Když něco velkého najde svůj konec,
ne vždy slzama vyplavím sousedy.
Stanu se neelegantním intelektuálem,
kterýmu se už ani básničky nerýmujou.

Mám neukojitelnou potřebu publikovat,
ale bohužel se mi nedostalo talentu.
Chci se s váma podělit o svoje pocity,
a možná vás i unudit k smrti.

Že jsou všechny básničky o tom samém?
Tak ať. Psaní mi pomáhá.
Přes tebe už se stejně nedostanu.
Nezapomenu ani za miliardu slov.

Byls první. Snad ne poslední.
Srdíčko na dlani? Ach, ty naivko.
Nepůjdu si kopat hrob, za tos mi nestál.
Jen se zabalím do asociálního kokonu.

Alespoň na pár let.