Nechce se prstům dnes
škrábat ty říkačky,
avšak život je pes,
cvakly zas píchačky.

Další den uplynul,
do temnot stéká,
den to zas nestihnul,
noc už se svléká.

Rameno obnaží
měsíce krátery,
v tichosti, že je sám,
krysař se zastřelí.

Nikdo však neslyší,
že ztichnul jeho dech,
dívka se ohlíží,
cizí tlak na zádech.

Pod nožem roztaje,
den končí s brekem,
dí klasik - i vražda je
setkání s člověkem.

Sedí sám v pokoji,
sklenka je prázdná,
v groteskním postoji,
přesto však krásná.

Aspoň šluk z cigára
moh´ by to spravit,
ministr pokárá -
- může tě zabít.

Těžko by nahradil,
co mu teď chybí,
ještě ji nesbalil,
tu, co se líbí.

Zřejmě ji nepotkal,
jistě je něžná,
zatím ji nepoznal,
zatím ji nezná.

Byl by ji miloval,
věřil a chránil,
v básně ji vpisoval,
v mramor ji ztvárnil.

Než dívku, kterou by
nemohl milovat,
přijímá raději samoty chlad.