho úplného sebepoznání, jež je první snahou člověka, který se chce stát básníkem.
Ingrid mluvila o odpovědnosti - a pro ni, právě pro ni se naprosto důsledně na čtenáře ohled brát nemá. Pravda krvácená skrze sebe sama s ním totiž nijak nesouvisí. Navíc publikace, sdílení a nakonec i případná reflexe komentářů nastupuje až v okamžiku, kdy je prvotní proces, akt tvorby dovršen.
Stát se básníkem…pokud tedy stát se jím, znamená završit určitý proces. Vyžaduje tedy určitou cílevědomost (kromě jiných atributů, které zde myslím není nutné vyjmenovávat), která začíná u odpovědnosti sama k sobě a dál, tedy v další fázi, se dle mého musí transformovat na odpovědnost ke čtenáři. Jestliže jsou totiž básně cestou a nástrojem onoho úplného sebepoznávání, pak tedy publikace, sdílení a následná reflexe čtenáře neodmyslitelně souvisí s celistvým rozvojem této činnosti a jejím úplným završením. Tedy ve finální podobě, skrze čtenáře, nalézá básník sám sebe.
Ingrid mluvila o odpovědnosti - a pro ni, právě pro ni se naprosto důsledně na čtenáře ohled brát nemá. Pravda krvácená skrze sebe sama s ním totiž nijak nesouvisí. Navíc publikace, sdílení a nakonec i případná reflexe komentářů nastupuje až v okamžiku, kdy je prvotní proces, akt tvorby dovršen.
Tady úplně nerozumím sdělení. Máš na mysli to, že jako autor důsledně nedbám, neberu ohledy na čtenáře? Nebo jako čtenář tvrdím, že z jistého úhlu netřeba brát na čtenáře toliko ohledy v plném rozsahu?
V každém případě obé jistě souvisí s tím, co jsi zmínil, že prvotní proces, akt tvorby musí být završen. V ideálním případě musí být ale dovršeno i jisté stádium vývoje talentu a řemesla. I když samozřejmě nebudu polemizovat nad tím, že pokud už o někom budu tvrdit, že je básník se vším všudy, že se jeho práce musí nutně nacházet na mrtvém bodě a dál se nebude rozvíjet. Ovšem, je třeba vzít v potaz, že i takové věci se mohou udát. Co tím jaksi mám na mysli. Pokud jsem z nějakého důvodu v Tobě jako autor vzbudila dojem, že zastávám jistý názor a sama ho při své tvorbě nerespektuji, pak se tak děje proto, že jsem si jeden nebo více dílů v určitém stádiu doposud jako autor neosvojila natolik, nebo vůbec. Pokud tento dojem vychází z předpokladu, že jako čtenář zmiňuji fakt, že netřeba důsledně, nebo za určitých okolností brát na mne ohledy, pak proto, že důslednost v tomto smyslu překrývá identitu jednotlivce, jak básníka, tak čtenáře a to já zas nemám v úmyslu vytvářet přesné a limitované škatulky do kterých se ten nebo onen může vejít, či zařadit. Souvisí určitě s výrazem, které jsi zde sám zmínil – sdílení. Někde možné je, někde není, ovšem je třeba se snažit k němu cestu proklestit. A to více či méně, jak z pozice autora, tak z pozice čtenáře. To vyvolává zase asociaci, jak by řekl asi Nietzsche – všechno na světě se mi může chtít, jen ne to, aby se mi chtělo.
A že s Tebou chci takhle na to téma hovořit, pak proto, že se domnívám, že Ty jako autor, jsi již mnohými procesy a stádiemi vývoje v básníka prošel, ne-li ty nejdůležitější završil. Proto se v tuto chvíli na Tebe obracím se svými otázkami, více jako autor, než že by čtenář.
To máš těžké. Nesouhlasím vlastně s ničím, cos napsala, ani jak inerpretuješ, co jsem napsal já. Soustřeďuješ se na věci, které odvádějí tvou pozornost, a podstata ti uniká.
