za svým kaldounem z cesty odcházím
rozladit rybníky umlklé zkušeností
bych zas
znovu v želvích domech zarůstala kopřivou
s její vůní skládala se blíž
blíž domů

jen přes tu přísnou růži tiším se
symfonickým větám ryb nepřekážím
odvarem s divně zahřívaným křídlem
na věčnost halekám dál


přes mýtiny i kučeravé vlasy vzkazy pálím
odjinud rozcuchaná přijdu s věkem
že básník trpí samomluvou k růstu
a kroky ve snech sykají

tak do krunýře vyrývá se obraz pod jedním sítem
o jednom ostýchavém vejci z kohouta
příčinou kolem stolu vyrovnávám rozvázané uzly
navzdory nesdílnosti
bezdůvodně

tolik jevů pod střechou minuty do poledne
o to míň k ústům
a jen jednu lžíci při bílém kraji talíře