Za chvíli budou bouchat sousedi zezdola. Je mi naprosto bídně. Pustil jsem si Čajkovského. Bolí mě hlava. Čajkovský je jako dotek nebe v tom nejhorším očistci. Proč tenhle rok začal tak špatně? Už buší. A proč tenhle rok pokračuje stále hůř a hůř. Čajkovský je genius. A sousedi jsou ignorantští idioti. Dostává mě do jiných sfér. A sousedi, ač spí rádi, dnes je nenechám. Do jiných sfér ve kterých si připadám nepatřičně. Svět je plný sousedů. Pro svou a vůkolní ubohost si připadám nepatřičně všude. Čajkovkého si pouštím pro hudbu samu, pro vtělení hudby, pro absolutní stělesnění hudby. A sousedi chtějí spát. A já chci alespoň chvíli koukat zavřenýma očima. Ale nenechám je spát, ať si zuří na bytovém družstvu. Zavřenýma očima a uvidět letět pro tenhle svět kýčovitého anděla. Já jsem člověk. A nikdy mi z toho nebylo hůř. Nikdy jsem se tolik nestyděl. Už se nechci k ničemu vyjadřovat, už nechci nic komentovat, na nic reagovat, nic chápat a něčím se zabývat. Chtěl bych být hudbou Čajkovského. A nebo sousedem. Sousedem s prázdnou hlavou a s neuvěřitelnou chutí tlouct do stropu.
Nenávidím stropy.