I.
Snad tě teď budu zase milovat.
Jen oblaka nám byla společná,
a vzdálenost mezi námi tak nekonečná
až jsem začal litovat.

Mrzí mě, že tě nemohu
vodit za ruku. Ukázal bych ti místo
vysoko v horách, kde je k nebi blízko,
odkud jsem pozoroval oblohu.

II.
Snad nepohrdneš mou touhou.
Snad jsi čekala jako já,
možná jsi se mnohem více trápila,
když jsi měla chvíli dlouhou.

Snad ten tichý vzdech patřil mně.
Potřeboval jsem tě na chvíli ztratit,
teď se ale chci vrátit
jen k tobě.

Domů, rychle dokud mám kam.
Nebojím se o život svůj,
jako spíše o jiný - tvůj.
Nevím, co bych si počal sám.

III.
Po světě jich chodí mraky.
Určitě bys našel jinou -
princeznu oslnivou.
Krásnou a inteligentní taky.

Avšak kus duše tvé
měl bych stále v sobě
a přemýšlel o tobě.
To mé srdce rve.

IV.
Ach, k čemu jsem se to zas doznal?
Jak jen statečná jsi,
rozumíš tomu, co já bych neunesl asi.
Sůl v krvi bych poznal.

Zřejmě jsem nebyl přítomen duchem,
teď mám, co mi patří.
Když jsem tě poprvé spatřil,
měla jsi čtyřlístek za uchem.

Nerad dělám proslovy,
ale věděl jsem, že jsi ta pravá,
na pohled snad trochu slabá,
musel jsem tě oslovit.

V.
Sklenici vína, to mně
pomůže, abych nemluvil pozpátku,
vždy si pak vzpomenu na matku,
první ženu v našem domě.

Je už stará, ale poctivá.
Dobře ví, že nebude mít dostatek síly,
aby mohla pečovat s takovou pílí
o bytost, která svou bolest jen předstírá.

Ne matko, teď jsem jiný!
Rok odloučení
člověka změní
a zbaví špíny.