Vyryl jsem srdce
do kůry stromu,
myslel, že na věky
a věřil tomu.

Teď sedím pod,
přemýšlím o nás
a v šumu listí
slyším Tvůj hlas.

Ten říká tiše,
že voda z řeky,
že ani ona,
neteče věky.

Chytat jí do dlaní
je jak chytat Tebe,
nemožné, hloupé,
jak plivnout až do nebe...