Usměvavý vítr! To já můžu.
Připomenulo mi to báseň, ve které stromy tančí, když se člověk nedívá (vyjdou i s kořeny a tančí ve větru).
Při četbě s hlasem, jde cítit melodie (ale jsem lenoch dělat piškvorky, abych ji našel a dekódoval). Vítr taky nechytám do sklenice.
Opět je to plné neurčitých vjemů.
Třetího dne - v noci - zajímavá gradace a upřesnění (snad se aspoň navečeřel, před odchodem).
I rozloučení formou imperativu (hodím do extrému) "Nebul a piš!" je zvláštní, bezadresátové jsou převážně osobní modlitby/prosby. Drsná/neopětovaná/zakázaná láska?
Zápasím s druhou slokou. dlouhou cestou pro dva, až k místu vhození - tady neumím kočírovat svou mysl.
"žbluňk" - ha, představil jsem si žábu (a celá romantika díla je v louži).
Žbluňk mám fixlé k žabám, má chyba, no
Ať koukám přes levou nebo přes pravou ruku, vidím, že to má adresáta. A ten někdo by měl přesně vědět, kam to míří a proč to tak je.
Některá soutěžní díla spíše soutěží se čtenářem, než mezi sebou
Rozhodně se mi to líbí. Umírněná příroda, že ji nechala jít po prameni, až k místu vhození. Ach.
žbluňk uznávám není příliš originální, ale hodilo se mi, neboť vzdorovitost mi jaksi vyfoukla Gopli svým - "tak ať!"
dvojka jo? to teda nevím, jestli se nemám cítit dotčeně
popřemýšlím zase na druhou stranu je to první dvojka od tebe.
ale stejně. ne, nelíbí se mi to. vezmi si ji a dej mi jinou
Fajň, dvojku bez zpět. Nevidím problém. Mám přeci jen dvě ruce...
Existují teď jen dvě možnosti, nahoru nebo dolů.
Dolů je to lehké, nahoru musíš zatlačit ty. Kudy půjdeme?
Citoslovce jsou ošemetná věc.
"žbluňk" - má jasnou výpovědní hodnotu. Popravdě mě nenapadá jiný adekvátní citoslovce pro dopad předmětu do vody.
Vzdor bych tam viděl nerad.
Ono, když se zamyšlíš, tak právě to citoslovce udává tón celé věci. Zakončuje ji.
Zkus si dosadit místo "žbluňk" třeba citoslovce "pfff" - hned to má jiný význam, celé. Aspoň já to tak vidím.
"žbluňk" je vlastně dokončení celého procesu se vzkazem. Dokud se nepošle, není to vzkaz, jen kus popsaného papíru (třebas). Takže volba citoslovce dobrá. Klišoidní, ale jiná nemáme.
Spíše dovětek "ať doplave" mi přijde už jako zbytečné vyřčené přání hlasem. Závorky, schovat to, do nitra, by tomu slušely asi trochu více.
Takové vnitřní přání na břehu.
Vrátím se k druhé sloce.
Ta mi neleze do hlavy; spíše obraz.
Ono "dlouhou cestou pro dva", mám dvě možnosti, jak se mi to líbí.
Buď vzájemná výpomoc při sestupu/výšlapu (to taky neupřesňuješ), prostě k místu vhození. Tedy ono ve dvou ve významu pomáhat si, opora (ale ON tam není => teze zkomírá).
Nebo zkušenost mi říká, že častokrát, když se jde korytem řeky, jde se po obou krajích, kvůli místu (rychlosti postupu). Jestli se přikloním k druhé variantě, dýchne na mě chlad, voda je studená, druhý břeh je opuštěň (ON přeci odešel). Cesta pro dva. Jde sama, po cestě pro dva...kluzké kamení.
Mohu klidně pokračovat a nabalovat pocitovou asociaci.
Nakonec...bavilo mě se koukat a klouzat si. Sám sebe si kopnu do zadku a hodím to na další stupeň.
trojka jo? pfff
tak jasně že to citoslovce udává tón, to je bez keců kolem dokola jasný, ale lákalo mě do začátku vmáčknout svůj vzdor,
odešel třetího dne v noci, vítr se venku tiše smál
tak ať! (chtěla jsem křičet) jenže...co k tomu dál?
a kromě toho, jak jsem napsala poprvé, už to použila Golpi, a je tolik zvukomalebných slov, přišlo mi to hloupé, tudíž vzdor musel ustoupit
nebyla to poloha úplně jednoduchá, nicméně líbí se mi, jak jsem to dokázala.
jo, mně se to prostě líbí. protože poetika mě míjí, když něco napíšu, zní to jako klišé, nebo slova, která už sakra dávno někdo přede mnou použil.
takže.
a to "ať doplave" tam pro mě nese smysl, totiž "ať" - částice, ale nechat ji osamocenou? to by bylo hloupý, tudíž
a ta dlouhá cesta pro dva. to se mi asi nechce psát. někde musí zůstat tajemství. takže bude tady. to s těmi břehy jak si psal, zajímavý. jakože tvůj pohled při čtení.
děkuju za komentář, aby bylo jasno.
děkuju za komentář i hodnocení, nicméně zdá se mi, že si na mě nějaké moc hodné, milé slovo
já jsem si s tím lámala hlavu, s tím třetím dnem v noci
ale úplňkem by to pro mě ztratilo rytmus s větrem, co se jako zlomyslník tiše smál té, od které odešel on s přáním, ať mu píše na adresu, která je neznámá.
jsem ráda, že se mi nějak povedlo uchopit i když jsou tam chybky, jako ten den v noci a dvakrát "po"
To byla jen má troška, co by možnost vyjádření průběhu děje nebo okolností, za kterých dotyčný odešel,..a nutně opakování slov nepovažuji za chybné..a tady mi to i pasuje..
Líbí se mi jak je to napsané. Je to takové opravdu lahvové, vlastně něco takového si může pod tím vzkazem v lahvi představit skoro každý. Adresa neznámá, ať doplave - to je super.
Po prameni v horách, klouzala po kamení
dlouhou cestou pro dva, až k místu vhození - jenom tuhle pasáž bych se pokusil více vyšperkovat - buď udělat dramatičtější nebo zesílit obraz... Ale to je jen takový detail.
Celkově je to moc fajn!
děkuju, jsem ráda, že to s tou adresou a přáním v závěru je viditelný
s tou částí o prameni a klouzání, vím, je to trochu oseklý, původní byla jiná, ale moc jakoby konkrétní, tak jsem to chtěla trochu více pro širší oči čtenáře, a
takto to dopadlo
Juliana | Mám ráda bouřky | V březnu | Jednoho dne, na jednom místě | Lesní království