, 8. 7. 2010, Ostatní
Vyprahlá duše hledající oázu klidu v zelených myšlenkách bytostí minulých. Trocha snahy nenapít se z nepřeberného množství možností naskytujících se při každém novém nádechu, člověka drásají na miliony kusů. Únik k záchraně je nemožný, nanejvýš únik k zániku vlastního vzniku; nenarodit se. Bláznovství a vidiny na krutém slunci v jeho panovačné síle a schopnosti nezeslabit svůj žár připomínají každou započatou vteřinou relativnost úseku doby minulé a zdejší. Touha pít, touha tancovat a radovat se je zapuzena šípy, vysušujícími iniciativu, oprostit se, nechat vzkvétat plod fantazie pod největším olivovníkem a „finalis causalis“ nechat spadat do sítě pochybností, rozprostřené po celém ostrově. Zeleň připomíná pomíjivost člověka, stálost přírody. Myšlená poušť Kierkegaarda je nahrazena vůní česneku, oliv a opalovacího kokosového mléka. Subjekt/objekt nechávají v nové rovině lidského chápání rýhu dělící den od noci. Splývají v jednotu spjatější než kontinuita vývoje „arché“ v substanci. Platónský svět idejí je absolutizován ve světě, kde zítra je pozítří a všude je větší chlad. Ach. Snít o snech probuzených do reality. Trocha stínu za cenu vykáceného stromu. Štěstí nalezeno pod kamenem, dalo vzniknout duálnímu pohledu na problematiku teď a tady; neštěstí. V plážových slunečnících ukryta je národnost celého světa, slova dávají vzniknout větám, věty se transformují v dialogy a dialogy v nesmyslnou spletici vln rozbíjející se o neotřesitelnost místních prodejců (nejspíše) melounů. Snaha začlenit se je vyčleněna schopností multikulturního žití. Na jazyk filozofů se odpovídá jazykem hamburgerových pojídačů, absurdita zde našla své uplatnění, skrze Babylonskou stavbu odsouzenou v turistickém ruchu být budována znovu a znovu, dokud barva na její fasádě neponese známky naprostého odcizení od prvotní myšlenky samotného dotýkání se nebes; čas prodat se pod cenou s vysokohorskou přirážkou. Národovost vykradena či spíše ukrádána nenasytností prospěchářských požitkářů. Minulost zavátá pískem, kamením a moderními, obchody prodávajícími hřbitov pod nimi, láká vyhaslé duše toužící po spalujícím slunci se špetkou limetky a úsměvem schovaným za vráskami původních domorodců. Abstrakce našla své uplatnění, stejně tak i smysl prodávat cizincům zpět produkty jejich zemí. Půl zeměkoule v cestovní horečce a konečné ukojení chtíče zjištěním, že „naše … chutná lépe u nás“. Nesmyslnost zabalená a bagatelizovaná do pozlátka uloženého v digitálním rozpoložení moderní komunikace. Olivovníky vysoko nad hlavami smetánky kryjí jejich ega před zkysnutím na prudkém slunci. Barevné kamínky rozseté všude pod stopami lidí připomínají rozběsněné oči dětí, které se schovávají v parnu máminy sukně, radost z neživoucích pak vyplňuje mezery mezi vzpomínkami; v krabici od bot. Cyklus miniaturizace je hrubě narušen materiální snahou uchovat vnitřní pocit hřejivého slunce; v té době hřejivost je interpretována jako rozpálená pánev, připalující vše ke svému středu, za své berou i plané řeči ochránců před všemi možnými faktory lidského aparátu pro hmat. Člověk je zvíře, spíše ryba, ba přímo fileta! Vysušen a pohozen na dece se člověk stává neukojitelnou studnicí bez možnosti pohybu. S chutí pít, hltavě vysávat nedozrálé hrozny vinic za nejvyšším plotem dochází ke stanovisku, nač se ptát, když dá se brát. Za cenu, stanovenou zákonitostí dohry minulé sezóny. Prodejnost převyšuje gargantuovsky poptávku po zboží tak rozšířeném, až zdá se být nemožné jej prodat, přesto zájem je paralelně uspokojován dostupností všeho, co roste, zraje, hyne a přetrvává desetiletí. V celé téhle nesrozumitelné symbióze nachází se i přesto čistota věty oznamující „Kalimera“.