Nevidím v tom jakýkoli obraz, linii či příběh. Připadá mi to takové vyumělkované, smyšlená nicneříkající slova spojená náhodně k sobě. Nemohu ji jakkoli uchopit. Tudíž nehodnotím. Toť můj pocit z této básně a bijte mě.
Bít tě asi nikdo nebude, každý vnímáme jinak. Jen čistě pro tebe, Josefe:4
Příběh v tom je. Dívka odchází z domova bez prostředků, následuje bloudění městem, spíše velkoměstem, melancholie až deprese k závěru...a ten už si třeba každý domyslí. Nechtěla jsem to napsat takto na rovinu, ale když tam NIC nevidíš, tak aby jsi věděl, že tam něco je...
Milá Vereno, vyvaruj se podávat čtenáři vysvětlení své tvorby. Nech ho tápat. Nech ho bloumat. Nech ho drtit. Nech ho vyšetřovat. Nech ho vracet se a vracet ke své tvorbě. Když jsem řekl, že ji nemohu uchopit, nemyslel jsem tím, že v ní nic není, jen jsem popisoval svůj dojem po přečtení. A jelikož jsem ji nemohl uchopit a nic v ní neviděl, tak jsem se k ní chtěl vracet a vracet a vidět ten příběh, vidět ten obraz. Teď jsi mi to kouzlo bádání vzala. Což je věčná škoda. Namaluješ obraz a dáš k němu vysvětlení, co je kde namalováno? Nedáš!!! Přece každý si v tom může najít to své. A o tom je krása poezie. Snad teď pochopilas můj koment.
a protože tam není ta dějová páteř, víc pro čtenáře aby si doplnil do tajenky. Nebezpečenstvím pak aby dílko nevyznělo jinak, snad se tak nestane. Mnu si bradu a přemýšlím, co to ve mně krom několika obrazů na jedničku zanechalo. Patrně tajenku, kterou se snad kdysi dozvím. Člověk musí začít u sebe.
W. Allen tvrdil, že film by dokázal víc, kdyby byl mnohem méně narativní (vyprávěcí), kdyby vše nepředkládal na talíři, aby si čtenář, posluchač, divák významy a pointy hledal sám, nejlépe v sobě. Líbí se mi, že se báseň o něco takového pokouší a daří se. To je už ale vyšší dívčí. Místy mi chybí logika, která je zase vyvážena výrazy. Čte se mi nevšedně a usmívám se.
Sténání okamžiku | Dlaně na chodníku | Hvězda bez tváře | Modrý měsíc | Klec na kolejích