Parkins se otočil a na malý moment jako by vnímal, co mu Erikson říká. Hleděl na jeho mohutné chřípí a hustě porostlý obličej a nevědomky zarýval nehty do dlaně sevřené v pěst téměř do krve. Věděl, že Strochovskou miluje a přesto ji tam poslal, i přes jeho přímluvy a prosby, aby to nedělal. A teď, když se nevrátila, ho přišel utěšovat?
Ne!
Co to říká?
Nerozumí mu!
Má mžitky před očima a hlava ho třeští jako střep. Teď se mu podlomila kolena. Zachytil se dlaní stolu a svalil se pod něj. Erikson ho uchopil za ramena a vší silou se ho snaží dostat na nohy. Aniž by tušil jak, podařilo se mu ho svalit na divan. Parkins nějakou chvíli ležel zcela dezorientovaný, hlava mu komíhala ze strany na stranu.
Dostal facku. Dvě.
„Vzpamatuj se, sakra!“
Otevřel oči a pomalu se začal orientovat v prostoru. Stál nad ním Erikson, čelo měl svraštělé a stékaly mu po něm krůpěje potu. Aniž si to kterýkoli z nich uvědomoval, celá scéna se odehrávala téměř dvacet minut.
Parkins byl mohutné postavy. Měřil téměř dva metry a vážil něco málo přes sto kilo. Erikson byl jeho pravým opakem. Stálo ho nemalé úsilí s Parkinsem vůbec pohnout.
Parkins chytil roztřesenou rukou Eriksona za kombinézu a odhodil ho na opačný konec místnosti. Erikson se udeřil zády o psací stůl a zaskučel bolestí. Než se stačil vzpamatovat, uštědřil mu Parkins tvrdou ránu. Jeho pěst přistála na rozlehlé bradě tak silně, že Erikson ztratil na několik minut vědomí.
Když se probral, seděl Parkins za stolem. Hlavu měl ponořenou v dlaních a vzlykal.
„Alexandro…“
Erikson se těžce zvedl ze země a několika vrávoravými kroky došel až k němu. Položil svou pravou ruku na jeho rameno.
„ Dva týdny…dva týdny do soustavy M26. Je tam červí díra.“
Sejmul ruku z ramene a odešel.
Parkinsovi trvalo ještě několik minut, než se zcela vzpamatoval. Pak jediným pohybem ruky aktivoval virtuální obraz soustavy Quadra, v níž se nacházela červí díra KD 78923. Parkins ji znal velmi dobře. Jako student akademie jí zasvětil diplomovou práci, stejně jako Trochowská. Právě tehdy se seznámili. Byla to láska na první pohled. Sevřel se mu hrudník. Otřel si rukávem nově se rodící slzu. Nechal si zobrazit podrobnější informace o díře a dal se výpočtů.
Po celý první týden cesty probíhal lodní režim bez jediného problému a také bez jediného slovního kontaktu. Střídali se podle harmonogramu a veškeré potřebné informace si sdělovali přes palubní počítač.
Devátého dne, když dorazil Parkins na můstek, čekal na něj Erikson. V ruce držel hrnek s čajem a hlasitě usrkával.
„ Přišla zpráva z orbitální stanice Deux 3. Lidstvo na Solomonu bylo vyhlazeno.“
Položil hrnek na ovládací pult a promnul si obličej.
„ Před dvěma dny.“ Dodal trochu zkroušeným hlasem.
Tak přeci jen má nějaké city, řekl si v duchu Parkins, ačkoli sám stál jako opařený horkou vodou a několik minut nebyl schopen jediného slova. Mlčky na sebe hleděli a čekali, kdo to řekne jako první. Erikson zřejmě tříbil myšlenky, protože jeho rty se mírně pohybovaly.
Solomon byla planetou posledního útočiště lidí. Když se v roce 2724 stala planeta Země prakticky neobyvatelnou, ti, kteří si to mohli dovolit, odlétali v kolonizačních lodích na vytipované planety vzdálené tisíce světelných let. Kolika z nich se podařilo dorazit ke svému cíli, se nikdy zjistit nepodařilo a vzhledem k velikosti vesmíru se to nejspíše nikdy nepodaří. Možná, že jestli se někdy potomci původních obyvatel lidí ve vesmíru přeci jen potkají, budou toho mít tak málo společného, že se budou navzájem považovat za mimozemské bytosti. Jediná loď, která do svého cíle dorazila s určitostí, byla New hope 9. Přistála na planetě Solomon.
