už není co říct
po cestě k slunci vstříc
ticho pluje mezi námi
k mrakům blíž

slova jsou pro nás zbytečná
jako pro červen sníh
zemřela všechna a padla ,unesena
do ptačích hnízd

mlčice, šťastní jsme
k obzoru putujíce
máme jen sami sebe
a nikdo z Vás netuší
jaké štěstí prožíváme

jen ptaků hlas a šum ve větvích
stromů zelených
zní ozvěnou v našich srdcích
pomalu rostou nám křídla motýlí
když políbeni jsme byli
vílou sluneční

Aby spolu jsme mohli
k Slunci vysoko
vylétnout nad oblaky
a prozářeni Světlem Světa
už zůstali
tam mezi Anděly