Studenti by dnes nejspíš psali do svých úhledných sešítů, které byli důkazem jejich beztarostného života, některé
z předprázdninových datumů. Nebyl jsi jistý, nepamatoval si kolikátého a ani s měsícem nebyl obeznámen. Ztrácel
se v čase. Bylo brzké ráno. Slunce slibovalo dálší z řady slunečných dnů.A jeho první kroky po těžkém probuzení
směřovaly ke stařičké dřevěné židli. Kterou by za trůn nemohl pokládat ani omylem ,spíše za některý ze středověkých
mučících nástrojů. Byla mu zima. A Tak se odhodlal přes sebe hodit omšelou,starou deku, která kupodivu svůj účel splnila vic
než důkladně. Ale při světle stolní lampičky ji jen težce hledal. Dveře do jeho místnosti byli zavřené. Vrchol soukromí
pomyslel si. Neměl moc času a tak na kousek počmáraného papírku začal psát: "Omluva by byla asi na místě. Ale nevěřím,
že by pro mě opravdově brečeli davy lidí. Přiznejme si to. Přiznejme si, že jsem byl vlastně jen další z mnoha. Nikdo
jste mě neznali tak jak bych si přál. Tak jak bych potřeboval. Tenhle dopis směřuji především své rodině. Promiň-te mi.
Nepřišel jsem na chuť tomu čemu se říka život a je tady i mnoho dalších věcí s kterými se nedokažu poprat...."
Sklonil své čelo na papír. Ruce nasledovali. Poloha pro spánek byla skoro hotová, ale to nezamýšlel. Jen tam tak
přemýšlel a zjistil že vlastně nic necití. Ten nedostatek emocí ho štval snad ze všeho nejvíc. Nechtěl byt mrtvý!
Ale jak na to? Skrčil papír do neuhledné koule a ten důmyslně putoval rovnou do kalhot zavěšených ve skříni.
Na snídani už nezbyl žádný čas. Volání povinností se stávalo neodbytným kříkem. Proto si to namíříl rovnou ke své
né zrovná zánovní káře. Pokud je auto vizitka tak to jeho bylo pouze utrženým rohem ohořelého papíru. Ale za tu
směšnou cenu skrývalo hned několik výhod. Vždycky ho pobavila představa, že kamarád kterého veze ma na ruce dražší hodinky.
Ať tak či onak tohle auto jej zatím nikdy nezradilo a tak se mezi nimi vytvořilo neumělé pouto, které mělo za následek,
že čas od času když si tak sami jeli po cestě a už si to šinuli domu. Motor burácel a na podivné zvuky už se nemělo cenu
ptát. Tak v jedné ruce pevně třímal volant a druhou jej pohladil po přístojovce a nahlas a srozumitelně bez jakychkoli divadelních
vsuvek poděkoval. Dnes ráno byli ty téměř romantické chvíle zapomenuty, teď jej muselo dovést do bodu B. Za tímto účelem
otočil klíčem do druhé polohy a pomáhal tomu všemu co se dělo pod kapotou přidáváním plynu. Na druhý pokus se z výfuku
zvedl černý oblak kouře. Tmavě červený Ford otevřel oči hned po rozbušení jeho srdce. Několika svižných pohybů a
celých jeho 1200kg do pohybu. Řízení samotné bylo slastí už jen výjmečně a rocková hudba z rádia spíš kulisou. Čekalo
jej dvacet kilometrů až moc známe cesty z té horší strany. Aby se po ránu trochu probral ignoroval předpisy a snažil
se držet plyn pořad na zemi. Taky měl na paměti, že už mu zbyvá pouze dvacet minut aby nemusel hledat výmluvy.
Výmluvy proč se opozdil do své tolik milované práce. Poslední kilometr byl nejhorší už si dokazal představit všechny
detaily. Projetí poslední zatáčkou, příjezd na parkoviště, zamykání auta a obličeje všech těch sympatických lidí.
Slunce svýmí paprsky bičovalo střechu jeho pracoviště. Naštěstí bylo už právé poledne a to mu dodávalo sílu, všechno
snášet. Moc dobře si uvědomoval jakou práci to vlastně dělá. Že jde o ten druh práce u které vydělavá hodně peněz jen těm
lidem nahoře. Práci ve které nic neznamená a která v neposlední řadě není nijak ceněná. Práce tzv. u pásu.
Ze začátku kdy si ho výše zmíněné povolání našlo skrz pracovní ůřad. Neprotestoval. Byl moc mladý. A všechno bylo ze začátku celkem
zajímavé. Teď to však byl stereotyp, který se velkou měrou podílel na stavu jeho mysli. Viděl to deně ve svých očích.
Úpadek. Utěšoval se tím, že si to přinejmenším uvědomuje a určitě jsou i horší verze ročníku 86. Pousmál se. Veděl že je
ho tady škoda. Automatické mašiny, které dnes obsluhoval vyhazovali jeden vyrobek za druhým. Už jej tolik nezajímalo jestli to opravdu
provadějí správně. Tak si odskočil na kousek reči za jediným kolegou s kterým byla opravdu reč. František byl o pár let
starší a možná i díky tomu to mezi nimi fungovalo. Měl ale i podezedření, že v tom svou roli hrál i fakt, že jeho IQ určitě nebylo dvojmístné.
Ference bylo spíš težké přehlídnout než jej popsat. Jeho výška byla téměř dva metry. V kombinací s obličejem připomínajícím
sochy na velikonočních ostrovech to vše dokreslené hranatými brýlemi černé barvy a mezi předními zub nepřehlédnutelná mezera kterou tak rád
ukazoval úsměvem. Zrovna přes tlusté plexisklo s mřížemi kontroloval práci vrtáku. Vyhled z okna tady nebyl. Postalčilo se
postavit do jeho periferního pole. František věnoval ještě několik málo vteřin stroji, aby se ujistil o správnosti jeho
zadaných souřadnic. "Zdar, starý. Tak co jak to jde? Se ani neukážeš." Františkovy společnost vykouzlila ve tváři úsměv.
"To víš zase se spěchá i pří pondělku. Máš eště přestávku? Pojď na kuřáckou." Otázka byla jen plýtvání slovy. Oběma to bylo
celkem jedno. Pro tyhle dva byl řád této firmy jen jedno velké doporučení. Jejich způsob jak si uchovat aspoň trochu zdravého
myšlení. Neobtěžoval se ani odpovidat, ani vysvětlovat, že jde zastavit stroje které ma na starost. Stačil jen souhlasný
pohled. A pak nasledovala otočka na jeho hodně opotřebaných pracákách které dokazovali rok působnosti tady v těchle stísněných prostorách.