, 30. 7. 2010, Povídky
Uběhlo mnoho let. Spousta listí opadala a na ně ještě víc sněhu. V tajných a neprostupných skrýších byly ukryty přírodní krásy před niči-výma rukama lidí. Tady lifenové schovali své poklady přírody. Lidé by je určitě prodali, zničili nebo možná ještě něco mnohem horšího.
Od poslední bitvy uplynulo patnáct let. Lidé, trpaslíci, elfové, lifenové a ostatní známé nebo neznámé rasy žili v společném míru, ale tato křehká rovnováha trvala příliš dlouho. Všechny národy věděly, že příměří dlouho trvat nebude, ale tento klid zdánlivě vyhovoval všem poklidným obyvatelům, až na výjimky, které s sebou obvykle strhly celé vesnice.
Ale zatím byl klid, který všichni náležitě využívali k práci nebo k obvyklým činnostem. Ale ne všichni měli obvyklé povolání a mohli se věnovat obdělávání půdy nebo řemeslům.
Lifenští strážci museli ve dne v noci chránit poklady svého lidu. Dělali to tak už od první války s lidmi. Vybraná elita lifenských bojovníků se střídala u vchodů k zapovězeným místnostem. Nikdo nesměl vejít dovnitř, kromě jejich velitele Arethose.
Arethos strážil už spoustu let. Jmenovali ho velitelem, když ve velké bitvě před patnácti lety zachránil králi a i celému lidu životy. Přemluvil je, aby utekli a zachránili se. On sám udatně bojoval, dokud ho pud sebezáchovy nepřinutil k útěku. Někteří ho považovali za zbabělce, jiní mu děkovali za život, to už je úděl hrdinů.
Dnes mu opět začíná dvanácti hodinová služba. Jako většina lifenů měl tmavě hnědé oči a černé, vlnité, nakrátko ostříhané vlasy. Ostře řezaná tvář a široká ústa mu dodávaly přitažlivý vzhled. Nos se mu ke konci zužoval do ostré špičky, a také prsty se zdály hodně kostnaté. Lifenové se dožívali přes sto padesát let a jemu nebylo ani padesát, přestože byl v této vysoké funkci.
Dnes už by se mu nikdo neodvážil posmívat za jeho věk. Mnozí starší strážci nechtěli poslouchat mladého vůdce, jehož považovali spíše za zbabělce než hrdinu. Arethos však vytrval a postupně jim dokázal, že je na správném místě. Z myšlenek ho vytrhly sluneční paprsky, které ho jemně laskaly po tváři.
Vstal z dubové postele a narovnal se. Vztepilé tělo poznamenané bitvami se lesklo v chabých ranních paprscích. Pomalu si protáhl svaly, až v nich pocítil mírný tah a přesto ho to nebolelo. S uspokojením se usmál. Dnes bude v dobré kondici.
Přešel k zrcadlu a pohlédl na svůj vlastní odraz. Vypadal stejně mladě jako vždycky, akorát už ne tak nezkušeně. Naplnil umyvadlo studenou vodou a pak do ní se šplouchnutím ponořil obličej. Oholil se a osušil si tvář.
S každodenní rutinou úplně přestal myslet na to, co dělá a myšlenkami byl někde jinde, většinou u své dcery. Zrovna zítra oslaví patnácté narozeniny a on pro ni ještě nevybral dárek kvůli nedostatku času a mnoha povinnostem. Vždy si řekl, že to ještě o den odloží, jenže takto to šlo už měsíc. Bude si prostě muset najít trochu času.
V zamyšlení se oblékl do hnědé tuniky, černých kalhot a zářivé zbroje. Připnul si meč a vzal s sebou spoustu papírů, které ještě musel zanést vrchnímu dozorci, jenž ho nikdy neopomenul na něco upozornit, v tom smyslu, že se má upravit. Arethos měl pokaždé chuť mu odpovědět nějakou pořádně peprnou urážkou, ale zatím se ovládal. Jak mu říkala Leafi, urážkami urážíš sám sebe. To děvče bylo stejně chytřejší, než by si kdokoliv mohl myslet.
Dokončil na sobě poslední úpravy a rozhlédl se po prostorném pokoji. Jeho vybavení nebylo nejluxusnější, ale vkusné a elegantní. S tím mu pomohla Leafi. Vždy dokonale věděla, jak sladit barvy a umístit věci vedle sebe tak, aby zabraly tolik místa, kolik měly. Za tolik jí vděčil.
Zavřel za sebou masivní dubové dveře a vydal se chodbou do Leafina pokoje. Ta ještě v klidu spala v koutě pokoje otočená čelem ke stěně. Dlouhé hnědé vlasy měla opět sepnuté do copu, jenž si nesundávala ani na spaní. Tohle Arethos nikdy nepochopil, ale vlastně ani nechtěl. Přikryl ji dekou, políbil na tvář a pomalu se odplížil z domu vstříc práci.