Zdá se mi, že nevidím nic,
je mi horko a jen černě černočerná tma kolem,
vidím, že nevidím, však já chtěl bych víc,
nechci být nástrojem, jakým byl Golem.

Tak dlouho do temna nahlížím, až z toho mám pomatení mysli,
a v tom temnu, a je nutné říci, že jsem to nečekal, vidím paprsek.
Píši o tom věty, přemýšlím a říkám si, že jde o nesmysly,
a hle, světlo zase slábne, já mám z toho vztek.

Odešel, temnota opět je královnou v mých očích,
já se k pláči uchýlil a sklopil hlavu.
Má bolest byla větší, než kdyby byl bit bych bičem kočích,
neviděl jsem nic, jen tu černou kávu.

Ve chvíli, kdy jsem již nevěřil, že může přijít zvrat,
a ruce vlhké a slané od slz mých jsem do kalhot utíral,
všiml jsem si ho, paprsku, zas ven se začal prodírat,
já jsem jen chtěl, aby šířil se dál.

Do tváře mé mě začal hřát a mně teplo bylo,
já se radoval a smál,
a z toho temna už jen málo zbylo,
ten proužek světla zlo černé udolal.

A pak jsem prohlédl a pestrobarevný svět uviděl,
pozoruje květiny, tekoucí vodu, zelené stromy - kráčel jsem bos.
Přál jsem si jít dál, a to tak, abych se nestyděl,
a činil jsem tak a činím tak, ráno každé, za ranních ros.