Byla tu se mnou,
nyní je s ním,
co dělat mám,
nevím co s tím.

Jdu spát, před sebou ji vidím,
vidím ji když vstávám, když jdu jíst.
Mluvit o tom před někým se stydím,
ať to ví jen ten, kdo mé básně bude číst.

Její hlas mi v uších zvoní,
má láska v srdci tíží,
chybí mi - jak stýská se mi po ní,
žal k srdci silně se teď blíží.

Teď co, kdo mi poradí co dál,
zná někdo tu radu?
Já ji miluji, budu milovat a miloval,
však láska má doznala jen pádu.

Kdy vzlétne, políbím ji, budeme se mít?
Moc bláhové myšlenky mé se zdají,
co mám dělat, je ode mne daleko, nemůžu k ní jít,
jen myslím na krásu, před níž dech se tají.

Co to má za zvyk láska, srdce láme,
i to mé teď lámati si přeje,
jen čas, čas dlouhý - ten jí dáme,
teď to však nejde, v srdci mém se hřeje.

Světem lásky, zapomněním,
nevede žádná zkratka,
V tom světě jsem teď díky dívce,
cesta má je vratká.

Píše, že mě miluje, že jsem vtipný skvělý,
jak tomu mám věřit, když nechce se mnou být,
ani v pátek, v sobotu a ani po neděli,
nepřeje si se mnou za ruce se vzít.

Je tam v dáli,
zrovna asi leží,
kéž by se mi sny o ní zdály,
čas pomalu běží..

A já jak hlupák, co o všechno přišel,
básně tady píši, rmoutím se.
Venku se stmívá, měsíc možná vyšel,
na rozdíl od lásky však po ránu ztratí se.

Láska je dlouhá, milovat bolí,
musím bojovat, vyhrát tu válku!
Je mi dost těžko, jak po výprasku holí,
ublížit lehké je i na takovou dálku.

Noc pomalu vítězí,
však moje láska bolí dál,
člověk asi nemůže,
nikdy být své lásky král.

A tak já, láskou neláskou zlomený,
zhasnu světla, půjdu spát.
Lehnu v bolesti, sám a ztracený,
problém je ten, že mám ji moc rád..