V mém kdysi tak naivním bláznovství
věřil jsem na věčnost
a překonání vzdálenosti
mezi našimi rody.
Sníval jsem o pokoji
s výhledem na oceán našich šťastných dní.

Ach věštci a doby dávné,
kdy ke mně opět láskou vzplane?

Blíží se podzim, chladné a opuštěné
období. Teplo rodinného krbu hřeje
více než slova z básníkových úst.
Snad abych přestal psát
a začal se více věnovat
skutečným prioritám.
Sám život může se pak stát
poezií. Z našich pohledů budou se lidé dočítat
o verších zimních večerů
a hřejivosti polibků.

Ach věštci a doby dávné,
kdy ke mně opět láskou vzplane?