Kdo má rád tu noc
plnou pláče stěn
trpící údery biče,
který vítr v rukou třímá?
Já bleskem oslepen
spatřil armádu bez klíče
táhnout místy, kde slunce snídá.
Kopí jasné
jak hvězdy slzy ronící.
Bubny mocné,
jak obr stále tleskající.
Stádo černých hřebců
valící se obzorem,
těžké steny vorů
deroucí se přílivem.
Na bojišti leží
krvácející Luna.
Nikdo ji nedorazí,
nikdo ji nevnímá.
Kam putuješ armádo snová?
Smím i já tím směrem jít?
Vrací se na svět dávná touha,
otěže moci v rukou mít.