Před lety vládla nám
jen doba kamenná,
měl jsem jen sebe sám,
dvě nahá ramena.

Nedržet dlouhý půst,
naslouchat v ticho,
urvat si masa kus,
naplnit břicho.

Vlk mi byl nástrojem
bez něj zde stěží,
tak snadno směl jsem jen
z hojnosti těžit.

Dnes dostal obojek
a misku na schody,
nezná už, co je vděk -
jen řetěz u boudy.

O sobě představu
ničí, když večeří:
"žádáme popravu",
pastevci láteří.

V lese ho vyhubím,
v ZOO pak s dětmi,
můžeme, co já vím,
hrozit mu pěstmi?!

Za to, že přítel byl,
jen trochu chybil,
pozdě že ucítil,
kde věrnost slíbil.

Zítra - toť nasnadě -
zůstaň svůj, ve střehu,
sejdem se v zahradě,
ve stejném výběhu.

Dvojverší v nástěnce
visící u vchodu:
"neuznal konvence,
miloval svobodu!"