Její obyvatelé, hrdé lidstvo, čítající okolo 10 000 jedinců, neudělalo nic jiného, než že se rozhodlo podmanit si původní obyvatelstvo planety. Proti lidským zbraním bezmocné humanoidní bytosti, ne nepodobné lidem, avšak se zcela rozdílnou fyziologií, neměly pražádnou šanci. Během necelých dvou měsíců si lidé podmanili téměř tři čtvrtiny planety a nikdo jim nebránil v tom, aby planetu ovládli celou. Třicátého sedmého dne, kdy člověk vstoupil poprvé na povrch Solomonu, přesně v šest hodin a dvacet sedm minut, obklopila planetu jako roj vosí hnízdo flotila vesmírných plavidel. Útok trval několik desítek vteřin. Byla zničena veškerá strategická střediska lidí na planetě, včetně mateřské lodi. Pozemšťané byli přemístěni do ohrazeného ghetta v severní části planety a byla stanovena jasná pravidla. Kdokoli se pokusí překročit hranice bariéry, zemře.
Lidem byly poskytnuty veškeré suroviny a zdroje potřebné k obnovení civilizace. Solomoňané je naučili pěstovat a těžit suroviny, naučili je užívat technologie, o kterých si pozemšťané nedovolili ani snít. Vše proto, aby zůstala zachována rovnováha vesmíru a aby historie nepřišla o další civilizaci.
Přesně pět tisíc let ode dne, kdy vesmírná loď New hope 9 opustila oběžnou dráhu Země a vydala se do neprobádaných končin vesmíru hledat nový domov pro své obyvatele, opustil jeden člověk hranice města a překročil bariéru.
Sedm vteřin po půlnoci místního času bylo lidstvo vyhlazeno z povrchu planety.
Za předpokladu, že New hope 9 byla jedinou lodí, které se kdy podařilo kolonizovat cizí světy a lidé, kteří zůstali na Zemi již vyhynuli, byli teď Parkins s Eriksonem jedni z posledních, ne-li poslední svého druhu. Bylo zřejmé, že si oba nastalou situaci plně uvědomují. Parkins sáhl do kapsy a přihnul si pálenky. Po krátkém rozmýšlení nabídl i Eriksonovi. Ten s díky odmítl.
„Co budeme dělat?“ Prolomil mlčení Parkins.
Erikson seděl tiše a zaznamenával potřebné údaje. Parkins si pohrával teď už s téměř prázdnou placatkou. Musel se rozhodnout a na přemýšlení není čas. Buď proletí červí dírou a zachrání Alexandru, nebo se pokusí zabránit vyhynutí svého druhu.
„Já bych zachránil Alexandru.“ Vyhrkl ze sebe z ničeho nic Erikson.
„Kdybych byl na tvém místě, vybral bych si ji.“ Otočil se tak, aby mu viděl přímo do tváře.
„Když se nám podaří zachránit lidstvo, tak nebude trvat dlouho, než se najde jiný idiot, kterému rupne v bedně a udělá stejnou blbost.“
Parkins seděl jako přimražený. Nebýt toho, že mu zaskočila kořalka, nikdo by nesoudil, že je živý. Erikson mu doslova vyrazil dech. Takového ho neznal. Vždycky byl na sebe a na všechny okolo tvrdý. Dodržoval předpisy a jakýkoli náznak emocí v sobě dokázal potlačit.
„Mám tam…měl jsem tam dvě děti a manželku. Ale poslední dva roky jsme spolu téměř nekomunikovali. Děti jsem viděl párkrát přes plot edukačního střediska. Michael a Josh. Tak se jmenovali. Byli to dvojčata. Dodnes si pamatuji, jaké mi dělali naschvály. Nikdy jsem je nedovedl rozeznat. Michael něco provedl a já vynadal Joshovi. Helena byla v tomhle výborná. Vždycky jsem ji za to obdivoval, ona…“ Na Eriksonově tváři se objevily slzy.
„Promiň, ani nevím proč ti to říkám.“ Hořce se pousmál a odešel.
Od červí díry je dělí necelých pět hodin. Ve svých rukou třímají budoucnost svého druhu. Oba pečlivě propočítali koordinátory pro vstup do díry, a i přesto jsou dnes nervózní více než obvykle. Poprvé za čtrnáct dní cesty ke KD 78923 si uvědomili, že dírou také proletět nemusí. Veškeré dosavadní pokusy o průlet červí dírou, které lidstvo dosud podniklo, nepodaly žádné údaje o tom, je-li takovýto průlet vůbec možný. Všechny lodě, které se o průlet snažily, se nikdy nevrátily a podařil-li se jim, nebyla možnost, jak s nimi navázat spojení.
Parkins podal Eriksonovi ruku.
„Hodně štěstí.“
„Hodně štěstí.“ Odpověděl mu upřímně Erikson.
A budou ho potřebovat. Závisí na nich přece budoucnost lidstva