Je tudíž asi třeba vyzdvihnout a vyostřit jedno tvrzení: básník nepíše kvůli tomu, aby ho četl byť jeden jediný čtenář - tedy pokud do toho nebudeme počítat autora samotného. Ona potřeba, nutnost pramení z vnitřního sporu, z touhy vyvzdělit se ze sebe, vyzpovídat (a nikoli vypovídat) se, dosáhnout pravdy a očištění. Tvůrčí zápas nevede autor se čtenářem, nýbrž na úplně jiné frontě. Osvobodivá a vykupitelská moc slov přece nespočívá v jejich obecné srozumitelnosti ani v tom, kolika lidem se líbí, ale v tom, jak blízko se v nich dotýkáme tajemství.
Samozřejmě, že asi nikomu není lhostejné, zda a jak se někdo dokáže dotknout spolu s ním, jenže kvůli tomu nelze činit ústupky, úhyby - to znamená výsledný tvar mrzačit a de facto falšovat. To by bylo proti smyslu celého básníkova počínání. A v tom je třeba být k sobě, mnohdy krutě a bolestivě nemilosrdný.
Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečností a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkání kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy.
Potom tedy jinak. Kdo ocení nenapsané? Kdo pravdu, kterou nikdo nevyřkne?
Je tedy vyšším cílem cesta než cíl,je-li snad cílem cesta, ovšem takový cíl i cesta, který chápeme z pozice času ve smyslu Chronos, přičemž jsme zvyklí se v tomto čase potkávat i vzájemně mezi sebou, pokud se nějak označujeme, například jedinou identitou.
A potom, je tedy všechno co tady říkáme, píšeme, pouhým zrcadlem jedné interpretace cesty, cíle, času i pravdy, neboť není prozatím jiné možnosti jak vnitřní obsah času Kairos (přičemž těchto výrazů užívám jako prostředku) promítnout dostatečně dostupně či prostupně ke sdílení. Pořád tedy ve smyslu básnictví.
Všechno je propojeno se vším. Není tedy jedna z pravd, že básník není nakonec sám ve svých nejistotách a že je to jen druh jakési agónie, která má za účel mluvit rámci sebepoznávání nejen přes transformátor a k němu samotnému. Neboť ne každý teď a hned je schopen být vším čím se mu zachce.
Z miroslawkových slov pro mě v podstatě vyplývá, že nemá smysl zabývat se básněmi, komentovat je a nebo se snad snažit autora nějak poučit, protože většina z autorů zareaguje větou "Ale mně se to takhle líbí."
Hračičko. A klobouk dolů za to pojednání.Ale stejně si myslím, že je krapet o něčem jiném. Šlo mi o jasnou, dobře uchopitelnou věc. Takovou, při které se nebude polemizovat o sdělení. Nebo jen velmi těžko. Takové přiblížení se k jednoduchému člověku.A nemám na mysli zrovna říkanku.
Víš, Mire, myslela jsem na texty Julese. Na pokusy vůbec. Na co si troufneme a proč. Na co si netroufneme a proč.
Na to, že jednou mi kdosi povídal, že se nikdy nenaučí přemýšlet v angličtině, protože vůči českému jazyku je angličtina příliš jednoduchá. A nic z toho myslím, není více či méně. A pokud jde o sdílení, určitě je i o vidění jinýma očima. Myslela jsem, že bys to mohl umět, myslela jsem, že bych to umění chtěla vidět .
Pak tedy odpusť mé bláhově bezútěšné virtuální abstrakci, že se právě tímto způsobem kreslí až do Tvé schránky.
No, já jenom... jak jsi prve naříkal, že nejsi hoden - ona to je taková aluze, ten název, že jo... a není jediná... no a bez znalosti potřebných k jejich uchopení hoden být ani nemůžeš.
Za účelem invent-arizace zavřeno | Z nepřítomnosti | Paměť medu | Hyperventilace | Petrifikace