Vyprskl jsem krev. Chytil se za hruď a předklonil se. Dál a dál jsem se zakuckával krví. Udělal jsem ještě několik kroků ke zdi. Narazil jsem do ní ramenem a svezl se k zemi. Seděl jsem, a kašlal další a další kapky. Po ústech mi už začaly stékat pramínky. Přede mnou byla několikametrová černá skvrna mé cesty sem. Sevřel jsem si hrudník ještě více. Nepomohlo to. Košile se mi barvila do čím dál tím víc tmavšího odstínu. Nemohlo se mi podařit nadechnout. Vydával jsem hlasivkami pištivé zvuky, které zněly neskutečně vyděšeně. Tekly mi z očí slzy. Dost jsem se třásl. Byl jsem v šoku. Nikdo kolem mě neprošel a nepomohl mi. Díval jsem se na tmavou oblohu. Ze západu přicházely děšťová mračna. Visely mi na nich oči. A to bylo to poslední co jsem skutečně viděl.
Připálil jsem jí. Byla milá, přisunula se ke mě blíž. Jmenovala se *******. Sympatická černovláska. Velikánské náušnice. Široký hrudník. Ten typ co se líbí. Oslnivá, a přesto elegantní. Pyšná hrdá a v záchvatu se vzpouzející. Ideální typ, proto určitě dost bohatá a na úrovni. Určitě to byla anorektička, měla seschlou kůži a viděl jsem téměř všechny její klouby. Nedovedl jsem si představit, kolik let už tady asi musí stát. Neskutečně stará. Tohle byl ten typ lidí co jsem chránil. Vytáhl jsem peněženku. Měla jemný hlas, nebo si na něj jen tak hrála. Určitě byla radostí bez sebe. Z peněženky jsem sejmul vizitku našeho střediska. Nepodíval jsem se do obličeje jak se tváří, ale kartičku uchopila. Rychle jsem odešel pryč. Asi se za mnou dívala.
Sotva stál. Byl cítit už od konce ulice. Mužík s vousem jako by chtěl hned nadělovat dárky všem dobrým lidem. Musel jsem. Sám od sebe, ale byla to i moje práce. Sotva mluvil. Hlas měl skřípavý a nebyl při smyslech. Asi určitě zrovna pil, a teď si stěžoval, že nemá kde spát. Pro mě dost hrůzyplná představa. Jmenoval se prý *****. Ta ho opustila, ten jí opustil, a pak zase ta. Bylo jich víc než dost, víc než by mohl vůbec nějaký člověk kdy mít. Určitě jako obvykle lhal a táhl z něho alkohol. Podal jsem mu čokoládovou tyčinku co jsem měl v kapse pro tyhle případy. Aby si ji schoval. Pousmál se. Zapadla do mnoha z kapes jeho staré vojenské bundy. Pak jsem vzal peněženku a oči se mu rozzářily víc. Konečně by měl to co chtěl, ale já jsem z ní sejmul vizitku našeho střediska. Ulici jsem znal. On taky. Předal jsem mu ji a on si ji skutečně vzal. Jak se tvářil jnetušil jsem. Obešel jsem ho dvěma kroky. Stále jsem ho cítil.
Tak zase, jako obvykle, nemohl jsem si pomoci a byla to moje práce. Jako každá. Rozhlížel jsem se, nikdo nikde nebyl. zbývalo už jen několik málo okamžiků do chvíle, kdy se by se rozsvítily všechny světla. Čekal jsem na tu chvíli a dál jsem pokračoval v cestě. Už to nebude daleko a nebude to tak dlouho trvat. Přišla ta chvíle. Teď a navždy. Ze stínu se vynořila ruka svírající nůž a bodla mě do hrudi. Ten okamžik se protáhnul skoro na tak dlouhou dobu jako můj život. Trval neuvěřitelně dlouho. Slyšel jsem vítr jak vane a viděl každý kousek ruky a nože co mnou pronikal. Přesně jsem věděl čí byly. Poznal jsem to. Naprosto úžasný okamžik, který dál trval a trval, a já doufal že nikdy neskončí, protože až skončí, znamená to, že umřu. A já nechci. Ale přišlo to, co jsem očekával předtím. To, v co jsem doufal se teď teprve skutečně stalo a zničilo to můj život. Ukončilo tisícinu sekundy trvající desítky let. Prudký záblesk. Ten, kterým se rozsvítily všechna lampy v ulici. Žhnuly po všech stranách a po celé délce ulice.
Šel jsem domů. Už se smrákalo, chtěl jsem tam být co nejdříve. Já pomáhám ve své práci lidem. Nadační fond, ochrana před pomalou smrtí, všem dětem ulice, prevence začátku a pomoc při průběhu i konci. Každý dělá chyby, dokonce i já. Ještě ani nebyly rozsvěcené lampy ve všech ulicích. Odcházel jsem od těžkého případu. Pomohl jsem a ona na moji pomoc do smrti nezapomněla. Možná po ní taky ne. Co se dalo dělat. Teď už to bylo za mnou. Byl krásný večer. Vytáhl jsem z kapsy zapalovač a rozsvěcel jsem ho a zase zhasínal. Každý děláme chyby a dělám je i já, a tohle byla přesně ona. Do cesty mi vstoupila malá postava.