chtěl jsem ti o havraních pověrách
dlouho
a potom mi to bylo líto
z těch dobrých věcí v mlčení
chtěl jsem ti o havranech
o ledových polích po hejnech
co se ti prohánějí pod účesem
na rub tkáně kde jsem já
a jako srdnatý tuzér
příběh o bílých vejcích kladených za lesem
z nepříčetného hladu
chtěl jsem ti povědět
o zenitu s kovovým nádechem
prstenu co sám uzavírá živým
když přichází k sobě po žíle
říct že tu přeletělo
vybledlé nitro smolně prostých zvyků
s kterým teď příliš snadno mizíš
mizíš
jako těch několik černých taktů z pleskotu křídel
říct že tu přeletělo
a potom mi to bylo líto
z těch dobrých věcí v mlčení
Hodnocení:5 (celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 41x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
přetíženo přívlastky, anaforami... a vůbec věcmi, které se zdají být poetickými, ale už vlastně nejsou... kdyby to bylo jenom takto, nebo kdyby to bylo víc soběstředně sebevědomé, napsal bych macha... ale ono je to "napůl" dobré a "napůl" ne... vůle k tvaru je pozitivní, ovšem sama nestačí... ani to, co je odpozorováno odjinud...
Když na to teď tak hledím při Tvých poznámkách, musím něco z těch námitek doznat. Ten písek dal by se ještě krapet o ten způsob prosypat. Ne však příliš, neboť v takovém textu jsou to právě vlasaté přívlastky a řekněme tantrické opakování, které lépe rozvíjejí do tvaru, o němž snad chceš hovořit. Ale ano, mohlo by ještě projít změnou, pro čistší a zřetelnější kanafas, kontura by se pak mohla jevit přesnější a možná účinnější.
Kdyby bylo víc sebestředně seběvědomé…a toho jsem si už leckde všimla jako čtenář, lépe se tak na jarmarku prodává. Jen zatím nevím, jak by mi nejlépe přirozeně samo přišlo do dásní.
mám radost, že si tě tady můžu číst, když jinde nemůžu
a mám radost i z toho, že už se nemusím bát tě rozkliknout, tak jako tomu bylo v roce 09, kdy jsem měla strach pokaždé, když si vložila, protože jsem nerozuměla skoro ničemu a vše po mě sklouzlo a asi jsem neuměla ani komentovat, což neznamená, že teď to umím
dost obecných keců, k věci
tak jako se mi některé tvoje výrazy vtiskly do paměti, tak i některé Skácelovy obraty, tak se nezlob, že budu citovat z jeho Písně o nejbližší vině
"A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a bál se, ale neubál..."
vím, ty tam máš slůvko "mi" nicméně mě se hned ta jeho vybavila
dneska už jsem jednu o havranech četla, od M.Englera, byla ponurá, tvoje taky a taková jakoby smutná, povídání
budu si ji ještě číst, oslovil mě úvod a závěr z prostřední části více k závěru
Jasně, že znám...bál se ale neubál... Je to ten druh hypnotické beznaděje, přitom Tě autor ještě stihne přesvěčit, že celá věc je naprostou přirozeností.
A že jsem napsala konečně něco srozumitelně?
Existují vždycky jen dvě možnosti. Buď si čtenář vychoval autora, nebo autor čtenáře.
malá jabka z hrušek v mýlce | Na vrub rezignace | Odmysli slovu | o osudech | I hory roní slzy