Sedím na chladném kameni a hledím do kraje.
Chlad v teplo se asi nezmění, jen padlý sníh snad roztaje.

Vidím do dáli a vidím co je v blízku,
vidím pole, lesy, kamení, též svoji rodnou vísku.

V dáli, kde se kopec s kopcem kryje,
vidím hrad - toť Lipnice, tam spousta lidí dobrých žije.

Teď pro změnu naslouchám, slyším píseň přírody.
Hle, nyní zpívá špaček, tu kvítek padá do vody.

Již jen z posledního dechu Slunce hřeje do Tváře,
teď vítr přebral pochodeň, pán větru sedl na oře.

Mění se počasí, přichází chlad,
Slunce se vzdaluje, šeptá: Běž spát.

Ještě hlasy chlapců klid podvečerní ruší,
hle - i hlásek děvčete, mé srdce z toho buší.

A tu jede starý automobil, využívá silnic síť,
i letadlo a traktor ozývá se. Noci říkám: Opratí se chyť!

Vítr sílí, klid dávno již to vzdal,
však rád jsem za ten krásný kraj, žít jinde bych se bál.

Automobil zmlk, i ptáci do hnízd letí,
kámen zatím zteplal, zmizly hlásky dětí.

Pro to všechno, jsem šťasten, vlasy již mi vlají,
co dodat k svému okolí? Miluji Tě kraji!