Pod pláštěm noci umlká hlas očí,
však sluch a strach stále tu jsou,
aby očistily tvou duši jasnou.
Vidíš jasněji a jsi stále krotší.


Cítíš síly ukryté v temnotě,
nevíš co tu chtějí.
Jen dobrou noc ti nyní přejí
a ty už nechceš žít na slunečním světle.


Sáhnout na oblohu hvězdnatou,
pochopit pravdu všech bájí,
uchopit své vlastní bdění,
odměna za pokleknutí před mocí tajemnou.


Oddáváš se své moci,
kterou ti noc přináší,
nepatříš mezi nejstarší
a přesto kolem tebe jsou upíři i vlkodlaci.


Draci i víly temné
na slovo tě poslechnou.
Proslaven jsi chorobou
na kterou medicína nezabere.


Nakažen jsi mocí.
Na Měsíci stojíš,
Zemi již nenávidíš.
Do chaosu se ti duše noří,


nevíš, neznáš, necítíš.


Místo hvězdného nebe
zase jen střecha,
tam kde rozum byl,
zbyla jen neplecha.


Dávno jsi ztratil svůj cíl,
pod pláštěm úplňku zůstal zapomenut.
Nezajímá tě cizí ani tvůj cit,
stal se z tebe kámen - od ideálu odkopnut.


Měl si všechno,
teď nemáš nic.
Stal ses dítětem noci úplňku prvního,
dokud tě nevzbudil prokletý slunce svit