, 6. 7. 2010, Povídky
Plněné knedlíky se zelím, špagety s masem, kaše a řízek... Jezdím pohledem po obrázcích s jídlem sem a tam.
,,Tak, co to bude?“ ptá se mě prodavačka s mastnou naběračkou v ruce.
,,Ehm... No, dám si kaši a řízek.“ Prodavačka položí naběračku zpět do omastku a čistou lžící mi na talíř naloží porci bramborové kaše a dva menší řízky. Všimnu si, že opět sáhne po mastné sběračce. Nechci tam ten omastek! Proletí mi v tu chvíli hlavou.
,,Prosím vás, bez omastku,“ řeknu přiškrceně.Dívám se na ni a čekám, až mi podá talíř, ale slečna za pultem se ani nehne. Asi mě neslyšela. Nervózně se rozhlédnu kolem sebe.
,,Ten omastek tam nechci!" řeknu teď už hlasitěji.
Tentokrát ovšem zareaguje a mávajíc mastnou naběračkou ve vzduchu mi podává talíř. Už když se blížím k pokladně, vyhledávám očima prázdné stoly, abych se mohla v klidu najíst. Hlavně někde, kde není moc lidí... Jakmile místo najdu - úplně vlevo, s výhledem ven a obrovskými umělými květinami za zády – v duchu se zaraduji. Koupím si ještě tatarku a opatrně si s plným tácem jdu sednout do rohu.
Mám šílený hlad, za celý den jsem se nestihla ani najíst. Zrovna, když si nedočkavě naberu první sousto, uslyším za sebou nějaký hluk. S povzdechem odložím vidličku zpět na talíř, abych se podívala, co se děje. Kdo a proč tady tak bolestně sténá? Všimnu si hloučku lidí přímo před jídelnou...
,,Co se stalo?" ptá se nějaká starší světlovlasá paní lidí okolo. Jdu ještě blíž, až zaslechnu, že nějaký pán si před vchodem ošklivě zlomil nohu a trčí mu z ní kost.
Hm, tak to vidět nemusím. Chci se otočit a vrátit ke svému stolu, když o kus dál koutkem oka zahlédnu mihnutí černého pláště. Pak ho poznám. Ten mi tu chyběl, ještě divnější, než já, a nevím proč, ale bývá vždy nablízku, když se někomu přihodí něco zlého. Ať je zima, nebo léto, pořád chodí v dlouhém černém kabátu! Prostě magor! Zlomyslně se kolem sebe usmívá. Náhle si mne všimne a jeden jízlivý úšklebek mi pošle. Nevěnuji mu pozornost a vracím se ke svému stolu.
,,Můžu?" uslyším nad sebou. Hlas magora bezpečně poznám. Neochotně k němu vzhlédnu a střetnu se s jeho temným pohledem.
,,Ne!" řeknu zcela jasně a srozumitelně, avšak to jej zjevně nezajímá, neboť se jen přihlouple zasměje a sedne si na židli naproti mne. Nekomunikujeme spolu, oba se věnujeme jídlu. Dal si to samé, co já, dvojitou porci. Napadne mě, že bude nejlepší se co nejrychleji najíst a honem zmizet. Mám z jeho společnosti opravdu podivný pocit. Otřesu se, on si toho všimne. Zase vykouzlí ten zlovolný úsměv. Jí a dívá se na mně, jako by věděl, co se v mé mysli odehrává, schválně mě provokuje! Během chvíle, co jsem ho pozorovala, snědl celou svou porci. Zvedne se k odchodu. Nesleduji jeho odchod, ale uslyším, jak říká: ,,Jseš fakt milá společnice.“
Než se otočím, je pryč!