Elen Calima

Já nemůžu říct, že bych se bavila. Je mi z toho spíš tak trochu ouvej...

Míla Ransdorf mi před pár lety tvrdil, že si to dřív či pozdějc nenecháte líbit a vyrazíte do ulic. Moc se mi to nezdá...

Nejsem Arabka a ani muslimka, a tak nemám koho bránit. Jen v téhle části světa už nějaký ten pátek žiju a nezvládám pohled na jatka, která tady západní ochránci světového pořádku zas už rozpoutali. A dělá se mi zle ze slizounů, kteří si tady za pár dolarů kupují propagační šou pro západní kamerovou prezentaci. Orwell byl naivka, ubohý naivka... Mohla bych vám z vlastní praxe vyprávět, jak se tady natáčí to, co u vás sledujete na televizních obrazovkách, ale nemá to smysl. Nevěřili byste tomu. Krmí vás pohádkou o zloduších a o těch dobrých, kteří teď musí jejich přečiny ztrestat a vy – mlčíte. A až se jednou, čirou náhodou, bude hodit, udělat zloduchy z vás, budou mlčet všichni ostatní. Novinařina je hnus – snad vážně ten nejodpornější, jaký vůbec existuje...

Vím, že jsem nemoderní a že píšu zastarale. Má to svůj důvod... Následující báseň je dvojjazyčná, druhá a čtvrtá sloka jsou každá téměř doslovným překladem té mé „hatmatilky“ slok první a třetí. Mým záměrem bylo přiblížit těm, kteří to přijmou, poetičnost jazyka, který bývá běžně považován za literární fikci jednoho z nás.

Pohnutky k psaní veršů mohou být různé. Můžeme chtít vyjádřit krásu, na něco poukázat, udělat radost, anebo třeba jen prezentovat své ego. V případě toho posledního pak samozřejmě nemáme problém zraňovat a shazovat ty, které nechápeme. Avšak jak zábavné je přitom, drahý příteli Freude, pozorovat, kolik hlomozu pak dokáže takový mistr silných slov nadělat kvůli jedné záporné známce ve svůj neprospěch... Koho že nám to má být líto?