Ležím na břiše a přemýšlím, zdali
existoval čas, ještě předtím, než jsme se vzali
nebo alespoň prostor, kde byla uložena těla,
která jednoho dne setkat se měla
a rozumět si, jako by se už mnohokrát viděla.

Hleděl jsem snad věčnost na zlatý kříž,
omámen, sledoval prst, zvoucí mě blíž,
lezl jsem po kolenou a prosil,
leč ďábel se mě opět zmocnil,
energie ženoucí mě až na samý kraj zoufalství,
rozum nepomůže, zachrání mě je troufalství,
odvaha poháněná bubnem, jenž je slyšet z propasti,
vím, že to tvé srdce mě volá,
ách, kdybych tu stál tisíckrát, musel bych skočit znova.