Jen tu tak sedím,
kolem mne spousty přátel mých,
já na ně hledím,
však není vidět smích.

Vpředu, tam před lavicemi všemi,
muž chodí, pokládá nám otázky.
Jeho otázky těžké zdají se mi,
a on odpovědi hodnotí, bez slitování a bez lásky.

Lhal bych, kdybych říkal, že nám známky dává,
trestá upřeným a udiveným pohledem,
pak my do studu se propadáme, to se stává,
však vzdorovat tomu nebezpečí nesvedem.

Snad hloupost, snad nezájem, či prázdnota hlavy je příčinou,
to těžko říci a těžko tomu předcházet.
Zlé časy, známky a pohledy nás neminou,
ač snažíme se jim předejít, přijdou zase zpět.

A třída naše začne řídnout, prázdnější se stane,
místo mé, Ivanovo i Milana či Pavla zazeje prázdnotou,
ať však i bez nás srdce třídy plane,
a ostatní ať úspěšnější jsou v boji s touhle robotou.

Tak na shle, sbohem, mějte se krásně přátelé!
Jdu pryč, tam kde snad lépe bude se mi žít.
Přeji časy dobré, časy veselé,
je mi líto - já už musím jít...