Mamko,

mé první krůčky vedla ruka Tvá,
snad budu umět Tvé poslední vést já …Nastal čas vrátit Ti péči Tvou,
budu to umět s láskou patřičnou?

Den za dnem je smutná beznaděj,
Tvůj úděl byl snadnější v dětství mém …Tenkrát oči mé i Tvé štěstím zářily, nyní obě žijeme čas nemilý…

Dnes o štěstí mluvit nelze,
nevlídný čas stáří obejít nejde, ALZHEIMER, host nevítaný,
změnil vše k nepoznání…

Jsi to ještě Ty?

Tvá nemoc způsobila,
že žádáš po mě nemožné,
ve Tvých očích necitou jsem byla,
když přání Tvá neplním pokaždé.

Blesky hněvu ke mně posíláš,
já zoufalá se v koutě třesu,
na uzamčené dveře boucháš,
rodina je vystavena stresu…

V nejhorším vlídný lékař přichází,
injekční stříkačka trápení ukončí.
Nastává pár klidných nocí pro všechny,
načerpáme dost sil pro příští dny?

Co nás ještě čeká?

Mozková spojení nitky předou, neuvěřitelná přání tvoří,
vždy překvapením pro nás jsou
a znovu nás na kolena složí.

Bolístky života na duši odstraním, šťastné chvíle ve vzpomínkách oživím…Nepříjemná místa zapomenu,
jen na pěkné pamatovat budu!

Tebe o to prosím též,
i když to tak nevypadá,
vím, že stejně, jako my Tebe,
i Ty nás všechny miluješ…