V pokladně života zbývá jenom pár drobných,
všechny tisícovky jsem rozdal,
některé propil, ztratil, půjčil kámošům,
a od bankovního sejfu nemám klíč.


Já přece nemůžu ty klíče,
hledat se svíčkou,
a nevědět jak má ještě dlouhý knot,
to si s ní radši zapálím poslední cigaretu.


Nekoukám se přes ramena dozadu,
jenom když si potřebuju odplivnout,
nechci si vohodit svý nový boty,
leštil jsem je svým smutkem celý den.


Můj smutek je můj nejvěrnější přítel,
ještě mě nikdy nezklamal,
spolu si vždycky pěkně pobrečíme,
nad tím, že nic není jak bylo.


Ráno jsem se po dlouhé době,
kouknul zase do zrcadla,
viděl své vrásky, zařezané do tváře jako wádí,
svoje oči pod mřížovím řas, spoutané.


Slyšel jsem taky,
jak se spolu baví andělé,
o mě, že cesty se bát nemusím,
jen chvilku andělíčci počkejte, zaplatím a půjdu.