Nebylo by rána bez setmění
tak proč brečím?
To že jsem já?

Zlomený o hranu chodníku
zmoklý slunečními paprsky
a všemi pošlapaný.

Kéž bys o mě aspoň okem zavadil
víš dobře, že bez tebe nemůžu být
že jsem ti stále nadosah
ale ty?

Díváš se skrze mě
prohlížíš si špičky bot, osamělé kamínky
nebo blýskavé střepy,
které uvízly na mé tvář?

Což pak nevidíš, že pláču?
Ty nevidíš?
Ale já s tebou stejně zůsanu.
Aspoň do večera, ať nejsi sám.
Jen mi prosím odpusť slzy.

Však stačí krok správným směrem
a já ač pohnut
se opět narovnám
a slzy zmizí.

Stačí krok..